Z týdeníků Reflex a Týden vybírala Zdeňka Kuchyňová.

V roce 2001 začne pro nejstarší obyvatele už třetí století života. Časopis Týden při této příležitosti otiskl osudy několika takových lidí. Patří k nim například akademický malíř Josef Štainochr, který se narodil roku 1899. Bydlí v Měšicích u Tábora a jeho pokoji vévodí autoportrét, za který dostal ještě jako student cenu Akademie. Jak sám říká, zažil lesk a bídu rakouské monarchie, poté první republiku. Komunismus rozdělil jeho život na dvě poloviny. V první uspořádal desítky výstav a založil několik orchestrů. V té druhé byl ve vězení za údajnou přípravu synovcova útěku za hranice. Poté sloužil jako noční hlídač, a to až do svých devadesáti let. Věří, že třetí tisíciletí přinese ideály ducha a humanity. Jak sám říká, zažil v tomto století také dvě zatmění slunce - to v roce 1914 i to loňské. Podle vnučky se o vše zajímá. Dokonce mu musela kreslit jak funguje jaderná elektrárna Temelín, navíc surfuje po internetu. Co do vitality a věku se panu Štainochrovi může rovnat například paní Marie Luthererová, která byla šest let po sobě nejstarší účastnicí novoročního výstupu na Ještěd. S lezením na tuto horu by měl problémy mnohý čtyřicátník, zvlášť v lednu po zmrzlých stezkách. Když paní Marie vystoupila na vrchol naposled, bylo jí 93 let. Když šla před dvěma lety do Domova důchodců, bylo jí skoro sto let, a ředitel dostal strach z dalšího ležícího pacienta. Žasl, když starou paní spatřil. Hned se pídila, kde prý může cvičit. Personál v domově starou paní miluje. Když jí přišel liberecký primátor gratulovat ke stovce, řekla mu: "Počkejte chvilku mladíku! Jdu teď cvičit a nehodlám měnit své zvyky, smály se sestřičky.

 

Takto činorodý jako stařečci z předchozího článku byl i známý spisovatel a skaut Jaroslav Foglar. Právě titulek Foglar by zaplakal se objevil v týdeníku Reflex, když hodnotil nový zákon o ochraně veřejného zdraví a jeho dopad na školky v přírodě či skautské tábory. Zákon je podle časopisu nedomyšlený a nad návrhy vyhlášek čtenář jen žasne. S tábory, které si Foglarovi hrdinové tak oblíbili, totiž v současnosti platné předpisy nepočítají. Romantika táboření v přírodě mizí pod palbou paragrafů. Děti si například nesmějí vařit. A jejich vedoucí taky ne. Místo tábornické kuchyně jsou odkázáni na restaurace. Normy budí dojem, že jejich autoři neviděli skautský tábor nebo indiánskou osadu ani z rychlíku. Jinak by je těžko napadlo vyžadovat například noční osvětlení toalet v přírodě. Podle vyhlášky musí být tábory na pozemku nezamořeném hmyzem, zejména klíšťaty, v dostatečné vzdálenosti s dobrou příjezdovou cestou. Kde se ale vezme v lese elektřina, ptají se táborníci, a kdo spočítá na louce klíšťata. Těžko si lze v indiánském týpí představit místo spacáků předepsané ložní prádlo. Mezi zástupci všech mládežnických organizací vzbudila vyhláška rozhořčenou odezvu. Patrně proto vznikla její druhá verze. Některé nesmysly zmizely. Přesto však tábornictví v podstatě znemožňuje, dodává Reflex.

 

Má začínající kapela šanci vydat v České republice desku, ptá se časopis Reflex, který se rozhodl pro malý experiment. Autor článku si půjčil od známé kapely Lucie dvě nové skladby, chystané na teď již vydané album Slunečnice, nechal je přezpívat, přiložil profesionální fotografie čtyř zajímavě vypadajících mladíků, kapelu nazval Ulice a obešel všech pět tuzemských zastoupení nadnárodních hudebních vydavatelství s prostou otázkou. Myslíte, že má tato kapela šanci získat u vás nahrávací smlouvu? Mnohé začínající kapely říkají, že velké firmy o ně nestojí. A pokud už smlouvu podepíší, musí za nimi stát vlivná osobnost. Ostatní demosnímky končí v koši. Firmy to vidí jinak: devadesát pět procent současných začínajících skupin je otřesných. Jiné snad mohou být i zajímavé, ale zase jsou natolik alternativní, že se stávají pro rádia nehratelnými a tudíž pro vydavatelství nevydatelnými. Kde je tedy pravda? Zatímco v angloamerickém světě existují vyhledavači talentů, kteří navštěvují kluby, poslouchají a zvažují, v Česku nikdo po klubech kapely nahledá. Začínající skupiny musí jít za firmami samy. Mohou si sice vybrat malá nezávislá vydavatelství, ale nejlákavější jsou pobočky nadnárodních koncernů označované jako tzv. Velká pětka. Ty mají člověka odpovědného za výběr kapel, který může svým způsobem rozhodnout o jejich osudu. A jak experiment dopadl? Podle zástupce jedné z hudebních firem to je odrhovačka, navíc zbytečně dlouhá, nicméně vyjádřil přání jít se na koncert podívat, takže ho to částečně zaujalo. U další firmy byla nahrávka pro rádia naprosto nehratelná záležitost. Jiná firma položila otázku, kdo za tím stojí. Pozitivně zareagovala pouze společnost, jejíž člověk odpovědný za výběr kapel již dříve jako jediný dal šanci chlapecké kapele Lunetic. Vydal se na jejich vystoupení, viděl reakce dívčího publika a podepsal. Dodnes to považuje za svůj největší profesní úspěch. Fiktivní kapela Ulice a její písničky byly podle jeho názoru skvělé, melodické a jasnou věcí pro rádia. V den, kdy článek vyšel přebírala skupina Lucie, která písničky zapůjčila, dvojnásobně platinovou desku za šedesát tisíc prodaných nosičů.