Houževnatost ji provází životem

31-10-2011

Česká reprezentantka v dálkovém plavání, držitelka řady titulů a rekordů, příležitostná modelka. Je zapsána do Guinnessovy knihy rekordů jako majitelka nejdelších nohou na světě - 126 cm při výšce 194 cm. Svou výšku bere s humorem: "Holt si žiju na vysoké noze." Ano, řeč je o šestatřicetileté rodačce z Boskovic Yvettě Hlaváčové.

Yvetta Hlaváčová, foto: Jan Sklenář, Český rozhlasYvetta Hlaváčová, foto: Jan Sklenář, Český rozhlas Vůle a vytrvalost, vlastnosti, bez nichž by dálkoví plavci snad ani neměli šanci na úspěch. Yvetta Hlaváčová, dnes už bývalá česká reprezentantka v této plavecké disciplíně, by o tom mohla vyprávět. A také už nejednou na vlnách Českého rozhlasu vyprávěla:

"Já jsem vůli brala jako samozřejmost, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že bez vůle člověk neudělá vůbec nic. A pokud mu chybí i vytrvalost, tak nejde absolutně nic. Já se dokážu do věci opravdu zakousnout, pokud jsem rozhodnutá, že chci dosáhnout cíle. To ano. Ale jinak jsem skoro opačný typ člověka, protože nevěřím na umanuté věci. Takové věci nefungují a nejsou dobře. Tam tomu spíše nechávám volný průběh a nechám to plynout přirozeně."

Yvetta Hlaváčová využila svých vlastností, a se stejnou rozhodností a pevnou vůli, s jakou se vrhala do tréninku a prahla po rekordech, dokázala pověsit závodění na hřebík. Dnes má proto i pádné zdůvodnění:

"Ten svět je tak rozmanitý, život tak krátký, a pro mne už to začalo být pořád to stejné dokola. Můj cíl byl světový rekord, a tak jsem si řekla, že až ho dám, tak se rozloučím. Tím, že jsem ještě měla rozdělané nějaké pracovní smlouvy, tak jsem musela nějaký rok dodržet a ještě dva roky jsem si vymýšlela různé projekty. Tím, že jsem cyklistům záviděla Tour de France, tak jsem si vymyslela vlastní plaveckou show Po proudu Vltavy, další rok Proti proudu, kde padly rekordy v nejdelší říční plavbě. Chtěla jsem si zažít takovou tu atmosféru týmu a různých etap. No a když jsem si to všechno splnila, tak jsem si řekla, že v nejlepším se má přestat. Život nabízí tolik možností a chci se ještě naučit spoustu jiných věcí. A především jsem chtěla začít tak trošku žít i jinak, protože je to hrozně náročné, ten sport."

Nutno přiznat, že různých rekordů má Yvetta Hlaváčová na svém kontě pěknou řádku. S odpovědí na otázku, kterého si váží nejvíce, však nezaváhá:

"Jednoznačně světového rekordu, což mi vlastně dopomohlo jako jediné plavkyni jít do americké síně slávy. To byla obrovská pocta pro mně, vůbec jsem to nečekala a ani jsem do té doby nevěděla, že něco takového vůbec existuje. Paradoxem je, že jsem se to dozvěděla asi tři čtvrtě roku po tom, co jsem byla nominovaná a vnesená do té síně. Je to docela vtipné, že ne vždy musíte vědět, že jste oceněná. To americká porota každý rok vybírá nejúspěšnější plavce historie, kteří se podíleli na historii plavání. Porota někoho navrhne, pak se to schválí a jste zapsán do seznamu Hall of fame."

K dálkovému plavání se Yvetta Hlaváčová dostala poměrně pozdě:

"To přišlo asi zhruba v šestnácti letech, když jsem poprvé získala svoji velkou medaili na mistrovství Evropy. Ale vlastně nejdřív mě museli přivést k bazénovému plavání, což byl táta. Bylo mi pět let a neuměla jsem plavat. Musela jsem se naučit plavat, protože jsem milovala vodu, a zároveň jsem musela dělat nějaký sport. V rodině to bylo dané tak, že škola je málo, že se nebudu flákat a budu sportovat. Musela jsem si tedy vybrat sport, ale nevěděla jsem jaký. Tím, že jsme měli bazén za domem a neuměla jsem plavat, to bylo jasné. Pak si mě všimli trenéři, protože mi to šlo odmalička a vyhrávala jsem. Pak to šlo hrozně rychle. Šla jsem do Brna na sportovní školu v deseti letech. V začátcích jsem dojížděla vlakem s aktovkou na zádech, hodinu tam, hodinu nazpátek, po nocích, ráno v pět hodin jsem v tom věku vstávala, a v sedm, osm večer jsem se vracela domů. Bylo to velmi náročné. Vydržela jsem to rok, a pak jsem už zůstávala na internátě, takže odloučená od rodičů opravdu od malého věku."

194 centimetry výšky je pro plavkyni poměrně hodně. Yvetta Hlaváčová není přesvědčena o tom, že by právě výška byla tím rozhodujícím faktorem, který jí pomohl k mnohým sportovním úspěchům:

"Já si myslím, že není. Jsou tam malinké plavkyně, malí plavci, vůbec na tom nezáleží. Myslím, že ve finále je to stejně všechno v hlavě. Sportovec si to musí umět srovnat, umět rozložit síly, trénovat s pílí a vytrvalostí, a taktika hraje obrovskou roli. není to žádná podmínka. Samozřejmě z psychického hlediska pro jiné sportovce moje výška byla hrozná, když se na mne dívali. To jim nezávidím, ale není to jednoduché, protože na druhé straně s tou výškou jsem měla o 20 kilogramů víc. Pak jsem cítila, že když jsem zhubla o kilo, dvě, tak jsem byla ve vodě rychlejší. To bylo docela zásadní. Když jsem nevěděla, co ještě mám zlepšit, tak jsem se snažila zhubnout. Když si dáte na záda kilové závaží a budete plavat, uvidíte, jak to budete cítit."

Yvetta HlaváčováYvetta Hlaváčová Když se podíváte na postavy plavců, zejména pak plavkyň, na první pohled vás zaujmou mnohdy velmi široká ramena. Pokud se nejedná o výsledek působení různých podpůrných preparátů, pak se pochopitelně nabízí myšlenka, že plavání je velmi náročná sportovní disciplína.

"Já bych skoro řekla, že jo, protože je to hrozně náročné psychicky. Trénovala jsem třeba osm hodin denně, a teď si představte, že jsem byla sama, protože se nejde s nikým bavit. Máte brýle, přes které špatně vidíte, protože se vám neustále mlží, koukáte neustále do kachliček, máte v uších vodu, nemůžete prakticky dýchat, protože se dýchá na třetí, pátý záběr. Je to takový specifický sport a jsou to opravdu zvláštní lidé. Jsou to individualisté, umí fungovat spolu, vydrží sami se sebou, hrozně o sobě přemýšlí, protože v té vodě nic jiného dělat nejde. To znamená, že jsou ochotni o sobě přemýšlet a zpytovat svědomí. Ale řekněte, co jde v životě lehce, pokud chcete něco dokázat? Všechno je řehole, pokud to děláte opravdu na sto procent. Já, když už něco začnu a už jsem tomu věnovala tolik, kdy jsem už v pěti letech musela vstávat v šest hodin a dvakrát denně v tak malým věku trénovat, tak jsem si řekla, že jsem netrpěla pro nic, za nic. Rozhodla jsem se to dotáhnout do konce. V tom kolektivu vám trenéři neustále dávají najevo, že je to důležité, že ten úspěch je svým způsobem cenný. Já jsem se chtěla osamostatnit, chtěla jsem cestovat, odmalička jsem díky sobě jezdila do zahraničí, ne díky tomu, že mi to rodiče zaplatili. Brzo jsem začala vydělávat tím, že jsem dostávala třeba nějaké kapesné, bylo to za komunismu, takže jsme dostávali sportovní věci, a to byla pro mně obrovská motivace. Chtěla jsem cestovat, kupovat si věci, které se mi líbily, byť to byly jenom věci k plavání. Měla jsem obrovskou radost, když jsem měla nové plavky, a nic jiného jsem neřešila, jenom plavky, plavky, já chci takové, makové plavky... takže v tom byly ještě obrovské možnosti."

Yvetta Hlaváčová několikrát zdolala kanál La Manche. Poprvé jej viděla v roce 2005, dva dny před samotným pokusem jej přeplavat:

"Někteří plavci tam jezdí na soustředění čtrnáct dní předtím, aklimatizují se, moc se připravují a hrozně to dramatizují. Já jsem poprvé zavedla systém, že jsem tam přiletěla z Kanady z mistrovství světa, ani jsem nejela domů, ale rovnou do Londýna, kde už na mně čekala posádka. Tam jsem se podíval na ten kanál a řekla, že už ho nechci vidět, až v samotný den D. A tím to haslo! Takže já bych v té přeplavbě neviděla problém. Je to takový středně těžký závod, jak já říkám."

Nutno dodat, že se "na místo činu" Yvetta Hlaváčová vrátila ještě několikrát. V roce 2006 přeplavala kanál La Manche tam i zpět a v mezičase vytvořila nový světový rekord. V roce 2007 uplavala vzdálenost v třetím nejrychlejším světovém čase.

31-10-2011