Lužičtí Srbové jsou nejmenší slovanský národ

26-12-2003

Budyšín, foto: Stephan M. Höhne, CC BY-SA 2.0 DEBudyšín, foto: Stephan M. Höhne, CC BY-SA 2.0 DE Přejedete české hranice a ocitnete se v Německu. To, co vás upoutá na první pohled jsou dvojjazyčné nápisy na místních tabulích, na nádražích, na tabulkách s označením názvů ulic i vesnic. Tady má odedávna svou vlast nejmenší slovanský národ, Lužičtí Srbové. Jsou to sice němečtí státní příslušníci, avšak jejich mateřštinou je slovanská řeč. Ano, jsme v Lužici. Tak zní zeměpisné označení pro území, rozkládající se mezi četnými rameny řeky Sprévy na jihovýchodě Braniborska a ve východní části Saska. Někdy se setkáváme s pojmenováním Vendové něm. Wenden. Toto slovo pochází původně z latiny a byly jím ve středověku označovány souhrnně všechny slovanské kmeny.

Lužičtí Srbové jsou nejen jedním z nejmenších národů světa, jsou i národem,který nemá a ani nikdy v minulosti neměl svůj vlastní stát. Kde se Lužičtí Srbové vzali?

"V 6. Až 7. století našeho letopočtu, v době stěhování národů se Lužičtí Srbové dostávají na území dnešního Německa. Tyto slovanské kmeny jsou vytlačovány germánským živlem až se centrem jejich života stává Horní Lužice s městem Budyšínem a Dolní Lužice Kotbus. Od 11. století dochází ke germanizaci Lužice, ale v době středověku byla Lužice připojena k českým zemím. Vrchol vztahů s Čechy je v 19. století. O Lužici se zajímal a o jazyce psal Dobrovský, který docházel i do Lužického semináře v Praze. Ten se stal významným centrem katolických Lužických Srbů."

Říká historik Petr Kaleta. Faktem je, že Lužice byla po jistou dobu součástí zemí české koruny.

"Lze říci, že už v 9. století byla Lužice součástí Velkomoravské říše, ve 14. století, za Karla IV., se stala Lužice součástí českého státu a byla jí až do roku 1635."

Zajímavé je, že Lužičané nikdy v historii neměli svůj vlastní stát, vždy byli menšinou. O to je překvapivější, že po celou dobu své existence dokázali uhájit vlastní identitu, kulturu i jazyk. Pokračuje historik Petr Kaleta.

"O vlastním státním útvaru Lužičanů skutečně nemůžeme mluvit. Největší naději získat jej měli po 1. a 2. světové válce. Po 1. světové válce se uvažovalo o připojení ke vznikajícímu Československu. Jak Eduard Beneš tak sorabista Adolf Černý, který měl styky se zástupci Lužičanů na konferenci v Paříži, to mysleli velmi vážně. I Lužičané byli v tomto velmi optimističtí, ale velmoci tomuto spojení nepřály. Po 2. světové válce se uvažovalo o připojení k ČSR nebo k Polsku. Byla vedena složitá jednání, ale nakonec zůstala Lužice součástí Německa."

Jak už bylo řečeno, Lužice přestala být součástí českého státu v roce 1635. Styky obou národů, Čechů a Lužičanů byly nebyly přerušeny. Už roku 1728 byl v Praze otevřen Lužický seminář, který byl významnou baštou lužické vzdělanosti. Češi inspirovali Lužičany k založení národně buditelské Lužicko srbské matice. Více její dnešní předseda Měrcin Volkel.

"Matice Lužickosrbská byla založena v roce 1847 a byla to třetí matice v nesamostatných národech. Velkým vzorem a příkladem byla Matice česká".

Organizovaná spolupráce mezi oběma národy začíná v roce 1907, kdy vzniká Česko-lužický spolek. Už dříve Lužici opakovaně navštěvuje český malíř Ludvík Kuba. Zachycuje lidové zvyky a obyčeje, kroje i lužické písně. Více Marie Klára Prchalová z muzea v Poděbradech, které se studiem Kubova života a díla zabývá.

"Poprvé přijel Kuba do Lužice v roce 1886. Udělal několik náčrtků, odposlouchal místní zpěvy a vydal je tiskem. Potom přišel opět v roce 1902, aby pro Srbský dům portrétoval představitele národního života Lužičanů. Nejvýznamnější byla jeho cesta z let 1922-1933, kdy maloval všechny kroje, které se na Lužici ještě nosily".

Měrcin Volkel k tomu dodává.

"Kuba pro nás více než nějaký malíř, je to dokumentarista naší minulosti. Té minulosti, ze které můžeme čerpat kulturní bohatství i dnes."

Symbol Lužických SrbůSymbol Lužických Srbů Na osobní setkání s Ludvíkem Kubou před téměř padesáti lety vzpomíná sorabistka Lucia Heines. Tehdy zbýval Kubovi už poslední rok života.

"Bylo to v roce 1955, kdy jsem v Praze končila studia. Chtěla jsem připravit o Kubovi větší práci, protože jsem měla pocit, že je nejvyšší čas. V souvislosti s tím jsem se chtěla zabývat jeho korespondencí. Přes jeho syna jsem s ním navázala kontakt a jednou jsem se s ním setkala osobně. Byl to svěží pán, velmi se zajímal o můj plán. Duchovně byl velmi svěží. Nebyl už zdráv a k další schůzce proto už nedošlo. Jeho korespondenci mně potom ke studiu zapůjčil syn."

Jak žijí Lužičtí Srbové nyní? K národnosti se hlásí asi 60 000 lidí. Lužický kulturní život je soustředěn kolem řady spolků a sdružení. Zastřešujícím orgánem je Domowina, založená už v roce 1912. Mezi tradiční spolky patří i už zmíněná Lužickosrbská Matice. Více její předseda Měrcin Volkel.

"My jsme sdružní, které žije z příspěvků našich členů. Jsme vědecká a vědu o Lužičanech propagující sdružení."

Jak velký zájem o jazyk má mladá generace?

"To je obtížná otázka. Nechci mluvit o statistice, ale máme jakési jádro národního života v okolí Kamjence, Budyšína a Wojarece. Tady nikdy němčina nepřevládla. Už děti zde mluví oběma jazyky. Problém jsou ale smíšená manželství. Potom je otázkou, která řeč je silnější nebo jaké pochopení má ten německý rodič. Jistě se zeptáte, jak dlouho ještě vydržíme? Už Martin Luther řekl, že není nutné překládat Bibli do lužické srbštiny protože za padesát let jí nebude nikdo rozumět. A vidíte, mluvím já, moje dcera i vnučka. Takže je vidět, že jazyk je stále ještě potřebný. Nejen pro literaturu, ale i pro komunikaci."

Lužické kultuře nebylo vždy přáno. Samotná Matice prošla za dobu své existence složitými dějinami. Poprvé zakázali lužickosrbské spolky fašisté v roce 1937. Více Měrcin Volkel.

"Fašisté nám zabavili Srbský dům, knihovnu a Kubovu obrazárnu. Hned po roce 1945 byla Matice oživena a pracovala až do roku 1949. Potom přišel znovu zákaz. Podle sovětského kulturního modelu byly všechny vzdělávací instituce zakázány. Až v roce 1989 přišlo uvolnění a obnovili jsme i činnost Matice. A musím říci, že zájem mezi lidmi byl obrovský."

Pro zachování kultury je důležité zachování jazyka. V Lužici dnes existují lužickosrbské i dvojjazyčné mateřské školy, základní školy, gymnázia i univerzita. V lužické srbštině vysílá místní televize i rozhlas. Jednou z tvůrců rozhlasového vysílání je i Monika Gardes.

"Vysíláme v lužické srbštině každý den tři hodiny denně. Zprávy, reportáže, hudbu. Prostě to lidé chtějí slyšet."

Jak se mění počet lidí, kteří se hlásí k lužické srbštině? Přibývá vám posluchačů?

"Oficiálně je nás třicet tisíc, ale myslím, že dochází k renesanci jazyka. Po vzoru Bretaně zde máme projekt Witaj, který je zaměřen na malé děti. Už v mateřské škole se učí lužickosrbsky. Moje rodina je typický příklad. Můj manžel je Němec, ale naše děti chodily a chodí na lužickou školu."

Monika Gardes k tomu dodává.

"Už před padesáti lety nám říkali: za dalších padesát let už nebudete. A jsme tu pořád".

26-12-2003