Výstava v Klementinu připomíná 200 let Pražské konzervatoře

Conservatorio de Praga

Příští rok uplyne 200 let od chvíle, kdy na pražské konzervatoři začali zdarma studovat první talentovaní muzikanti z velmi chudých poměrů. Toto kulaté výročí připomíná tříletý cyklus oslav, který vyvrcholí příští rok. Do jeho rámce spadá i putovní výstava „200 let pražské konzervatoře", která je až do konce března k vidění v pražském Klementinu. Na podrobnosti se redaktorka Tereza Burianová zeptala autorky výstavy, doktorky Markéty Hallové.

Není to výstava chronologická. Je to třináct témat, která jsou nejdůležitější. Samozřejmě se začíná historií v datech a potom jsou to témata právě o těch nejznámějších a nejslavnějších, těch je obrovské množství. Samozřejmě, že zde jsou ve výběru.

Informační panely se věnují nejen profilům hudebníků - ať již sólových, komorních i orchestrálních hráčů, zpěváků, skladatelů a dirigentů - ale také absolventům dramatického a baletního oddělení. Mezi ně patří vedle herců Svatopluka Beneše či Ondřeje Vetchého i baletní umělci jako Vlastimil Harapes nebo současný kambodžský král Norodom Sihamoni. Z jakých archivních materiálů autoři výstavy vycházeli?

Je to výstava fotografická. Ty exponáty by bylo samozřejmě krásné vystavovat trojrozměrné, takže se předpokládá, že bude výstava v roce 2011 ještě v nějaké další instituci. Ale zde v Národní knihovně je výhoda ta, že může kolem výstavy projít obrovské množství studentů a skutečně je o to velký zájem.

Ta výstava je koncipována jako výstava putovní a bude nyní putovat po Českých kulturních centrech, takže je v české a anglické verzi. Počítá se, že ta výstava bude probíhat také v New Yorku v Českém národním domě - National Bohemian Hall.

Podobně jako Karlova univerzita platí za nejstarší univerzitu ve střední Evropě, vznikla Pražská konzervatoř dříve než konzervatoře ve Vídni, Lipsku, Berlíně či Moskvě, a je tak ve střední Evropě nejstarší.

Slavné osobnosti však nepatří jen k historii Pražské konzervatoře. Školu i v minulých letech absolvovali hudebníci, kteří si získali renomé na hudebních školách nejen v Evropě.

Kromě italských konzervatoří, které de facto vznikaly už od šestnáctého století, ale měly poněkud jiný charakter - byly především sirotčince - vznikla později v Evropě konzervatoř pařížská v osmnáctém století. Poté vzniká Pražská konzervatoř skutečně jako ve střední Evropě nejstarší. Třeba ve Vídni vznikla podstatně později a v Lipsku, kde hybnou osobností byl Mendelssohn-Bartholdy, vznikla až v polovině devatenáctého století podle pražského vzoru.

V roce 1811 ta škola vznikla proto, že po napoleonských válkách byl skutečně hlad po hudbě a šlechta už si nemohla své orchestry dovolit. Proto šlechta v Čechách žijící doporučila, že by bylo dobré povzbudit hudební výuku, aby se z talentovaných dětí z venkova a velmi chudých rodin vytvořili hráči orchestru. Je pravda, že už v roce 1815 byly první koncerty v Praze. V těch prvních letech měl dokonce orchestr velký úspěch. Jsou dochovány výroky Carla Marii von Webera. Někteří skladatelé sem jezdili a jejich skladby se hrály v Praze třeba poprvé nebo velmi brzy po premiérách. Takže z těch slavných, kteří měli vazbu k Pražské konzervatoři, bych uvedla právě Hectora Berlioze nebo Richarda Wagnera. Ten měl velmi dobré styky s bývalým ředitelem školy Janem Bedřichem Kittlem, a dokonce mu přepustil libreto své opery. Zrovna tak sem jezdili Joseph Joachim, slavný houslista, či Klára Schumannová, klavíristka a choť Roberta Schumanna. Velmi dobré vztahy byly i s Lisztem. Ten si zase psal s ředitelem následným, Josefem Krejčím. Ten mimo jiné učil i Antonína Dvořáka.