Strašidelné Perchty a věštění z polínek - i takové byly staročeské Vánoce

Vážení posluchači, ať už jste si naše vysílání naladili kdekoliv, nejspíš i Vy dnes slavíte Hod Boží vánoční. A právě zvykům, které bývaly tradičně na českém venkově spojeny s oslavou Štědrého večera a dalších vánočních svátků, jsme věnovali následující pořad. Uslyšíte v něm nejen o tom, jak se připravoval černý kuba, ale i o strašidelných perchtách, které hlídaly, zda děti dodržují půst, nebo o vánočním věštění z polínek.

Vánoce jsou nejen nejvýznamnější, ale i nejkrásnější svátky v roce. Mají pradávnou historii, která sahá až k pravěkým keltským svátkům slunovratu. A jak ještě uslyšíme, i zdobení stromečku, jednoho z hlavních symbolů dnešních vánoc, má tento starobylý původ. Křesťanské vánoce jako oslava narození Ježíše Krista jsou ale mnohem mladší, v Římě se podle dochovaných pramenů slavily až ve 4. století. Podle tehdejšího kalendáře byl navíc 25. prosinec, kdy se narození Páně připomínalo, i koncem roku. Proto jsou Vánoce dodnes spojeny s přáním štěstí a zdraví. Vánoční svátky se však později zdaleka neomezovaly jen na jediný den. Předchází jim jednak čtyřtýdenní období Adventu, kdy křesťané příchod Ježíše teprve očekávají, a na hlavní svátky vánoční navazuje celé další období:

"Vlastní vánoce začínají nešporami na Štědrý den a končí v neděli po Třech králích v den křtu Ježíše Krista,"

- upřesňuje Dalibor Hobl, ředitel skanzenu v Kouřimi na Kolínsku. Bude jedním z průvodců našeho dnešního pořadu. A ředitelka Národopisného muzea v Praze Jiřina Langhammerová k tomu dodala:

"Byl to vůbec nejvýznamnější den v roce. Nebyl slaven v takové okázalosti jako dnes, měl ale úžasnou atmosféru. Tradovalo se, a v rodinách se i dnes stále ještě říká, že musí být především v rodině klid, že se nikdo nesmí pohádat. On to byl čarovný den. Věřilo se, že v den, kdy se narodil Syn Boží, spasitel světa, že je to tak mimořádný den, že i nám, obyčejným lidem, se může něco přihodit. Všechno směřovalo k tomu svatvečeru a ten začínal s východem první hvězdy. Také proto, že i v minulosti signál, kdy začíná nový den, bylo to, že vyšla první hvězda. Říká se, že většinou na vesnici děti koukaly z okýnka, kdy vyjde první hvězda, a začalo se večeřet. Ale zase nebylo dobré, aby se začalo jako první ve vesnici svítit, protože se věřilo, že z toho domu někdo zemře. Čili tam byla spousta takových hlubokých a závažných pověr."

"Takovým tím typickým, tradičním symbolem vánoc v českých zemích byl betlém. Tradice betlémů je velice stará, vlastně středověká."

Prvním, kdo podle historiků založil tradici vánočních betlémků či jesliček, byl na přelomu 12. a 13. století svatý František z Assisi. Jeho životopisec Celano ho citoval: "Chtěl bych zpodobnit zrození betlémského Dítěte a na nějaký způsob spatřit tělesnýma očima nuznost a bídu, ve které se nalézal." Sv. František sám postavil první jesle s volkem a oslíkem, v nichž malý Ježíšek odpočíval na seně. I na českém venkově byla později stavba betlémků mužkou záležitostí:

"Ženy se staraly o pečení, vaření, úklid a muži prostě krámovali s betlémem a s klihem. To se chystá třeba týden nebo čtrnáct dní podle velikosti sestavy. Pokud to bylo opravdu ve vesnicích, kde byla tradice, třeba v Podkrkonoší nebo na Příbramsku, na Ústecku ve východních Čechách, tak takový betlém, který má délku až devět metrů a musí se každý rok sestavit na různých nových podložkách, z papíru se vytváří skála a figurky se do toho lepí, kterých je třeba tisíc, tak to samozřejmě trvalo dlouhou dobu. A byla to hlavní dominanta vánoční světnice."

Dnes na místě betlémka stojí spíš nazdobený vánoční stromeček. Jedná se o celkem nový zvyk, který se do českých zemí, podobně jako do celé Evropy, rozšířil z Německa. V pražských měšťanských domácnostech se první stromečky objevily až před polovinou 19. století.

"Samotné zdobení větví nebo stromků bylo známo již v předkřesťanských dobách. Keltské vánoce nebo oslavy slunovratu byly založené také na tom, že se zdobily větve a stromky různými předměty."

Nedílnou součástí příprav na Štědrý večer byl půst. Křesťané ho drží už po celé předchozí čtyřtýdenní období Adventu:

"Opravdu na Štědrý den půst měl být zachováván. Byť třeba v době Adventu přes postní období byl velice často porušován řadou zábav při obchůzkách. Jinak rodiče děti přesvědčovali o tom, že pokud se postí a vydrží to až do večeře, tak po večeři tedy uvidí zlaté prasátko."

"To zlaté prasátko je symbol slunce, symbol bohatství, takže se třeba vyřezala reliéfní podoba prasátka a to se osvítilo. Na stěně se to potom promítlo a děti se tak různě šidily. ...šidily ty děti."

Jak ale takový půst během Adventu a na Šťědrý den vypadal?

"Žádná zvláštní postní jídla nebyla. Byla to běžná postní jídla, brambory, polévka, kousek chleba, ale rozhodně to nebyly hody. To se všechno chystalo na Vánoce. Pak to teprve všechno vybujelo. Někde se třeba zabíjelo, na Vánoce se dělala zabijačka. Ale až do Štědrého dne byl prostě půst.!"

Dodržování půstu na Štědrý den hlídaly strašidelné bytosti - Perchty. I ty mají pradávný původ:

"Je to postava, která je známá v jiném označení u keltských národů. Je to vlastně takový dráček, velice výhrůžná postava, která u nás třeba chodí až na Štědrý den. Představuje pokání, symbol zla, co jsme zlého udělali, a připomíná to. Je to ošklidá postava, má krabicovitý obličej s vyplazeným jazykem. Podstatné je, že v ruce drží škopíček na krev a v druhé ruce kudlu a hrozí dětem, když budou zlobivé, že jim rozpáře břicho."

"Chodila kontrolovat, jestli se děti nebo vůbec čeládka v ten Štědrý den postila. Popadla čeledína, naznačovala rozpárání břicha, druhá Perchta ho vycpala hrachovinou, zašila mu je a vlastně pochůzky a obchůzky byly proto, aby ukrátily dětem nějakou tu chvíli. A ty Perchty si s nimi také přivydělávaly.

Štědrovečerní večeře byla tradičně na českém venkově vyvrcholením rodinných vánoc, na které se všichni, dospělí i děti, dlouho připravovali.

"U stolu seděli všichni lidé, kteří byli v domě, ať to byli sloužící, staří lidé, kteří někdy bydlili zvlášť, prostě u jednoho stolu, kterému seděl v čele hospodář. Ta hostina byla, dá se říci, rituální, protože se jedlo ze všeho, ze všech potravin, které se ten rok urodily. A věřilo se, že když se pojí společně o svatvečeru, že se zase ta úroda vrátí."

Rybí polévka, smažený kapr s bramborovým salátem, řízky, dokonce i krůta a samozřejmě spousta sladkostí - tak vypadá dnešní štědrovečerní večeře. Ještě před sto lety se však na slavnostně prostřený stůl dostávaly docela jiné pokrmy:

"Ta večeře byla velmi jednoduchá. První, alespoň v některých oblastech, byla oplatka potřená medem, protože i ty potraviny, které byly na stole, měly svou závažnost. Med je odedávna v lidové tradici považován za symbol zdraví. Potom přišla na řadu polévka. Ta byla většinou z luštěnin, které se urodily, z hrachu nebo z čočky. A zase - proč? Protože hrách je symbolická potravina nebo plodina, která snadno bobtná. Takže ona v té symbolické podobě představuje narůstání hodnot, jednoduše řečeno bohatství. A potom přišla ohromná dobrota, kuba nebo hubník. To byly vlastně nákypy, protože maso se na většině území nejedlo, a tak se připravovaly velice chutné pečené nákypy, vlastně zapékané pokrmy z mouky, vjíček, krupice, do toho se nalámala třeba vánočka, samozřejmě vařené houby, všelijakým kořením se to ochutilo a zapeklo a je to úžasně dobrý pokrm. V některým tradičních rodinách se stále ještě připravuje. V Podkrkonoší se tomu říkalo hubník a byl někdy nasládlý, někdy slaný, někde se do něj přidával česnek, to bylo velice. různé. A když se do toho přidaly černé houbyk, tak to byl černý kuba, ten se dělal zase ve středních Čechách."

"Ve Velimi se dělal černý kuba z rozsekaných sušených hub, krupek, vařeného a sušeného ovoce. Na Boží hod se jídala polévka s nudlemi, dále vdolky pomazané povidly. Povidla se užívala buď hrušková nebo švestková, křížaly z jablek. Všechno se to smísilo dohromady, dalo se na ty vdolky, posypalo tvarohem, pokropilo smetanou."

Vraťme se však ještě ke štědrovečerní večeři, která černým kubou zdaleka nekončila:

"Potom v těch chudších rodinách byl konec velké hostiny a přišlo pečivo a k tomu samozřejmě patří vánočky. Vánočky jsou pořád hlavní symbol Vánoc, hlavní pečivo. Čili dobrá vánočka. Ta se musela péct čerstvá den předtím nebo ráno a musela se povést. Všechny ty pletence musely na sobě pěkně držet Když se to zhroutilo nebo se to těsto vevnitř srazilo, tak to věstilo nějakou neblahou věc v rodině. Takže se prostě ochutnala vánočka a potom na stůl patřilo ovoce. V minulosti to zase mělo svůj symbolický význam. Jablko je odedávna bráno jako symbol zdraví a plodnosti, takže se musí sníst. Docela někde se zachovaly zápisy, že se jedno z jablek vybralo a jedlo se na začátku nebo na konci hostiny takovým krásným způsobem, a to se dá i dneska, že se rozkrájelo na tolik dílků, kolik je stolovníků, a všichni to společně pojedli, a tím vlastně si uzavřeli ten kruh. Potom se jedlo sušené ovoce, švestky, křížaly, hrušky. Ale v některých krajích se také připravovala takzvaná muzika. To je taky velice dobrá věc. Vlastně všechny ty sušené plody se dohromady svaří, voda se scedí, ta hmota se pocukruje a jí se to třeba i k vánočce."

Na štědrovečerní večeři navazovala řada zvyků, které měly pradávnou tradici:

"Ještě v počátku 20. století, pokud bylo tradiční neporušené hospodářství na vesnicích, tak se velice vážně dodržovaly některé zvyky, kterými se rodina otvírala tomu svému hospodářství. Myslelo se na zemřelé, na stromy, na zvířata, na dobytek, který prostě byl jedna celá rodina. Takže v té reálné podobě hospodář s hospodyní, ti, co zodpovídali za statek, zcela obřadně odnášeli drobky nebo i zbytky od večeře do chléva dobytku, nasypaly se drobečky drůběži, aby nezanášela. Původní smysl byl ten, že při svatvečeru musíme myslet na všechny kolem."

Štědrý večer přinášel podle tradice i příležitost k odhalování budoucnosti. Věštilo se zdraví i bohatství rodiny, úmrtí blízkých, odchody z domova.

"Děvčata zase věřila, že v ten čarovný večer se jim zjevuje budoucnost, a co je zajímalo - láska, svatba, smrt. Takže se konaly takové jednoduché hry, řekla bych, ale byla to zábava. Například se poskládala polínka na lavici a děvče tak po paměti dozadu sáhlo a vytáhlo si nějaký klacík. A takový jako bude manžel - hubený, dlouhý, hrbatý. Takže z toho byla velká legrace. Na Štědrý večer byly i zvyky, ve kterých předpovídala budoucnost příroda. Opravdu vážně se chodilo ke stromům a třáslo se s nimi a z které strany se ozval pes, tak na tu stranu se děvče vdá. Ty známé veršovánky: třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes? Samozřejmě psů bylo kolem plno, mohla si vybrat. Potom byly i vážnější zvyky, to krásně popisuje Karel Jaromír Erben ve své Kytici, v básní Štědrý den, kde je popsáno, jak to všechno chodilo. Byly i takové pověry, že když se rozsekne ve studánce nebo v rybníčku led, tak že se tam objeví tvář milého. Bylo toho mnoho a v každém kraji se z těcho zvyků dodržovalo jenom něco. Nemůžeme si představit, že všechno, co jsem jmenovala, se mohlo stačit v jedné rodině. Ono to tak nebylo, ten čas uběhl a potom společně se šlo na půlnoční a to byl vrchol toho svatvečera."

Narozdíl od současnosti k tradičním staročeským Vánocům dárky vlastně skoro nepatřily:

"Děti se prakticky těšily pouze na atmosféru toho večera, která byla určitě jiná než jiné večery, protože těch dárků dostávali minimálně. To byly vyloženě nějaké hračky z dřeva, jinak těch dárků opravdu bylo mizivě málo. Dospělé osoby toho moc nedostávaly. Spíš dostávala služebná chasa, protože to byl taky den, kdy se jim dávala celoroční odměna. Na Štěpána končila služba, končil ten rok, takže oni dostali třeba díl oděvu. Každý rok třeba dostali jedny šaty. Vedle toho druhý dárek pro služebnou chasu byl nádherný koláč. Ne ty koláče, co byly pro koledníky, ale celá ohromná stavba. Třeba na jižní Moravě ještě ve 20. letech 20. století se dělaly nádherné objekty. Podstatou byl dort z velice dobrého těsta z vajec, rozinek, s mandlemi. To toho se napíchaly hůlky a na ty hůlky se navlékly nebo přivěsily různé dobroty, koblížky, různé bonbóny, jablíčka, sušené plody. Z těch se navlékaly řetízky. A to vytvořilo objemnou, přenádhernou kytici a tu dostala každá služka. A potom po Vánocích, když už nebyl půst a když se mohlo tancovat a hrát muzika, tak si na Štěpána pozvala domů kamarádky a přitom se ten koláč rozebral. To bylo ohromné pohoštění pro dvacet lidí. Ti lidé měli nádherné zábavy, velice prosté, které si mohli připravit sami, ale je to vlastně inspirativní pro naše vánoční časy."

Koleda na obrázku od Josefa LadyKoleda na obrázku od Josefa Lady "Celý čas vánoční byl v zajetí koled a vlastně od Štědrého dne se chodilo každý den koledovat. Na Štědrý den chodili koledníci s takovými vánočními hrami. Také u nás na Českobrodsku se zachovala podobná hra zvaná "betlémáci" o narození Ježíše Krista. Děti chodily s takovým malým betlémkem, který měly pověšený na krku a po jednotlivých chalupách předváděly jednoduchou hru, kde vystupovali dva pastýři, anděl, čert, a sehrály scénku o narození Krista."

"Zvyk koledování se objevil někdy ve středověku. Má samozřejmě svůj prapůvod v římských kalendách, odkud vlastně slovo koledy vzniklo. Je to samozřejmě předkřesťanský zvyk, který dříve provozovali většinou spíše dospělí, buď pastýři, nebo kostelník, a hlavně učitel se svými žáky. Právě přes ty žáky se zvyk dostával mezi děti. Později se koledy stávaly prostředkem k obživě. Ty děti nebo i dospělí si koledováním nějak přivydělávali."

"Nebyla to žebrota, ale jakousi uměleckou formou předvedené přání. Ale zároveň to byla i prosba o příspěvek. A za to přání oni dostávali koláče, ale taky měli opravdu produkci."

"Už celé odpoledne chodili koledníci, ale oni byli dvojí ne-li trojí. Jednak ti chudší lidé, kteří chodili po koledě. Chodili s hudebními nástroji, harfou, houslemi, dudami. Zahráli před prahem známé koledy a dostali tu koledu. Pastýř a kovář většinou chodili po selských staveních do těch rodin, kterým pásli dobytek nebo pro ně pracovali. A oni měli ve smlouvě, že na Štědrý večer dostane jednu vánočku. Chodili ve dvojici, většinou pastýř se svou ženou, a vytrubovali na tu dlouhou pastýřskou troubu. Hospodář jim nadělil do nůše, kterou nesla na zádech žena, potraviny. To, co měli podle úmluvy dostat - mouku, vajíčka, takže oni se několikrát vraceli a po celý čas Vánoc zněla vesnice těmi nádhernými vánočními zvuky. Na Štěpána byla ta koleda obecná, nejenom odměňovací, ale přátelská. To znamená, že na Štěpána se chodilo a dodnes chodí po návštěvách, protože to byl kdysi první den nového roku. Proč bychom si měli přát o Vánocích štěstí a zdraví, to je prostě narození Ježíška, ale my si to přejeme proto, že kdysi dávno se začínal nový rok."

Koledou v podání souboru Chorea Bohemica jsme náš vánoční pořad zahájili a koledou také naše vysílání končí. O staročeských vánočních zvycích v něm vyprávěli ředitelka Národopisného muzea v Praze Jiřina Langhammerová a ředitel skanzenu v Kouřimi Dalibor Hobl. Za všechny, kdo se na dnešním pořadu něm podíleli, se s Vámi loučí Milena Štráfeldová. A za celou redakci Radia Praha Vám přeji opravdu radostné a pokojné Vánoce.