Lékaři se snaží změnit systém rehabilitace po poranění mozku

17-05-2012

Poranění mozku je nejčastější příčinou smrti lidí do 40 let. Akutní péče funguje v Česku výborně. Co však chybí, je následná včasná neurorehabilitace. Právě díky ní by se mohla řada lidí vrátit do normálního života. To se někteří lékaři snaží změnit a chtějí využít systém a metodu, která funguje například v Německu. Chybí však peníze od pojišťoven.

Luděk NavrátilLuděk Navrátil Za poraněním mozku mladých lidí stojí nejčastěji pády a dopravní nehody. Na sto tisíc obyvatel připadá ročně 1500 případů, uvedl na semináři v Plzni neurochirurg Luděk Navrátil ze zdejší Fakultní nemocnice:

"V Čechách je hospitalizováno ročně kolem 30 tisíc pacientů s poraněním mozku, z nich asi 5 procent má poranění velmi těžké a vyžaduje dlouhodobou hospitalizaci."

Náklady na léčbu jsou vysoké, blíží se k miliónu korun, zhruba 80 procent z této částky je vyplaceno během prvního měsíce léčby. Následky nejsou často na první pohled vidět, mohou to však být poruchy smyslů, řeči, chování, a to lidi, často velice mladé, v podstatě vyřazuje ze života.

Marcela Lippertová-GrünerováMarcela Lippertová-Grünerová "Rehabilitace by měla začít už od prvního dne, pokud to stav pacienta dovoluje. Poté, když je pacient stabilizován, je přeložen do další fáze rehabilitace, což je včasná neurorehabilitace, která bohužel do dnešního dne v ČR neexistuje. Obsahuje tři až čtyři hodiny funkční terapie denně. Podílejí se na ní odborníci z mnoha disciplín, jako je fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, neuropsychologie, ošetřující péče,"

uvedla docentka Marcela Lippertová-Grünerová, která žije a pracuje v Německu. V Česku vzniklo před několika lety sdružení Cerebrum, které sdružuje lidi po poranění mozku i jejich rodiny. Stejně jako lékaři se snaží o to, aby byl vytvořen systém komplexní neurorehabilitace, dodal doktor Navrátil:

"Snažíme se na to upozorňovat už řadu let, protože nás to trápí v tom smyslu, že pacienti, kterým je věnována naše pozornost v té akutní fázi a dostanou se z kritické fáze poranění mozku, tak pro ně nic dalšího neexistuje. Zatím to končí ve fázi diskuse."

Pokud se o pacienta není schopná postarat dobře rodina, zbývá léčebna dlouhodobé péče. Někdy končí v hospicech osmnácti či dvacetiletí lidé. Navíc je velký problém s jejich umístěním, čeká se měsíce. Podobné to bylo před léty i v Německu, uvedla docentka Lippertová-Grünerová:

"Když jsem začínala pracovat v oboru, to bylo někdy začátkem 90. let, tak situace byla stále problematická. Tím, že se vytvořila struktura rehabilitačního modelu, tak se situace během tří až pěti let zlepšila, protože se počet postelí včasné rehabilitace zdesateronásobil. Problém přeložení pacientů nemáme. Dříve to bylo podobné jako v Čechách. Na rehabilitační místo jsme čekali i měsíce."

Podle lékařů se však v posledním roce situace pomalu mění a o problém je zájem. Navíc se například v Plzni scházejí sami pacienti, kteří si sdělují, jak pokračuje jejich život, uvedl Luděk Navrátil:

"Většina z těch nejaktivnějších se zapojila do práce a mají rodinu a děti."

"Spoustu pacientů jsem viděla pět, deset let po traumatu mozku. Jsou to opravdu krásné příběhy, každý z nich by stál za to vyprávět. A vždycky jsem posílala pacienty zpět na akutní oddělení, aby tam zazvonili, řekli, kdo jsou, co dělají, jak se jim daří. A to je taky něco, co zaměstance v akutní péči taky drží při životě, že třeba u pacientů, kde ten špatný stav měli před očima, tak vidí, že za pár let se to vyplatilo,"

dodala docentka Marcela Lippertová-Grünerová. Příkladem, že se lze díky soustavné rehabilitaci vrátit do života je třeba Martina Fictumová. V roce 2003 byla pacientkou, ze které koukaly jen samé hadičky. Úraz se jí stal při lezení ve skalách.

"Vypadla mi karabinka, tak jsem se kutálela, 20 metrů."

Dnes by nikdo nepoznal, co se stalo. Martina dokonce vystudovala vysokou školu. Její návrat do života i to, jak vnímala úraz její rodina, uslyšíte ve vysílání Radia Praha příští týden.

17-05-2012