Odešla význačná osobnost

23-10-2003

Tento čtvrtek se v pražském strašnickém krematoriu kulturní veřejnost rozloučila s vynikajícím českým violoncellistou Milošem Sádlem, který zemřel ve věku 92 let 14. října. Se vzpomínkou na umělce, jenž za svého života šířil dobré jméno své vlasti i současné české kompoziční tvorby také v zahraničí, přichází Evelina Himalová...

Miloš Sádlo, Foto: CTKMiloš Sádlo, Foto: CTK S Milošem Sádlem jsem se naposledy osobně setkala v roce 1997 na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, kde tento hudebník, známý mimo jiné i violoncellovými úpravami houslových a klavírních skladeb, slavil v kruhu svých přátel významné životní jubileum, tehdy pětaosmdesátiny.Jedním z nejdojemnějších dárků a gratulací, které s potěšením přijal, byla skladba "Tři monology pro sólové cello". Věnoval mu ji jeho žák a dlouholetý kamarád Viktor Kalabis. Miloš Sádlo to v rozhovoru pro Radio Praha okomentoval slovy, podtrhujícími myšlenku, která stála vždy v popředí zájmu jeho celoživotního snažení: pomáhat na svět novým skladbám, podporovat a prosazovat nové autory soudobé hudby...

"Já jsem k němu měl vždycky velký vztah, viděl jsem v něm skutečně nesmírně nadaného, báječného skladatele. A my potřebujeme skladatele další. Protože hrát jenom Bacha, Beethovena, Brahmse či Dvořáka, s tím nevystačíte na celý život. Musíte, a máte dokonce povinnost, věnovat se interpretaci soudobé hudby, soudobých skladatelů, kterým nezbývá tolik času, aby čekali, až je svět objeví. Musí se jim pomáhat, a já jsem přesvědčen, že i vedle Kalabise je celá řada takových, kteří si zaslouží, abychom je hráli a ukazovali, co ti lidé nového, krásného a důležitého přinášejí nejen pro naši dobu, ale také pro tu dobu, která přijde po nás."

Miloš Sádlo se narodil 13. dubna 1912 v Praze jako Miloslav Zátvrzecký. Později oficiálně přijal za vlastní jméno svého profesora, violoncellisty Karla Pravoslava Sádla, pod jehož vedením se věnoval studiu tohoto nástroje. Byl mimo jiné i žákem Pabla Casalse, legendárního španělského violoncellisty, který stál u zrodu violoncellové hry.

Jako sólista začal působit v letech 1929 až 1931. Velmi si vážil toho, že měl čest hrát před prvním československým prezidentem T.G.Masarykem. V roce 1936 získal Zlatou medaili na mezinárodní soutěži ve Vídni. Intenzivně pěstoval komorní hru, byl členem Pražského kvartetu, Českého tria nebo Sukova Tria, od roku 1949 sólistou České filharmonie.

Unikátní jsou jeho nahrávky s Davidem Oistrachem a Dmitrijem Šostakovičem. V roce 1962 byl prvním interpretem nově objeveného Koncertu pro violoncello a orchestr C dur Josepha Haydna, v roce 1974 v premiéře uvedl vlastní úpravu Dvořákova Violoncellového koncertu A dur. Od roku 1950 vyučoval na Hudební akademii múzických umění violoncellovou hru a odchoval plejádu žáků. V roce 1953 byl jmenován profesorem.

Hodně času strávil v cizině. Koncertoval ve většině evropských zemí, ale také v Africe, v Asii a v Americe. Rok například působil v Kalifornii. Vyučoval na Indiana University v San Diegu. Tam, jak mi prozradil, ho prý nejvíce přepadal stesk po domově. Na rozdíl od mnoha krajanů, na tisíce kilometrů vzdálených od vlasti, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohli vrátit domů ani na chvíli, on tu šanci měl, a byl tomu rád, že mohl být se svým národem i v dobách nejtěžších. Na otázku, na které období své umělecké dráhy vzpomíná nejraději, Miloš Sádlo odpověděl...

"Samozřejmě na ty doby, kdy jsem byl ještě schopný vzít svůj nástroj, posadit se na pódiu před tisíci posluchačů, a něco jim sdělit. Něco z toho, co by nemělo být zapomenuto, ale aby slyšeli také muziku naší doby. Já sám jsem se snažil hrát spoustu věcí, některé už se staly klasikou. Například Martinů, můj velký přítel, se stal klasikem, nebo Janáček, kterého jsem bohužel nezažil na vrcholu tvůrčích sil, ani jako generačního souputníka; zemřel v době, kdy já jsem teprve začínal. Nicméně pokládal jsem za povinnost, byť jen jednu Janáčkovu skladbu - 'Pohádku' interpretovat v nejlepším možném provedení, jak si to tento geniální autor zasluhuje. Později to byl Jaroslav Řídký, Otakar Zich a prakticky všichni čeští skladatelé, kteří sedli a napsali něco pro náš nástroj, jako třeba Vítězslav Novák, jehož 'Sonátu' jsem premiéroval, a celá plejáda moravských skladatelů, ale samozřejmě i cizích - Šostakovič, Prokofjev, Chačaturjan... Ty všechny, jakož i skladby bulharských skladatelů či anglického Brittena, jsem se snažil hrát a interpretovat, a byl jsem na to pyšný, že je mohu přiblížit publiku."

23-10-2003