Jede, jede mašinka...

29-04-2017

Zubař, na kterého se děti těší... Petru Vidnerovi učarovaly malé parní lokomotivy natolik, že je ve volném čase sám začal stavět. Už deset let „párovky“ pravidelně prohání po vlastní zahradní železnici ve Skalsku – druhé největší trati svého druhu v Česku.

Petr Vidner, foto: Eva TurečkováPetr Vidner, foto: Eva Turečková Chladný jarní vzduch protne hlasité pískání blížící se lokomotivy. Během několika málo vteřin se zpoza dýmu a páry vynoří obrys strojvedoucího: s koleny téměř pod bradou, shrbený nad topeništěm žene odfukující stroj do oblouku. Nejen děti chvílemi řičí blahem.

Opustit mašinku se v první den letošní sezóny uvoluje jen na chvíli.

„Člověk ji může opustit tak na pět minut, ale ne na víc, protože to je systém, který se musí pořád kontrolovat, držet, aby buďto nechcípl, nebo aby člověk zase nepřetopil, takže parní lokomotiva je na obsluhu náročná,“ upozorňuje pan Vidner.

„Parní stroj je jediný mechanismus, kde je přímo vidět, jak vzniká síla. Z ohně a vody. Lokomotiva je svým způsobem živý organismus, je to trošku nadnesené, samozřejmě, ale když člověk vidí, jak se rozjíždí, jak odfukuje, jak se hýbou ty tyče a páky, ojnice – tak ano, určité charakteristické známky živého organismu má. Není to černá skříňka.“

Žádné kedlubny. Koleje.

Před deseti lety si Vidnerovi koupili ve Skalsku nedaleko Mladé Boleslavi dům s rozsáhlou zahradou. A bylo jasno. „Původní myšlenka byla - žádné kedlubny. Koleje. Nakonec to dopadlo tak, že jsou i koleje i kedlubny, a je to celkem dobré.“

Petr Vidner kupodivu nestudoval ani na ČVUT v Praze, ani na tehdy federální Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. „Ne, je to zcela mimo mou profesi, já jsem zubní lékař. Tohle je čistě koníček, ale, říkám, celoživotní - jsem takový čarodějův učeň a amatérský konstruktér parních lokomotiv.“

Malá dráha Skalsko je druhá největší zahradní železnice v Česku, větší je jen klubové kolejiště v Brně. Petr Vidner v této souvislosti zmiňuje svého známého z Lipska, kterého podobná dráha i živí. To je ale v českých podmínkách nereálné, říká otevřeně.

Paní Vidnerová, foto: Eva TurečkováPaní Vidnerová, foto: Eva Turečková „Ono to má ještě jeden aspekt – ten bych nazval „veslo převozníkovo“. Já nechci jezdit každý den, protože musím. Já jezdím rád! Je to koníček, byť prospěšný lidem. Proto také nemám otevřeno každou sobotu, neděli, ale jen čas od času. Tak to pro mě má svůj půvab.“

Železničních stavitelů je v Evropě i v Česku spousta. Všichni staví podle jednotných mezinárodních modelářských norem, mohou se tudíž se svými stroji také navštěvovat. Že nejde o zrovna levnou zálibu, je více než zřejmé.

„Jednu lokomotivu jsem koupil, dvě jsem stavěl. Je to jako s automobily. Menší ojetá lokomotiva se rovná menší ojetý automobil, nová lokomotiva stojí jako nový automobil, ty ceny jsou takové. Ale to člověk raději nepočítá!“

A co si o takovém koníčku myslí paní Vidnerová? Je také zapálenou obdivovatelkou parních mašinek? Společný koníček to prý úplně není, přesto manžela, jak říká, ráda podpoří logisticky, například dobrým obědem a občerstvením pro návštěvníky.

„Myslím si, že jsou horší koníčky a manžel nemá žádnou neřest, nekouří, nepije, tak mu dopřávám tohle. Myslím si, že je to ojedinělý koníček a že to do určité míry i obdivuji.“

29-04-2017