Martina návrat do života zvládla

21-05-2012

Jak jste slyšeli ve vysílání Radia Praha minulý týden, poranění mozku je nejčastější příčinou smrti lidí do 40 let. Pokud přežijí, cesta k uzdravení je dlouhá. Komplexní systém neurorehabilitace, která pomáhá vrátit řadu lidí do normálního života, zatím v Česku neexistuje. Pokud se není o pacienta schopná postarat dobře rodina, zbývá léčebna dlouhodobé péče. V hospicech často končí osmnácti či dvacetiletí lidé.

Ilustrační fotoIlustrační foto To naštěstí nebyl případ Martiny Fictumové, která po vážném poranění mozku a zlomené páteři dokonce vystudovala vysokou školu. Na první pohled byste nepoznali, že nějaký úraz měla. Martina a její matka Marie Fictumová přijaly pozvání k mikrofonu Radia Praha. Vše začalo úrazem Martiny v polovině září roku 2003.

"Tenkrát jsem lezla po skalách na Hůrce u Starého Plzence. Vypadla mi karabinka a já jsem se kutálela 20 metrů."

Kdy jste začala po úraze něco vnímat, cítit?

"Po třech týdnech. Tehdy jsem se probudila, ale měla jsem tracheotomii, tak jsem nemohla mluvit. Potom mi to vyndali, tak jsem se vlastně dozvěděla, co se mi stalo. Takže to byly čtyři týdny a tři týdny jsem spala."

Jaké to bylo pro vás, když jste poprvé slyšela diagnózu vaší dcery, jak jste se s tím vyrovnávala?

"První diagnóza byla velmi krutá, 1 procento. Ale potom, když diagnóza začala být docela pozitivní, to znamená, byla schopná hýbat rukama, začala komunikovat a vnímat, tak jsme samozřejmě nastartovali další rehabilitaci. Co se týče zdravotnictví, lékaři pracují na takové úrovni, jak mohou. Myslím si, že v zákoně chybí spousta věcí, ale bohužel je to strašně dlouhá a trnitá práce a tím pádem se musí ty rodiny starat samy. Chybí spousta dalších věcí, které jsou potřeba, aby tam byl určitý standart, jako je v Evropě."

Martino, jak dlouho trvalo, než jste byla schopna mluvit, chodit?

"Když mi vyndali tracheotomickou kanylu, to byly čtyři týdny, tak jsem mluvila, ale gramatika byla hrozná, vůbec jsem nevěděla slova, jako bych ani nebyla z Čech. Chodit jsem začala asi po dvou a půl měsících, protože jsem si zlomila i páteř, takže jsme museli čekat na tu poslední operaci. Po dvou a půl měsících jsem potom rehabilitovala doma celý rok."

Maminka se zmiňovala, že jste nastoupila na vysokou školu, což ohromně pomohlo stimulaci mozku. Jaký byl nástup do školy a jak vás vnímali, když viděli, s čím se perete?

"Den po úrazu jsem měla mít zápis na vysokou školu, tak jsme to na celý rok přerušili. Po roce jsem nastoupila do prvního ročníku, ale na začátku to bylo špatné. Hned po prvním semestru jsem přerušila a nastoupila jsem zase další rok. Na začátku jsem si za hodinu a půl zapsala ani ne půlku stránky. Nepamatovala jsem si slova, vyslovení, jak to psát. Po roce, když jsem tam chodila na posluchárnu, kdy jsem si to jen psala a neučila, jsem napsala i čtyři stránky. Škola mi hodně pomohla, hlavně se slovy. Dnes lidi říkají: ty jsi měla nějaký úraz? To mi říkali i tenkrát, třeba po roce: ty ses moc zlepšila. Takže v tomhle mi škola velmi pomohla."

Cítíte nějaké následky?

"Záda a teď mám operace hlavy. Před dvěma lety jsem měla jít na operaci, protože na části hlavy nemám kost vůbec, tak kdybych se praštila, tak tam nemám žádný kryt. Tak jsem se přihlásila na operaci, ale nakonec byly dvě jiné a ta důležitá byla zrušena. Operací jsem měla moc, tak tuhle těžkou nedoporučují. Jinak zatím záda jsou v pořádku."

21-05-2012