Vystěhované české vesnice i poválečný masakr. Jak prožíval válku jihlavský jazykový ostrov?

O Jihlavě, která leží na Vysočině, se mluví jako o německém jazykovém ostrově. Jak se tu uprostřed země jazykový ostrov vytvořil? A jak tato skutečnost ovlivnila události během druhé světové války?

Jihlava v 16. století, autor: Jan Willenberg, Wikimedia Commons, CC0

Německé obyvatelstvo se sem dostalo už ve středověku, uvedla ředitelka Státního okresního archivu Renata Pisková. Národnostní rozpory provází druhou polovinou 19. století.

"Elitu zde tvořilo německé obyvatelstvo. Byli to lidé, kteří byli podnikateli. Češi přicházeli jako pracovní síla. Česká elita se tu utvářela až v 80. a 90. letech 19. století."

Přišel rok 1918, vznik Československa. Pro Němce to znamenalo změnu postavení.

"Ano, z vládnoucího národa se stává národ menšinový. Byly velké tendence připojit se k Rakousku. Ale nově ustavený rakouský parlament na svém zasedání odmítl připojení této německé enklávy. Ani by to nebylo životaschopné a realizovatelné."

Během války byly na Vysočině vystěhovány celé vesnice

Jiří Jelínek, foto: Zdeňka Kuchyňová

Následoval známý historický vývoj - nástup Hitlera k moci, vznik Protektorátu Čechy a Morava. Německé obyvatelstvo na Jihlavsku se s ním příliš neidentifikovalo, říká jihlavský archivář Jiří Jelínek:

"Sice žili na území protektorátu, ale stali se říšskými občany po obsazení zbytku Československa 15. března 1939. Na ně se vztahovaly říšské zákony, proto třeba museli mladí kluci na vojnu na rozdíl od Čechů zde žijících. Oni se s tím protektorátem moc identifikovat nechtěli. Souviselo to i s tím, že celá ta doba od roku 1939 byl boj o to, jestli tady české obyvatelstvo bude nebo nebude. Na území protektorátu se začaly vytvářet poměrně velké enklávy, kde se vystěhovávalo české obyvatelstvo. Ideální bylo vytvořit vojenské cvičiště. To se stalo i na Jihlavsku v roce 1944 kolem Přímělkova. Na konci roku 1944 byla vystěhována obec Střížov, celá obec Komárovice, část Svatoslavi. Byly to všechno české obce. Původně chtěli Němci zabrat jiné oblasti kolem Salavic, kde by to vůbec nezasáhlo do obcí. Ale problém byl v něčem jiném. Kdyby to cvičiště zřídili na tom území, tak to byl většinou majetek německého obyvatelstva a oni nechtěli brát Němcům jejich majetek, proto sáhli do čistě českých obcí a tam vytvořili cvičiště."

Kam šli ti lidé? K příbuzným?

Archiválie k období 2. světové války ve Státním okresním archivu v Jihlavě, foto: Zdeňka Kuchyňová

"Už byl prosinec 1944, kdy bylo vidět, že se blíží konec války, tak ti lidé dostali příkaz, že se mají vystěhovat. Mohli si vzít soukromé věci, ale museli nechat na místě veškeré stroje, brambory, protože bylo potřeba vojsko uživit, v tu dobu to už bylo komplikovanější. Někteří šli hned vedle do Příseky, mnozí až k Velkému Meziříčí a dál. Většinou to bylo k příbuzným."

Jak to vypadalo na Jihlavsku, když se blížil konec války?

"Tak jak postupovala fronta, tak už se šířily zprávy. Bojovalo se na Ostravsku a byla tendence ty německé úřady, například centrály gestapa, posunovat směrem na západ. Z Brna se vše přesouvalo do Jihlavy," uvedla Renata Pisková. "Začalo růst sebevědomí obyvatelstva, začala se projevovat partyzánská činnost. Byly tu různé sabotážní akce. Německé obyvatelstvo na to odpovídalo docela krutými tresty těsně před osvobozením. Například v Třešti došlo k povraždění několika desítek obyvatel, tam docházelo i k vyřizování účtů."

Most zničený partyzány na klíčové trati mezi Brnem a Jihlavou, foto: archiv Národního muzea, CC BY 4.0

"Zdejší největší partyzánskou akcí je útok na železniční most v Heleníně na jaře 1945. Je to jedna z největších sabotáží na území protektorátu na železnici. Zemřelo kolem 70 nebo 80 německých vojáků. Došlo tam k destrukci mostu, k zastavení dopravy, tedy poměrně rozsáhlá činnost. Většina těch skupin jako kdyby vznikla až teprve se vznikem osvobození. Pochopitelně tu řada byla. Například v roce 1939 tu byla poměrně velká organizace Obrana národa, což byli čs. důstojníci, ale ti už byli v roce 1939 a 1940 z větší části pozatýkáni a popraveni, včetně místního plukovníka Bláhy, ale pořád tady nějaký odpor byl, ale nebyly to velké skupiny," dodal Jiří Jelínek.

Vzácnost archivu: hlášení rozhlasu na konci války

Mapa jihlavského jazykového ostrova, zdroj: Ojin, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

V jihlavském archivu se dochovala poměrně velká vzácnost. Jsou to hlášení rozhlasu na konci druhé světové války, včetně poznámek k vysílání. Co hlásil rozhlas, přiblížila Renata Pisková.

"Hlásil třeba: ničeho nebude podniknuto, vyvěsíte-li pouze československé vlaky, zůstávejte v bytech, nevycházejte zbytečně na ulici, nikoho neurážejte, majetek respektujte a vyčkejte dalších rozkazů. Tyto dokumenty se dochovaly zásluhou pana docenta Rambouska. Jeho příbuzný byl doktor Horáček, který měl za úkol připravovat tyto rozhlasové relace v prvních dnech svobody v Jihlavě. On to shromáždil, chronologicky uspořádal. Všechna hlášení jsou autentická, je to poměrně cenný materiál."

V Jihlavě nebyl po válce žádný bezpečnostní aparát

"Do 8. 5. 1945 byla v Jihlavě německá armáda. Když nakonec definitivně opustila Jihlavu a začala se stahovat směrem na západ, tak do toho přijíždí Rudá armáda a dojde k incidentu u Ústředního hřbitova, kde dojde ke smrti několika sovětských tankistů plus dvou jihlavských občanů. V tu chvíli už začínají jiné věci," doplnil Jiří Jelínek. "V Jihlavě například nebyl vůbec žádný český bezpečnostní aparát. Na rozdíl od jiných měst tady vůbec nebyla státní policie. Veškerou činnost na rozdíl od jiných měst v protektorátu tady zaštiťovala německá policie. Nebyl ani nikdo, kdo by to hlídal.

Poměrně často se k moci dostávali lidé, kteří toho mohli částečně i zneužít. Byla tu například skupina tzv. Spojovací služba. Nechtěl bych znevažovat jejich činnost. Byli to mladí kluci, kteří měli sloužit jako spojky. Mladí radikální kluci, kteří si vzali do ruky samopaly, často dokázali dělat i věci, které asi nebyly úplně v pořádku, ale rozhodně se asi nezúčastnili nějakých lynčů. To ne. V jejich řadách byla spousta lidí, kteří to pak dotáhli daleko. Členem Spojovací služby byl například Milan Moučka, bratr herce Jaroslava Moučky. Jako příslušník státní bezpečnosti to byl mimo jiné vyšetřovatel Milady Horákové a celého toho procesu. Dále Antonín Prchal, to byl náměstek ministra národní bezpečnosti. Ten má krev na rukou za 50. léta. Takže tito lidé se tady už v té době angažovali. A nejsou jediní."

Mezi zastřelenými v Rančířově byl Čech i katolický kněz

Ludvík Svoboda

"Na pomoc pak přišla Československá armáda, kterou přislíbil při své návštěvě v Jihlavě generál Svoboda. Tam pak šlo o to vyčistit okolí Jihlavy od werwolfů," uvedla řediteka archvu Renata Pisková.

"V té armádě byli i lidé, kteří za sebou měli poměrně krátkou vojenskou zkušenost, třeba Slováci, kteří už byli mobilizovaní na Slovensku. Na jejich úkor bohužel asi padají některé exekuce. Ta největší v lese u Rančířova, kde bylo zastřeleno myslím 20 lidí. Proběhl jakýsi lidový soud. Vždycky se o tom mluvila, ale nikdo nejmenoval konkrétní osoby. Byli vybráni někteří internovaní Němci a odvedeni na bývalou vojenskou střelnici v Rančířově a tam byli popraveni. Většina těch lidí nějakým způsobem spřaženi s nacistickým režimem. Mezi zastřelenými byl i jeden Čech," přiblížil válečnou historii Jihlavska Jiří Jelínek.

"Exhumace proběhla o rok později. Tehdy se začala kazit voda ve vodárenských rybnících a oni pořád zjišťovali proč. Došli k tomu, že by to mohlo být tím, že začala tlít těla. Jestli je to pravda, nevím, ale ty hlášení a rozbory vody skutečně probíhaly a na základě toho měla proběhnout téměř tajně exhumace. Mezi těmi zastřelenými měl být i německý římsko-katolický kněz. Po prvotním nadšení pro Hitlera s ním měl velký problém a dokonce se schovával u českého faráře u Pacova. Pak se z nějakého hnutí mysli dostal do Jihlavy, tady ho zatkli a takhle to s ním dopadlo."

Nikdy zcela neodešli - putovní výstava mapovala historii i vzpomínky Němců

Katalog k výstavě Nikdy zcela neodešli, foto: Zdeňka Kuchyňová

Nikdy zcela neodešli, tak se jmenovala výstava i katalog, který k ní vyšel. Mapuje kořeny a historii zdejšího německého obyvatelstva. Kolegové archiváři z německé strany přidali vzpomínky odsunutých Němců, připomněla ředitelka archivu Renata Pisková.

"Je to zcela autentické v tom, jak se to snaží objektivně vidět obě strany. Výsledkem je, že se některé věci dovídáme jako nové, protože oni neprožívali jen trauma z toho odsunu. Oni prožívali trauma, že v Německu nebyli považováni za ty starousedlíky. Navíc tam byli nechtění, protože Německo bylo velmi zničené, byla tam velká poválečná bída. To pro ně bylo prý daleko největší trauma. Kolegové z Liberecka říkali, že by si přáli, aby takováto otevřená publikace vznikla i u nich, ale tam že to zatím není ještě možné."

Podle archivářů se může ještě o Jihlavsku objevit řada informací. Pátrání ztěžuje skutečnost, že se Jihlavsko nachází na území Čech i Moravy a dokumenty jsou tam na různých místech.