15-03-2008

Nejdříve se zatouláme na Žďársko. Tady se totiž ochránci přírody snaží zachránit zapomenuté druhy ovocných stromů. Jablka jsou dokonce na známkách, ale možná by bledla závistí nad známkou, která nedávno vyšla. Je na ní Jiří z Poděbrad a připomíná 550 let od doby, kdy byl zvolen českým králem. Vydáme se i do Oseku na Teplicku a to na výstavu svatebních oznámení a zvyků. Na každé svatbě vyhrává hudba, ale takovou zásobu jako v Hudebním archivu Arcibiskupského kroměřížského zámku nikde nemají. Ten je totiž pojmem nejen u nás, ale i ve světě. Určitě tam však nemají Tvarůžkovou operu, která spatřila světlo světa v Olomouci. Vydáme se i do Plzně. Zdejší pivovar Prazdroj se chce stát Národní kulturní památkou. A naši cestu zakončíme v Českém Těšíně, kde do ulic vyrazili smíšené česko-polské hlídky.

Jabloně a hrušky byly dřív v každé zahrádce. Jako děti jsme přesně věděly, kde jsou nejlepší a chodily je sbírat. Stromy zestárly, na zahrádkách je nahradily tůje a okrasné dřeviny a řada vynikajících odrůd se ztratila. To chtějí změnit ochránci přírody ze Žďárska, kteří zachraňují původní, dnes zapomenuté ovocné dřeviny. Snaží se přispět k zachování genetické rozmanitosti druhů. Letos hodlají ekologové vysázet sto stromků v krajině po celém regionu. Zároveň obnovují desítky let neudržované sady. Jaké zapomenuté druhy třešní, višní nebo jablek objevili, řekne Daniel Burda.

"A řeknu dokonce i ty odrůdy, které vlastně ani neobjevili. Třeba odrůda jablek, kterou zdejší lidé nazývali šípková, protože rodila spoustu malých sladkých jablíček, ta úplně zmizela a ochranáři ji teprve hledají. A také mnoho stromů, které objevili v zapomenutých sadech, dokonce ani neurčili. Asi v deseti procentech případů musí zkrátka počkat, až nový strom vysadí a začne plodit."

Hrst třešní nebo syrové jablko je snad nejlepší svačina. Existuje asi 90 známých druhů ovocných dřevin. Které jsou ty nejvzácnější a nejzajímavější?

"Mezi ty vzácnější, které tady v regionu už prakticky nejsou, a ochranáři je chtějí zachovat, patří třeba třešeň srdcovka přeúrodná, která byla objevena v 70 let starém opuštěném sadu u říčky Fryšávky. Mě třeba zaujala už svým názvem višeň amarelka královská, o které jsem si zjistil, že rodí dokonce světle růžové plody a prý nezapomenutelné chuti."

Ekologové začnou ovocné stromy vysazovat na podzim. Zatím ještě sadaři obcházejí staré sady a zahrádky, kde sbírají rouby odrůd, které by mohly brzy zaniknout. Ty budou potom vysazeny na vysokokmenné odnože a následně opět vysazeny do krajiny Žďárských vrchů, ať už volně nebo do původních sadů.

I já jsem na zahradě naroubovala jednu vynikající odrůdu, které hrozil zánik. Doma jsme jí říkali sudové jablko. Nikoliv podle odrůdy, ale podle toho, že právě u této jabloně stával sud na vodu. A jak to vypadá, letos už možná bude poprvé plodit.

 

Jiří z PoděbradJiří z Poděbrad Jablka se dostala i na poštovní známky. Ale určitě by zbledla závistí nad známkou, kterou teď vydala Česká pošta. Je na ní Jiří z Poděbrad. V březnu totiž uplynulo 550 let od doby, kdy byl zvolen českým králem. Příslušník mocného rodu kališnických pánů z Kunštátu pak vládl zemím koruny české až do své smrti v březnu 1471. Známka s Jiřím z Poděbrad má nominální hodnotu 12 korun. A jak se dozvíte od Pavla Pavlase, za potlesku přítomných ji slavnostně poslali do světa zpěvačka Jitka Zelenková a poděbradský starosta Josef Ďurčanský.

Na první cestě do světa doprovodili známku mladí Poděbradští trubači. Pak si ji u stánků hned začali kupovat tamní obyvatelé a zájem o ni měli opravdu veliký. Některých šťastných držitelů jsem se proto zeptal, jak se jim známka líbí.

"Líbí se mi moc, protože jsem patriot. Nejen, že jsem se v Poděbradech narodila, ale v Poděbradech žiji a pracuji. Je to něco. - Libí se mi výraz krále Jiřího a zajímalo by mě, odkud autoři čerpali. - Určitě to bude něco zajímavého pro budoucnost, protože je to omezené vydání."

A to mi potvrdil ředitel Poděbradského kulturního a informačního centra Ladislav Langer.

Po představení přišla na řadu tamní minerální voda a slavnostní křest. Jeho se ujala zpěvačka Jitka Zelenková.

"Pro mě to je veliká čest, protože to je něco krásného, známka s Jiříkem z Poděbrad. Já jsem tady chodila do školy a vlastně jsem tu začínala zpívat. Takže já mám k Poděbradům nejenom vřelý, ale takový životní vztah. Je to pro mě pocta pokřtít známku."

I zpěvačka neodolala a několik kousků známek si koupila.

 

Statba je určitě slavnostním okamžikem. Návštěvníci v areálu kláštera v Oseku na Teplicku se mohli podívat na výstavu historických svatebních oznámení i popis svatebních tradic. Na vernisáži byl i Jan Beneš. Takže, co všechno na návštěvníky čekalo?

"Zhruba tři stovky svatebních oznámení. To nejstarší pochází z roku 1927. Vystavena jsou převážně oznámení z let 1950 až 1980. A ke každému oznámení je přiložena svatební fotografie. Za zmínku pak určitě stojí svatební fotografie kolorované. Ty pochází z počátku minulého století. Výstava pak slouží jako náhled do nedávné historie módy svatebních šatů, ale i stylu svatebních oznámení. Zajímavé bylo pozorovat reakce návštěvníků výstavy. Ti mladší sledovali vystavená oznámení s úsměvem, na starších návštěvnících bylo jasně vidět, že se na fotografie dívají dost nostalgicky."

Na výstavě byl k vidění i přehled svatebních tradic. Mnozí možná nevěděli, proč se na novomanžele hází rýže, proč má ženich kouli na noze, nebo proč se ženich a nevěsta na svatební hostině vzájemně krmí.

"Tvůrci výstavy chtěli inspirovat páry, které svatbu plánují a proto přichystali na několika panelech stručný popis svatebních tradic podle zvyklostí jednotlivých krajů. Zájemci se tak dozví například, proč se rozbíjí talíř, jak mají vstupovat svatebčané na svatební hostinu nebo jak dopravit nevěstu na svatební lože. Ještě dodám, že výstavu vytvořily kurátorky Informačního centra právě ze sbírek občanů Oseka, kteří zapůjčili jednotlivá svatební oznámení i fotografie právě k tomuto účelu.

 

Hudební archiv Arcibiskupského kroměřížského zámku je pojmem nejen u nás, ale i ve světě. Obsahuje totiž množství jinde nedochovaných děl skladatelů 17. a 18. století. Jádro archivu tvoří Lichtenštejnova sbírka obsahující i starší renesanční hudební skladby. Notový archiv ukrývá mnohé originály skladeb Vejvanovského, Dittersdofa, ale také Haydna, Beethovena či Mozarta. Unikátní sbírku spravuje od loňska Arcidiecézní muzeum, konkrétně muzikoložka Jitka Kocurková, za kterou se vypravil Pavel Sedláček.

Notový archiv kroměřížského zámku je velký skvost.

"Nemá obdoby minimálně u nás v Čechách, ale i za hranicemi ČR. Profesor Sehnal říká, že je to skvost a nejucelenější sbírka ve střední Evropě vůbec,"

uvedla Jitka Kocurová. A jak jsme zmínili, za unikátní archiv může Karel Lichtenštejn z Kastelkornu.

"Může za to už jenom z toho důvodu, že hudební sbírku založil. Založil ji v polovině 17. století a jeho sbírka je tou nejcennější částí celé hudební sbírky."

Jak se dají počítat ty noty - na listy, na složky?

"Určitě bychom to neměli počítat na složky, nebo na jednotlivé listy, respektive fólie. Počítá se množství - skladba jako taková. Takže co se týče Lichtenštejnské sbírky, ta čítá kolem tisíce skladeb. Celá hudební sbírka zámecká a přidružených kostelů v Kroměříži má asi na 5000 položek."

Proč vlastně Karel Lichtenštejn schraňoval noty? Že schovával knihy, to patřilo k jeho postu, ale proč noty v takovém objemu?

"Protože biskup byl především velký milovník hudby, měl rád umění jako takové, měl u sebe několik muzikantů, především Pavla Josefa Vejvanovského, který byl i jeho dvorní trubač. Jiní autoři například Georg Muffat, Andreas Hoffer, Pollietti, mu posílali skladby, aby se "vetřeli" do jeho přízně."

Jestli je tu 5 tisíc skladeb, dá se odhadnout kolik z toho už bylo provedeno, respektive kolik ještě ne?

"To bych si netroufla odhadnout. Nejčastěji se provádí nebo dělají edice z té nejstarší, nejcennější Lichtenštejnské sbírky. Zmiňovaný Pavel Josef Vejvanovský, potom ze Salzburku je zde hodně zastoupen Franz Ignác Biber, Heinrich Schmelzer, zmiňovaný Pollietti, Andreas Hoffer a tak dále."

 

V Hudebním archivu určitě není opera o olomouckých tvarůžcích. Jmenuje se Tvarůžkové ódy a je originálním dílem olomouckého skladatele Tomáše Hanzlíka, které nastudoval se studenty olomouckého slovanského gymnázia. Teď si určitě všichni vzpomenete na typickou vůni zdejších syrečků a řeknete si, co se dá o nich složit a napsat. A to se dozvíte od Radky Kvasničkové.

Opera Tvarůžkové ódy pojednává o nejslavnějších historkách, které se odehrály v Olomouci a v každé z nich hraje důležitou roli i voňavý syreček. Právě tvarůžky jsou tím všelékem, který vyléčí nemocného malého Wolfganga Amadea Mozarta. Onen lehce mazlavý olomoucký sýr také sblíží v milostném příběhu Břetislava a Jitku. A tvarůžky splní i dějinnou úlohu. Například v části o zavražděném králi Václavovi III. Tvarůžková opera není zajímavá jen oním tolik proslulým syrečkem, ale také tím, že autor nechal aktéry - studenty se doslova vyřádit. Na pódiu můžete vidět box, judo a karate nebo dokonce ragby.

Opera Tvarůžkové ódy má zvláštní historii. Její vznik byl iniciován ředitelem Muzea umění Pavlem Zatloukalem pro slavnostní otevření Arcidiecézního muzea. K 1. červnu 2006, kdy bylo muzeum otevíráno, se stihlo připravit jen klauniádu v režii Sergeje Sanži a jeho Divadla Facka. Teprve po roce došlo k postupné proměně v ucelenou skladbu, zkomponovanou jako cyklus operních scének s olomouckými motivy.

 

Česko je na seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO zastoupeno úctyhodným počtem 12cti památek. Ani jedna z nich však není industriální. O průmyslové tradici Česka přitom vypovídají průmyslové továrny, hutě, dílny, cukrovary a další objekty. Mnohé z nich jsou architektonicky velmi cenné. Mezi chráněnými památkami však stále tvoří malé procento. Například z více než dvou set chráněných kulturních památek jich je pouze 12, vysvětluje Eva Dvořáková z Národního památkového ústavu.

"Technické dědictví bylo u nás trochu opomíjeno, zatímco dejme tomu v Anglii se to vnímání průmyslového bohatství nese už od 50., 60. let, kdy vznikl de facto nový obor průmyslová archeologie. Tak jako průmyslová revoluce s určitým zpožděním přišla do českých zemí, tak možná i vnímání tohoto technického kulturního bohatství se k nám dostalo poněkud později."

Národní kulturní památkou se chce stát plzeňský pivovar Prazdroj. Ještě ale není ani na seznamu o stupínek nižším.

"Navrhuje na prohlášení za kulturní památku pivovarské sklepy, onen labyrint pivovarských sklepů, slavnou bránu plzeňského Prazdroje a vodárenskou věž jako symbol pivovaru. Pokud ministerstvo kultury návrh bude akceptovat a stalo by se to kulturní památkou, tak jsme ještě připraveni požádat o prohlášení za národní kulturní památku,"

říká manažerka Jindřiška Eliášková. Ambice pivovaru jsou ještě vyšší. Cílem je seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

"Samozřejmě bychom rádi. Ten proces je poměrně složitý. A je tu samozřejmě jeden aspekt. My nemůžeme ohrozit chod pivovaru, i když objekty, které jsem jmenovala, nejsou přímo součástí výroby. Ale samozřejmě vždycky musíme dbát na to, abychom tam mohli, mít turistický provoz, vedle toho, že skutečně ten Prazdroj pořád vyrábí pivo."

Zajímavých průmyslových objektů je v Česku hodně. Například unikátní komplex Vítkovických železáren, který leží přímo v centru města, byl vyhlášen za Národní kulturní památku v roce 2002. Nikde jinde ve střední Evropě vedle sebe na jednom místě totiž nenajdeme důl, hned vedle vysoké pece a koksovnu. Je to ojedinělé i v rámci Evropy a proto je areál na indikativním seznamu na zápis do UNESCO. Nejvíce se zápisu přiblížila papírna ve Velkých Losinách, ve hře je i třeboňská rybniční soustava.

 

Strážníci z jihopolského města Ratiboř připravují společně s kolegy z Opavy česko-polský slovníček. Bude obsahovat základní obraty, rady a povely. Po loňském rozšíření schengenského prostoru bez hraničních kontrol se zvýšil turistický ruch v příhraničních lokalitách. Češi i Poláci nevědomky často překračují předpisy, které se liší na obou stranách hranice. V Polsku se například nesmí pít pivo na ulici. V Česku zase nesmí stát auto na chodníku. Rozdílů je dost a lékem na problémy má být příruční slovníček, který bude nosit každý strážník v kapse. V ulicích Českého Těšína zase vyšly do ulic česko-polské policejní hlídky. Stejně tak na druhé straně řeky Olše, v Polsku. Jaká je společná služba, vám poví Andrea Čánová.

Vítězslav a Tomáš jsou ode dneška parťáci. Dosud se neznali. Teď budou společně řešit běžnou pouliční kriminalitu.

"Já myslím, že jsme všichni normální lidé, takže se spolu rozumně domluvíme. Myslím, že to přinese pro obě strany užitek a ani nehrozí nějaká jazyková bariéra, protože tady žijeme ve slezském příhraničí a obě řeči jsou velmi podobné. Myslím, že hlavně budeme řešit nějaké drobné chuligánské přestupky nebo výstřelky."

Český TěšínČeský Těšín Oba bez potíží zvládnou v řeči sousední země dát jasné pokyny, jako například:

"Občanský průkaz prosím. Polský občanský průkaz je dowód osobisty."

Jazykové bariéry tedy policisté řešit nemusí. Pečlivě si ale museli nastudovat zákony. Například v Polsku jsou úplně jiná pravidla při dopravní kontrole.

"Řidič musí dodržovat určitá pravidla v Polsku. To je ten západní vzor, nesmí vystupovat, ruce na volant, žádné hrabání se v kapsách a podobně,"

říká karvinský policejní ředitel Martin Hrinko. Lidé přítomnost smíšených policejních hlídek jen vítají.

Foto: Evropská komiseFoto: Evropská komise "Poláky si ohlídají polští policajti. Nebudou to s nimi naši řešit, mohl by tam být nějaký konflikt potom. - Je to dobré, alespoň bude větší klid. Nemusíme se bát, že nás někdo přepadne."

Právě dnes jsou v Polském Těšíně trhy a po mostě, který spojuje obě města, proudí koupěchtiví zákazníci. Starosta Vít Slováček říká, že polsko-české hlídky to lépe zvládnou.

"Je to obrovský pohyb osob, obrovský pohybu osobních automobilů a nedej Bože s tím i trošku spojené kapesní krádeže."

Společně budou pracovat nejen policisté v uniformách, ale i ti, kteří je nenosí, kriminalisté. Ti polští například lépe poznají fotbalové výtržníky, kteří do Čech jezdí na utkání ostravského Baníku.

15-03-2008