Petr Pithart exkluzivně pro Radio Praha

17-02-2002

Připravil Jaromír Marek.

Petr Pithart v rozhovoeru s Jaromírem MarkemPetr Pithart v rozhovoeru s Jaromírem Markem Začněme aktuální otázkou. Tento týden skončil proces s bývalými příslušníky STB v kause Asanace, kde šlo o šikanování signatářů Charty 77. Proces skončil, ale nabízí se otázka proč vlastně k těmto soudním jednáním dochází až po dvanácti letech. Až donedávna se takovéto případy neřešily a pokud ano, tak vlastně jakoby ani nešly řešit - třeba téměř už bájný případ pana Aloise Grebeníčka. Proč nebyla vůle se těmito věcmi zabývat dříve?

Orgány činné v trestním řízení se tím zabývaly, ale ty mlýny, o kterých se mi nechce dneska říci, že jsou boží, melou strašně pomalu. Tady pořád přetrvává taková hodně alibistická verze, řekněme rakouského typu práva, úřednického, kdy se lpí na každém liteře a není odvahy a vůle k tomu, aby se kromě práva hledala také spravedlnost. Takže se všechny strany v těch sporech přebíjejí formálními námitkami, v situacích, kdy to ani není nutné, se odročuje. V jednotlivých případech to tak může být, ale celkově bych neřekl, že není vůle se těmi věcmi zabývat, ale převládá tady mimořádný opatrnický, až alibistický postoj. Řada soudců se to třeba naučila už za minulého režimu. Ale rád bych podotkl, že těchto soudců už je jen 25%. Tři čtvrtiny našich soudců jsou soudci, kteří nesoudili před rokem 1989. V žádné postkomunistické zemi není tak velké procento nových soudců, a má to svůj rub. Jsou to lidé mladí, nepříliš zkušení, lidsky často nevyzrálí a právě proto rozhodují tak jak rozhodují. S lupou prohlížejí právní normy a lpí, často zbytečně, na formalitách. A výsledek je, že čekáme l2 let na tento rozsudek, který nakonec byl spravedlivý. Ale ta otázka zůstává - proč až teď.

Jak vlastně tyto případy soudit ? Mnohdy se ukazuje, že někdy není jasno, jaké právo aplikovat. Platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu, na druhé straně mnoho případů je posuzováno podle tehdy platných zákonů, které se tím vlastně legitimizují. Viz třeba příklad Jaromíra Obziny. Teď se najednou řeší, zda nemá nebo zda nepožíval poslaneckou imunitu. Není v tom rozpor ? Na jedné straně jsme jasně řekli: tento režim byl protiprávní, nicméně jeho právo akceptujeme?

Proti tomu zákonu o protiprávnosti komunistického režimu se už tenkrát namítalo, že je pouze deklaratorní, že vlastně není zákon v pravém slova smyslu. Já si myslím, že je dobře, že byl přijat, ale jeho možnosti opravdu nepřeceňujme. Vyjadřuje určitý postoj, určité hodnocení minulost, ale nelze z něj přímo něco vyvozovat, alespoň v našem právním řádu je jaksi založený pořád na tom na středoevropském rakousko-německém pojetí práva. Ti soudci z něj neumí dovozovat přímé důsledky. A to, že se přihlíží k tomu právu, které tehdy platilo, to bych řekl, že je normální ve všech zemích, kde se právní jistota pokládá za nejvyšší hodnotu. Něco jiného by byla retroaktivita, ale to se každý právník zachvěje u soudu, když to slovo řeknete, právo neplatí zpátky. Co je klíčové slovo, to je spravedlnost. A to je to, co mnoho našich soudců, na co si netroufá, ne že by to byli lidé minulého režimu. Řekl jsem před chvíli, že sedmdesát procent jsou noví soudci, ale netroufnou si, protože se drží litery zákona. A ta umožňuje samozřejmě různé vyhýbání se soudům, odklady, nemoci. Dneska už zvažujeme, že některé případy budeme soudit v nemocnicích, protože lidé by se dokázali vyhýbat do nekonečna. Já si myslím, že to není ani tak zlá vůle, nerozhodnost jako nezralost, nejistota.

Radio Praha vysílá především pro zahraniční Čechy, krajany. Mnohdy, když se s těmi lidmi setkáváme, je cítit z jejich strany pocit, že ČR jim cosi dluží. Je to podle vás oprávněné?

Petr Pithart v rozhovoeru s Jaromírem MarkemPetr Pithart v rozhovoeru s Jaromírem Markem Já myslím, že ano, já to cítím od samého začátku. Mnohokrát jsem o tom mluvil, psal doma i ve světě, právě s krajany. My jsme na rozdíl od Poláků a Maďarů se ke svému exilu, ke své emigraci chovali když to řeknu velmi umírněně zdrženlivě, někdy dokonce s podezřením. To nebyla jenom politická sféra, která se takto chovala. Já si myslím, že to byla i větší část veřejnosti. My jsme tady žili, prostě, téměř padesát let ne ve skleníku, ale v kleci. A mnoho našich lidí je ve světě nejistých, neumí se v něm pohybovat, báli by se dnes v něm začít třeba novou životní dráhu a našich lidé emigranti, exulanti, jsou jim někdy nepříjemnou konfrontací, oni to dokázali, oni tu odvahu měli. Tak hledá část našich lidí všechny možné důvody, aby se dívali svrchu, s podezřením, někdy se závistí. Já jsem nezaznamenal, že by se lidé z emigrace, exilu, hrnuli do nějakých funkcí, ale vím, že mnoho z nich nabízelo své služby. A jsem přesvědčen, že jsme o hodně přišli tím, že jsme je využívali minimálně. Já jsme se sám snažil být těmito lidmi obklopován, ale musím říct, že to byl postoj, který nepřevládl. Je to složité, prosím, abychom chápali i tyto postoje s určitou shovívavostí, je v tom méně zlé vůle a více nejistoty, obavy před velkým světem. Lidé neumí řeči. My zahraniční Čechy prožíváme jako cizince, kterým ke všemu ještě rozumíme. Ten Francouz, Američan, to je samozřejmě cizinec, ale mnoho lidí mu nerozumí, takže tu konfrontaci necítí tak úporně, ale ten náš člověk tomu rozumí. Takže tam se zkoncentrovala ta obava, nejistota, určitý komplex před velkým světem. Prosím, aby si to lidé, ke kterým teď mluvíme, nebrali osobně. Je to spíš nešťastný pocit našich lidí, kteří určitě v příštích generacích toto překonají. Už ta mladá generace ukazuje, že má na to jiný názor, světa se nebojí, našinci ve světě - to není žádný problém. Ale ty starší generace s tím problém mají.

Naši posluchači měli možnost položit vám otázku. V dopisech, píše o tom třeba paní Fuksová ze Spojených států, se objevilo téma volebního zákona, který byl nedávno přijat. Podařilo se do něj dostat volební právo pro české občany žijící v zahraničí, nicméně něco se nepodařilo. Nepodařila se třeba korespondenční volba, která by v některých oblastech byla velmi užitečná. Další věc, kterou hodně někteří naši posluchači kritizovali, je možnost volit pouze do jednoho vylosovaného volebního kraje. Dopisy hovoří dokonce o podvodu na zahraničních Češích, o nedemokratičnosti apod.

Já mohu k tomu říci tolik, že Parlament má dvě komory, ta ve které teď sedíme, je Senát, a ta je od první chvíle ne daleko vstřícnější než sněmovna, ona je vstřícná. Komise pro krajany žijící v zahraničí pracuje s velkou, dobrou vůlí a velice energicky právě například na těch změnách volebních zákonů. Ale my jsme si byli od začátku jistí, že to nejspíš na první pokus neprojde. Projde to na druhý pokus. My jsme tady vypracovali návrh těch paragrafů o korespondenční volbě, což je tady veliká novinka, nikdy se to nepraktikovalo. Zatím jsme to neprosadili. Podporujte nás, podporujete Senát, podporujte senátory.Tady mají naši krajané zastání, tady jsou lidé odhodláni zkusit to podruhé, když se to nepovede napoprvé. Ty výtky, které jsou přímo nebo nepřímo v těch otázkách obsaženy, ty my si skutečně nemusíme jaksi brát na sebe, protože my tady máme čisté svědomí, my se tady snažíme, ale komory jsou dvě. Jak víte, při obyčejných zákonech Sněmovna má možnost přehlasovat Senát.

Zcela konkrétní dotaz nám zaslal pan Nebeský z Montrealu, který se ptá na krajanský zákon. Je reálná šance, že by ČR mohla něco podobného mít v dohledné době ?

Na znění takového zákona se také pracuje, také v Senátu. Kdo sleduje středoevropskou politiku, tak mu nemohlo uniknout, že mimořádně konfliktní situace existuje mezi Maďarskem a Slovenskem, právě pokud jde o krajanský zákon maďarský, takže teď máme příležitost sledovat slovensko-maďarskou debatu a chceme se z toho poučit. Rozhodně neříkáme ne, pracujeme na tom, ale neradi bychom udělali nějakou chybu, která by na jedné straně mohla situaci zlepšit, ale na druhé zhoršit. Ale to je přesně položka, na které se teď tady v této budově pracuje. Ujišťuji vás, že jsme to nevzdali a nevzdáme.

Poslední otázka je částečně osobní, ale nelze ji nepoložit. O vás se hovoří jako o jednom z případných kandidátů na českého prezidenta.Vy sám tuto kandidaturu zvažujete ?

Já jsem řekl, že jsem připraven kandidaturu přijmout, ale dodávám, že to je všechno, co k tomu mohu říci, protože vše ostatní už závisí za prvé na tom, jak se bude prezident volit, budou-li to volby přímé nebo budou-li to volby tradiční, tj. oběma komorami v parlamentu. O to se teď svede ještě určitý politický boj. Kdyby to bylo jasné, jak to bude, tak bych řekl asi víc, ale v tuto chvíli by to nebylo seriozní k našim posluchačům. Ta základní věta platí. Jsem připraven kandidovat.

Děkujeme za odpovědi i za váš čas.

Také já děkuji za pozvání. Pozdravuji naše krajany, myslíme na ně, navštěvujeme je a já je jenom prosím, aby byli chápaví, aby byli trpěliví. Často tady nejde o zlou vůli, ale o to, že se vzpamatováváme z čerstvého vzduchu, ve kterém jsem se najednou ocitli a pro mnoho lidí je to změna prudká a neumí se s ní hned vyrovnat. Není to zlá vůle. Myslete také vy na nás a držte nám palce.

 

17-02-2002