Za své kolonizační projekty v Brazílii byl Jan A. Baťa navržen na Nobelovu cenu míru

06-07-2007

Bataville ve Francii, Batanagar v Indii, Cali-Bata na Jávě nebo Batawa v Kanadě - to jsou názvy několika z celkem asi tří desítek měst, která Jan Antonín Baťa při expanzi své obuvnické společnosti založil po celém světě. Patří mezi ně i čtyři města v Brazílii, kam se s rodinou odstěhoval v roce 1940 a kde se příštích pětadvacet let věnoval rozsáhlým kolonizačním projektům. A právě tyto projekty přiblíží náš dnešní pořad. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:

Mnichov a německá okupace zbytku Československa znamenaly v životě Jana Antonína Bati zásadní zlom. Šéf do té doby největší obuvnické firmy na světě, která v roce 1938 doma i v zahraničí zaměstnávala přes 65 tisíc lidí, se během krátké doby stane takřka psancem. Na začátku války jej spojenci zapíšou na tzv. černou listinu, takže s ním firmy v žádné ze spojeneckých zemí nemohou obchodovat. Ve Spojených státech, kam odešel po vzniku protektorátu, mu hrozí dokonce vězení. V této situaci, jak připomíná vydavatel Baťových spisů Marek Belza, nabídla Janu Antonínovi a jeho rodině pomoc Brazílie. Ocenila tak předchozí hospodářské úspěchy Baťovy společnosti ve světě:

"Byl mezinárodně uznávaným podnikatelem širokého záběru, hybatelem podniků a projektů v různých oborech. Určitě právě proto byl roku 1940 pozván brazilským prezidentem Getúlio Vargasem, aby se usadil v Brazílii. Bylo to pozvání státníka, který měl zájem na rozvoji země bez průmyslu a bez technologie, se silnou koncentrací obyvatelstva na venkově, ale s nesmírným ekonomickým potenciálem. Bylo adresováno osobě s dobrými nápady, rozmanitými projekty a nevídanou podnikatelskou historií v celosvětovém měřítku."

Hana KuslováHana Kuslová Jan Antonín Baťa si podle zlínské historičky Hany Kuslové nezvolil Brazílii jako svůj nový domov náhodou.

"Už v roce 1925, když byl na své první cestě v Jižní Americe, která se týkala nákupu kůží a vybudování sítě nákupen, přišlo se jaksi na to, že v Jižní Americe existuje velká možnost vybudování surovinových základen. V roce 1939 už měl oficiální pozvání brazilské vlády, která umožňovala firmě Baťa vybudovat surovinovou základnu. Na základě toho tu firma Baťa koupila dvě společnosti. Jednu, která tu vlastnila asi 720 tisíc hektarů pozemků, a druhou, která zase měla obchodní licenci. Takže tady byla dobrá základna."

Pozemky vlastnili dva němečtí bratři, žijící v Brazílii. Po jejich prodeji chtěli natrvalo přesídlit do Německa.

/Belza/ "Jednání bylo usnadněno tím, že bratři souhlasili s platbou v Československu přes a.s. Baťa Zlín, kde Jan Baťa vlastnil sto procent akcií. Podotýkám, že tento nákup byl někdy Janu Baťovi vytýkán jako obchodování s nepřítelem, namísto toho, aby se mu dostalo ocenění za to, jakým geniálním způsobem vyvedl část blokovaného majetku do spojenecké země, jakou byla Brazílie,"

dodává Marek Belza. Právě tento obchod, uzavřený s Němci, byl jedním z důvodů, proč byl Jan Antonín Baťa zapsán na černou listinu. Spojenci ale po válce potvrdili, že nenašli žádné důkazy o Baťově kolaboraci s nacisty. Baťa se naopak snažil ještě před okupací Československa vyvézt co nejvíc obuvnických strojů a materiálu do zahraničí.

/Kuslová/ "To byly plány tzv. malých výrobních jednotek, skupin zaměstnanců se základním strojním a materiálovým vybavením, které cestovaly do jednotlivých zemí, kde měly vybudovat továrnu a obchodní síť. Odjížděly hlavně do Jižní Ameriky, ale také do Střední Ameriky. V té době se opravdu firma Baťa snažila co nejvíc lidí, vybavení, zboží a materiálu dostat před Němci pryč."

Doĺores Bata ArambasicDoĺores Bata Arambasic Nejstarší vnučka Jana Antonína Bati paní Doĺores Bata Arambasic při své nedávné návštěvě ve Zlíně vylíčila, jak jejího dědečka v Brazílii přijali:

"Brazilský profil Jana Antonína Bati ukazuje člověka odhodlaného dostát svým cílům i absolutní důvěře země, která jej pozvala a která mu několik dní před lhůtou určenou k jeho vydání zpět do Československa udělila brazilské občanství v národním zájmu. Jan Antonín Baťa si Brazílii zamiloval. Pro ni se vrhnul do práce, zasvětil jí všechny své schopnosti a veškerou svoji lásku."

Jan Antonín Baťa ani v Brazílii nezapřel svou povahu a už cestou spřádal plány na rozsáhlou kolonizaci:

/Belza/ "Roku 1941 Jan Baťa odjel s celou svou rodinou lodí z Los Angeles do Argentiny, a dále po řekách Prata a Paraná a po soukromé železnici až do Porto Guaira, kde se nalodili na říční parník, patřící jeho firmě. Během této cesty proti proudu řeky Paraná a posléze po železnici ve zvláštním vagóně až do Sao Paula si Jan Baťa dělal zápisky o svých vizích velkého průmyslníka a pozoroval všechno kolem pro své budoucí projekty. Uvědomil si, že obrovská území, která právě procestoval, by umožňovala provést velkolepý exploatační projekt, založený nejdříve na zemědělství, které tehdy bylo základem brazilského hospodářství."

Podle Marka Belzy však tyto plány, které Baťa předložil tehdejšímu guvernérovi Mato Grossa, skončily v šuplíku. Objevil je tam až jeho nástupce, který měl pro Baťovy vize pochopení.

"Můžeme říci, že účast Jana Bati s jeho ohromnou schopností snít o budoucnosti a pokroku byla rozhodujícím faktorem pro realizaci projektů na řece Paraná, výstavby mostu mezi státy Sao Paulo a Mato Grosso nebo budování říčního kanálu u vodopádů Iguacu."

Baťova továrnaBaťova továrna Prvním místem, které si Baťa zvolil pro své kolonizační plány, byla Batatuba, tedy Otec Baťa. Zhruba osmdesát kilometrů od Sao Paula vybudoval v letech 1941 - 1943 továrnu na obuv.

"Městečko, které založil v jedné z nejchudších hornatých oblastí státu Sao Paulo, avšak s mírným a příjemným podnebím, dnes považovaným za jedno z nejlepších na světě. Tehdy proměnil jednu starou zemědělskou usedlost, kterou koupil, v malé průmyslové městečko. Postavil si dům a továrnu na výrobu bot, kterou něžně nazýval můj kafemlejnek. Postavil také školu a zdravotní ambulanci. Tento kraj si vybral proto, že mu trošičku připomínal Zlín."

Dolores Bata Arambasic vzpomíná, jak byli místní lidé za práci Baťovi vděční:

"Funkční továrna na obuv, s prostými lidmi, vycvičenými a zaškolenými jako pracovní síla, otevřela prostor a možnosti nejen jim, ale následně i celé oblasti jakožto celku. Zpočátku se našli i lidé, kteří, když dostali na konci týdne první výplatu, k údivu úředníka klekali a líbali mu ruce. Z vděčnosti, protože předtím nikdy v životě neviděli peníze. Tisíce lidí, Brazilců i přistěhovalců různých národností včetně Čechů, prošly v poválečném období 50. let dílnami v Batatubě. Továrna dosáhla počtu 1200 pracovníků. Ti, kteří přicházeli z rozdrásané Evropy, dostávali zaměstnání, učili se jazykům, přizpůsobovali se životu v nové zemi. Někteří zůstávali, jiní se ženili, někteří se po válce dokonce i vrátili, ale všichni dostali šanci začít svůj život znovu a pokračovat v míru."

Foto: www.czech-tv.czFoto: www.czech-tv.cz Kromě továrny na obuv založil Baťa i další závody, koželužny a strojírenské podniky na výrobu obuvnických strojů. Rozhodl se ale také využít rozsáhlé pozemky, které jeho společnost v Brazílii koupila, pro zemědělství. V roce 1944 tak ve státě Sao Paulo vzniklo další město Mariapolis, nazvané na počest jeho manželky Marie. Dnes má toto město na deset tisíc obyvatel.

Třetím městem, které Baťa V Brazílii založil, byla Baťova dobrá voda, tedy Bataypora ve státě Mato Grosso. Město vzniklo v roce 1953 asi devět set kilometrů od Sao Paula, na místě pralesa. Dnes v něm však žije kolem devíti tisíc lidí a je branou do státu Paraná. Jak ale připomíná Marek Belza, jeho vznik provázely i problémy:

"Možná, že jiné umístění sídla v Bataypora by umožnilo vyhnout se problému záplav, které každoročně město postihovaly. Když byl starostou města Bataypora zvolen Jindřich Trachta, uskutečnil důležité kroky k vyřešení těchto problémů a velice se zasloužil o růst obce."

Připomeňme, že Jindřich Trachta byl zlínský advokát a notář, který následoval Jana Antonínu Baťu do Jižní Ameriky. Stal se vůbec prvním starostou Bataypory a dnes tu má svůj památník v domě, který si ve městě původně vystavěl Baťa pro svou rodinu. Sídlí v něm český krajanský spolek, v jehož čele stojí Baťova vnučka Dolores a vnuk Jindřicha Trachty Evandro. V okolí Bataypory dodnes žijí kromě Baťovy rodiny i potomci českých přistěhovalců baťováků.

V roce 1954 vzniklo poslední Baťovo město v Brazílii, Bataguassu ve státě Mato Grosso. I jeho název, tak jako u předchozích Baťových měst, je odvozen z místního indiánského jazyka, a znamená Velký Baťa. O jeho výstavbě Marek Belza říká:

"Ta byla velmi úspěšná ve spolupráci s farmářem Emiliem Trevisan, který osázel dva a půl tisíce hektarů rýže na fazendě Santana na levém břehu řeky Pardo. Vzhledem k přirozené vlhkosti a říční nivě se zde neprojevily následky velkého sucha, které sužovalo ostatní oblasti země. To přilákalo kupce pozemků z různých států, zejména japonské rolníky, vybavené zemědělskými stroji pro pěstování a sklizeň rýže. Při své návštěvě měl zdejší guvernér možnost spatřit největší park nejrůznějších zemědělských strojů, zařízení a vozů, kterým kdy v jeho státě někdo disponoval. Nadšený tím, co zde viděl, zavolal ředitele silničního oddělení a rozhodl, aby se okamžitě začala výstavba silnice mezi Bataguassu a Campo Grande v délce 400 kilometrů, s možností vybudovat později odbočku do Bataypora."

Podle představ Jana Antonína Bati se Bataguassu mělo stát vstupní branou ze státu Mato Grosso do Sul do státu Sao Paulo. Bataguassu má nyní asi 30 tisíc obyvatel. Součástí místní radnice je první kancelář Jana Antonín Bati. Jeho jméno nese zdejší most i náměstí s bustou. V Bataguassu také žije poslední přímý spolupracovník Jana Antonína Bati Vladimír Kubík. Odešel do Brazílie už v roce 1939 a s dalšími devíti kolegy vykupoval pro Baťovu společnost pozemky a zakládal první podniky. Později se stal jedním z projektantů Baťovy dobré vody.

Na kolonizaci státu Mato Grosso vzpomíná i Baťova dcera Edita. Otec ji a jejího manžela vyzval, aby počátkem 50. let odešli do pralesa a dohlíželi na budování Bataypory:

"Byli jsme to my, Nelson a já, které můj otec pozval, abychom se ujali rozvoje kolonizace Mato Grosso. Dopis a pozvání, zaslané nám Janem Baťou, bude k dispozici všem, kteří by na něm měli zájem, na internetové stránce dr. Marka Belzy."

Editin manžel kapitán Nelson d´Oliveira v roce 2005 o budování nových měst v Mato Grossu napsal:

"Zřekl jsem se kariéry a čestné budoucnosti v mém povolání a nepřijal výzvu dvouleté mise v zahraničí a přijal žádost mého tchána, abych mu pomohl v kolonizačním projektu v Mato Grosso. Bataguassu byl osud, ku kterému mne Jan Baťa postavil, a zvítězili jsme jenom po velkém úsilí a práci za pomoci přátel mojí rodiny v klíčových místech u vlády státu, v jehož hlavním městě Cuiabá jsem se narodil v roce 1921. Po Bataguassu, když všechny hlavní překážky byly už za námi - mojí manželkou spolu s věrnými a odvážnými přáteli překročeny, přišla pak na řadu Bataypora, která je dnes domovem Českého kulturního střediska v Brazílii."

"Jan Antonín Baťa všechno osobně dokumentoval. Nořil se do buše, cestoval autem, vlakem, a pokud nebylo zbytí, pěšky či na koni, lodí nebo letadlem, pokud bylo kde přistát. Déšť, bláto nebo horko pro něj nebyly překážkou. Razily se cesty, lesy ustupovaly domům, školám, kostelům, skladištím. Půda byla obdělávaná, sklízela se bavlna a rýže, stavěly se mosty, cihelny a pily. Noví lidé kupovali nové pozemky, rozšiřovali své obzory v naději na lepší život. Jeho schopnost vynalézat, podněcovat své lidi, tvořit, myslet a řešit problémy byla úžasná. Pracovalo se s tím, co bylo, a tak se překonávaly překážky. Místo kolejnic byly dřevocesty. K výrobě elektrické energie nechal Jan Antonín Baťa vystavět první přehradu v oblasti Martinopolis, která je v činnosti dodnes. Vlaky byly zásobovány vodou na jeho pozemcích. Baťova iniciativa inspirovala projekty na vybudování obrovité vodní elektrárny Itaipu,"

Konference o odkazu Jana Antonína BatiKonference o odkazu Jana Antonína Bati zavzpomínala Dolores Bata Aramabasic na konferenci o odkazu Jana Antonína Bati, která proběhla letos začátkem května ve Zlíně. Jedním z největších děl Jana Antonína Bati je most přes řeku Paraná, který spojuje státy Mato Grosso a Sao Paulo. Most projektovali Baťovi inženýři a výstavbu realizovala brazilská vláda. Pozvání ke slavnostnímu otevření přišlo Janu Antonínu Baťovi v době, kdy již byl těžce nemocen. Zemřel 23. srpna 1965, právě v den, kdy se nový most slavnostně otevíral. Historička Hana Kuslová ze zlínského Muzea jihovýchodní Moravy připomíná, že Jan Antonín Baťa byl za své kolonizační projekty v roce 1957 navržen na Nobelovu cenu míru.

"Kandidatury se ovšem vzdal z toho důvodu, že dalším, tedy oficiálním brazilským kandidátem byl jeho přítel, maršál Mariano Candido Rondon."

A na závěr ještě pár vzpomínek paní Dolores na Jana Antonína Baťu a na život v Batatubě

"Často jsem navštěvovala dědečka v pracovně v Batatubě. Já jsem byla jediná vnučka, která měla tu výhodu, že tam žila. A možná kvůli tomu trošičku mluvím česky. Celý rok jsem čekávala na to, až se setkám se svými bratranci a sestřenicemi, a bylo to krásné, když přijížděli. Jednou z oblíbených her bylo lezení po stromech. Hrávali jsme si, mluvívali nahlas a naše hlasy se rozléhaly široko daleko. Někdy se otevřelo okno pracovny našeho dědečka a slyšeli jsme jeho hlas: Ticho! Byli jsme ticho jen na několik minut. a když mu došlo, že je zbytečné žádat o klid, nezlobil se. Objevil se znenadání u stromu a svolával kluky na fotbal. Slézali jsme všichni, připojili se rodiče, náš strýc Jan Tomáš a dokonce i pes Kazan. To byl výborný brankář. - Jako dítě jsem slyšela, když jsme seděli u stolu, jak nám /dědeček/ četl poznámky nebo korespondenci, verše a tak, a věděla, jsem o čem se jednalo. A jednoho dne jsem se ho ptala, dědečku, prosím tě, co se vlastně s tebou stalo? Proč je to všechno tak těžké? Seděl na svém místě v pracovně a jen tak se na mne obrátil a řekl: víš, dcerko, viděl jsem, že mám tři sta tisíc hektarů půdy, a ani krejcar v kapse. Co se dá dělat? Byl jsem ve své zemi odsouzen k patnácti letům nucených prací, tak si je odpracuji v Brazílii. Tím přispěji k jejímu rozvoji."

Po čtyřech desítkách let od Baťovy smrti se do Brazílie vypravila delegace ze zlínského magistrátu. Byl to první kontakt oficiálních míst z České republiky s rodinou člověka, kterého mimořádný Národní soud v Praze v roce 1947 odsoudil k dlouholetému žaláři a ke konfiskaci majetku. Ze strany Baťových příbuzných panovala celkem pochopitelná nedůvěra, během několika dní se ji ale podařilo překonat. Začal tak proces, který po dvou letech, přesně k 60. výročí Baťova odsouzení, vyvrcholil dvoudenní konferencí ve Zlíně. Zlínský magistrát plně podporuje snahu Baťovy rodiny očistit jméno Jana Antonína Bati u soudu. Prvním důležitým krokem na této cestě je zrušení původního rozsudku Národního soudu, k němuž došlo koncem letošního června.

 

06-07-2007