Před dvaceti lety se začala stavět jedna z nejvýraznějších staveb Prahy - vysílač na Žižkově

Vysílač na pražském Žižkově patří mezi nejvýraznější stavby hlavního města. Zásluhu na tom má nejenom výška 216 metrů, která ho pasuje na nejvyšší stavbu metropole, ale i neobvyklé architektonické řešení. Od počátku výstavby žižkovské věže uplynuly právě rovná dvě desetiletí. V prvních letech existence se vysílači říkalo Kosmická raketa, Jakešův prst nebo Biľakova jehla. S oblibou k trojitému tubusu zprvu vzhlíželi třeba umělci. Například režisér Jan Němec v něm po svém návratu z emigrace natočil film V žáru královské lásky. Jaká je vůbec historie vzniku vysílače? Od 50. let existoval na pražském Petříně pouze vysílač provizorní a nutnost postavit stálý vysílač vyvstala začátkem 70. let, říká jeho autor - architekt Václav Aulický.

"Já jsem se k tomu dostal v roce 1978 jako architekt, který pracoval v tehdejším Spojprojektu Praha a protože jsem měl určité zkušenosti, já jsem projektoval a postavil televizní věž v Ostravě, tak jsem byl osloven, abych se zabýval tímto řešením."

Hovořilo se o tom, že vysílač byl obří rušička, co na tom bylo pravdy?

"Rušička to není ani náhodou. Ta reminiscence na rušičku vznikla proto, že v době, kdy se měl postavit televizní vysílač, tak spoje a jak se tehdy říkalo strana a vláda dělaly všechno možné pro to, aby nový televizní vysílač byl postaven na Petříně. Vedle petřínské rozhledny stály dva stožáry, které už tam nejsou a to byla rušička Svobodné Evropy pro Prahu. A pravděpodobně z této reminiscence vznikl ten pojem rušička. Byla to prostě fáma."

Mnozí se ale se stavbou nemohli smířit, lidé žádali i její zbourání. Příliš jí není nakloněn historik architektury Zdeněk Lukeš.

"Už v době, kdy ten projekt vznikal, tak mě přišlo ne příliš šťastné to místo na horizontu Prahy při pohledu z centra a jednak mi připadá ta konstrukce příliš robustní. Kdyby to byla nějaká štíhlá jehla na obzoru, tak bych asi proti tomu nic neměl. Naopak při pohledu z druhé strany - od žižkovského nákladového nádraží, kde se stavba dostává do kontextu s architekturou moderní, tak působí velmi dobře. Já jsem od začátku nepatřil k lidem, kteří toto stavbu obdivovali a myslím si, že většina architektů v tom v té době viděla určitou aroganci komunistického režimu, který prosadil tuto novou dominantu města."

Co říká reakcím Václav Aulický? Podle jeho slov každá výšková dominantní stavba vzbuzuje škálu emocí. Od nemilosrdné kritiky až po oslavné reakce.

Při ideální viditelnosti se dá z věže dohlédnout třeba do Hradce Králové, Ústí nad Labem nebo Plzně. Kdo oželí přibližně třicet výškových metrů, může si rozhledu užívat z oken restaurace. Dnes patří věž už k neodmyslitelným dominantám Prahy. Před pěti lety se na ní objevily dokonce sochy lezoucích miminek Davida Černého. Stavba dokáže k návštěvě přilákat rodiny, turisty i starousedlíky. Z věže někteří skočili bungee jumping, pořádají se na ní večírky, letos se v ní konal festival nových médií v umění. Studenti architektury nezatížení minulým režimem dnes obdivně o autorovi věže říkají, že musel být statečný, když navzdory režimu prosadil takovou stavbu. Pro jiné je věž stále památníkem minulého režimu.

"Ta stavba na sebe vzala symbol toho režimu mimoděk, protože byla dokončována v době, kdy přišla revoluce. Ona se stala pro některé lidi symbolem minulé komunistické moci. Je to samozřejmě paradox, protože tato věž na rozdíl od mnoha jiných nevysílala komunistickou propagandu ani jednu vteřinu. Ony ty věže totiž za to nemůžou. Jsou jako most a ony nemůžou za to, kdo po nich jezdí."