V předvánočním čase u nás chodily i hrozivé a tajemné adventní postavy

Letošní vánoční svátky pomalu končí, někde jste ještě možná uvítali a obdarovali svatoštěpánské koledníky, my se ale v dnešním díle folklorního cyklu Radia Praha Ach synku, synku ještě vrátíme k období, které Vánocím předchází, tedy k Adventu. Představíme vám tajemné postavy, které se právě v tento čas u nás dříve objevovaly. Některé z nich se do Česka znovu vracejí. Hezký poslech vám ze studia přeje Milena Štráfeldová

S nedělemi železnou, stříbrnou a zlatou máme dnes spojeny především předvánoční nákupy, přeplněná parkoviště před hypermarkety, tlačenici v obchodech, nervozitu a shon. Naši předkové toto období nazývané Advent prožívali zcela jinak. Sice také smýčili své domovy a hospodářství, "uklízeli" ale i v sobě. Během čtyř týdnů před Vánocemi dodržovali půst, rozdávali almužny a s pokorou se chystali na Kristovo narození. O Adventu se nekonaly žádné hlučné zábavy ani svatby, lidé zato o to častěji chodili na bohoslužby. K předvánočnímu období patří i zpívané roráty:

/ukázka - roráty/

Lucie, Peruchta, klovcové báby a Ambrož (zleva) v kouřimském skanzenu, foto: autorkaLucie, Peruchta, klovcové báby a Ambrož (zleva) v kouřimském skanzenu, foto: autorka Přesto právě o Adventu se objevovaly tajemné postavy, které mají svůj původ ještě v předkřesťanském období a které dokázaly tichou a zádumčivou adventní náladu pořádně rozvířit. Byly to dodnes známé lucky nebo trojice Mikuláše, anděla a čerta, ale i barborky, Ambrož nebo děsivá peruchta. Každá z těchto postav se objevovala v určitý den, tedy spíš v předvečer svátku příslušného světce, a navštěvovala jednotlivá stavení při tradičních obchůzkách. Tyto tradice se už několik let snaží obnovit v kouřimském skanzenu jeho vedoucí Dalibor Hobl:

"Postavy, které byly známé ze středověku, ať postava sv. Barbory nebo sv. Lucie, vznikly v lidovém podání. A na ně se teprve nabalily všechny tyto historky, pověsti a pověry, které vyústily do obchůzek. Ty obchůzky byly skutečně nejznámější v době baroka a dá se říct, že na konci 19. století začaly z venkova velice rychle mizet. 20. století přežil jediný sv. Mikuláš s nadílkami, postavami čerta a andělů, a jinak se nedochovalo vůbec nic. Těžko dnes zjišťovat prapůvod těchto obchůzek, dá se ale předpokládat, že obchůzky opravdu přetrvaly z pohanských dob. Svědčí o tom pravděpodobně i obchůzky v cizích zemích. Třeba lucie, které jsou velice známé ve Švédsku nebo jinde na severu. I v Rakousku a v Německu jsou přeci jenom známější než tady, protože tady období 20. století nemělo pro toto žádné podmínky. Prakticky ty obchůzky úplně zanikly."

Na to si ale historik a národopisec Čeněk Zíbrt stěžoval už na začátku 20. století. Ve svých Veselých chvílích v životě lidu českého píše:

Barborky v pražském Musaionu, foto: autorkaBarborky v pražském Musaionu, foto: autorka "Jak naše lidové hry dramatické rychle hynou, toho důkazem jsou mimo jiné též hry se sv. Barborou. Ještě na počátku druhé polovice 19. století provozovaly se dramatické hry se sv. Řehořem, se sv. Lucií, Barborou, Dorotou atd. v každé dědině. Lidoví herci nevynechali ani odlehlých samot, jako mysliven, hájoven, mlýnů a chalup. Ve spoustách sněhu ubírali se častokrát od dědiny k dědině a kamkoli vkročili, všude byli rádi viděni. ... Dnes ovšem jinak! Moderní doba dolehla i na starobylé zvyky a obyčeje. Lidové hry staly se časem již jen řemeslem, žebráním a obtěžováním lidí, a proto chýlily se rychle ke svému zániku. Nejlepší důkaz, jak tyto lidové hry nápadně rychle mizí, podávají obchůzky se sv. Barborou."

Barbora byla vlastně první z řady adventních postav, barborky chodily v předvečer 4. prosince:

/Hobl/ "To byla postava, která měla za úkol jakýmsi způsobem připravit děti na Mikuláše a drobnými dárky navodit atmosféru poklidu na začátku Adventu, aby se děti trošku naladily na notu krásných Vánoc. Barbory nadělovaly dárečky, byly to drobnosti, nebyly to žádné výjimečné dárky, ale byly to většinou bonbóny. Barbory vždycky vystupovaly jako postavy kladné, ne s účelem děti zastrašit."

Barborky v pražském Musaionu, foto: autorkaBarborky v pražském Musaionu, foto: autorka Barborky, které o letošním Adventu pobíhaly po pražském Musaionu, kde Národopisné oddělení Národního muzea připravilo pořad o adventních postavách, ale dokázaly děti přeci jen trochu vylekat:

"My jsme čtyři barborky, jdem ze Sv. Hory. Neseme všelijaké dary, abysme vám taky dali. Mulisi, mulisi, mulisi, mulisi."

A co teprve o den později takový Mikuláš s čertem a andělem? Na svůj dětský strach vzpomínal i Čeněk Zíbrt:

Mikuláš s andělemMikuláš s andělem "Jak malou dušičku jsme měli v sobě, ani nedutali, když se ozval v předvečer svátku venku zvonek, po oknech zasvištěly pruty a na síni zarachotil čert řetězem. A hle, tu již vchází milý sv. Mikuláš v dlouhém bílém šatě, s lesklou zlatou biskupskou čepicí na hlavě, v levici berlu a v pravici dlouhý postříbřený prut. Dlouhý vous se mu bělá až po pás. Za ním se však vehnal do světnice čert: rachotí řetězem, rejdí dokola a prohání svým prutem chasu, jež ustupuje s křikem před ním. Strach před ním byl veliký."

Podle Zíbrta byly kdysi s mikulášskými obchůzkami spojeny i další postavy, které tvořily celý průvod. Například na Litomyšlsku v něm bylo deset mladíků převlečených za husary, jeden mladík byl dokonce převlečen za ženu. Za nimi šli myslivci, Turci, mouřeníni, dva další chlapci v masce koně. A v průvodu nechyběli ani žid, pohodný nebo smrtka. Laufři ve staveních přednášeli:

"Zdráv buď, pane hospodáři!
Ať se vám všem dobře daří,
i též paní hospodyni
vinšujem vše dobré nyní.
Jestiť výroční památka
pro chlapce i pro děvčátka, to sv. Mikuláše,
našeho dobrého dárce."

Podle Čeňka Zíbrta se za našich předků dodržovala na Mikuláše i tradice "chození s matičkou". Jsou to vlastně ženské obdoby Mikuláše:

"Před sv. Mikulášem, dne 5. prosince večer, chodila na Přerovsku po domech žena oblečená v bílý háv, tvář majíc zamoučenu, se srpem v ruce, jímž domácí, zvláště děti, "stínala". Říkalo se jí Smrt anebo Boží Matka. ... V Seničce rodiče straší děti zlou Mikuláškou, která sbírá dary naložené sv. Mikulášem. Je to prý matka sv. Mikuláše, oděná v bílé roucho, ale má krvavé oči."

Autorka při rozhovoru s AmbrožemAutorka při rozhovoru s Ambrožem A pouhý den po Mikuláši proháněl děti Ambrož:

"Traduje se, že postava Ambrože chodila kolem kostela, nabízela dětem bonbóny tím způsobem, že jim je házela na zem. A jak se děti shýbaly, tak je Ambrož vyplácel koštětem. Bylo to pro obveselení dětí, aby při návštěvě kostela třeba měly nějaké pobavení,"

vysvětluje Dalibor Hobl z kouřimského skanzenu. Právě tam je možné se s postavou Ambrože při adventních obchůzkách ještě setkat. Sám na sebe přitom prozradil:

"Já jsem Ambrož, patron všech včelařů a dobrých lidí."

Jak to ale souvisí s Adventem?

"Právě že dříve lidé, kluci jako já, Ambrože představovali takhle s metličkou, bonbónky, zvonkem... A potom co třeba Ambrož hodil bonbónek před děcko, děcko bonbónek sebralo, metličkou dostalo takovou výchovnou a s úslovím ho doprovázel na cestě životem."

Ambrož a klovcové báby, foto: autorkaAmbrož a klovcové báby, foto: autorka Ambrož je postava známá jen ze středních Čech.

/Hobl/ "Ty záznamy jsou skutečně jenom odtud, třeba z Kolínska, z Kutnohorska a z Podřipska. Jinak na celém území není jediná zmínka o tom, že by nějaký Ambrož chodil."

To potvrzuje i etnoložka z Národopisného oddělení Národního muzea v Praze Danuše Sedláková:

"Ambrož byl světec, u kterého se pořádně neví ani jeho původ, proč vznikl tento lidový zvyk. Bádalo o tom hodně badatelů, ale nikdo na to nepřišel. Ambrož běhal 7. prosince před kostelem, byl bíle oblečený, měl na sobě špičatou čepici, v ruce metlu. A když šly děti ke kostelu, tak je s tou metlou honil, bil je a třeba rozhazoval i bonbóny. V podstatě původ tohoto zvyku vůbec není objasněn. Barbory i lucky objasněny jsou, Mikuláš taky, čert taky, ale Ambrož ne."

Kde tato postava chodila?

"Tato postava v naší době už právě nechodila. Jsou zmínky o ní u Karla Rozuma na Roudnicku, v Kozojedech, v Kozolupech, ve Velvarech..."

Lucie, foto: autorkaLucie, foto: autorka Obchůzky barborek, Mikulášů i Ambrožů se často konaly v průběhu jediného týdne - od 3. do 7. prosince. Dalším velkým svátkem byla sv. Lucie.

"R. 1804 líčí Jakub Jan Ryba v knize Radovánky nevinných dítek o vánocích rozmlouvání dětí o chození s Lucií, o luciášství. Je to u nás nejstarší tištěný doklad o obchůzkách na sv. Lucii... Což na Lucii bychom byli zapomněli! Jak ta vyhlíží! Ó, ta jest strašlivá. Ta bere vám neposlušné děti do břicha. Oho, toť by muselo býti břicho! Také Krolmus zaznamenal zprávu o chození lucky v Čechách. Před sv. Lucií chodí bílá veliká žena po domech s velikým nožem, kde jsou děti, kterým chce párati břicha, jestli se v Adventě nepostily,"

píše opět Zíbrt. V lidové tradici vstupovaly lucky do stavení tiše, nemluvily, jen tiše mumlaly nebo syčely.

Lucie v pražském Musaionu, foto: autorkaLucie v pražském Musaionu, foto: autorka /Hobl/ "Jak se blížil Štědrý den, tam už ty postavy začínaly být ne snad záporné, spíš ale chtěly ty děti trošku postrašit, trošku je přimět k tomu, aby byly hodné. Tam následoval svátek sv. Lucie, kdy jsou známé obchůzky lucek, které zase byly velice různorodé. Chodilo jich různé množství, chodily ve dvou, ve čtyřech, v šesti. Dokonce chodily průvody, které měly třeba pět bílých lucek a jednu černou, to bylo známé z jižních Čech. Lucky už skutečně měly za úkol děti postrašit, ale nechodily jenom po dětech, chodily i po dospělých.Byla to doba předvánoční, doba úklidu, tak chodily kontrolovat čistotu domácností. Na den sv. Lucie byl zákaz předení na kolovratech, tak se chodilo kontrolovat, zda se nepřede. Bylo to většinou v oblastech, kde předení skutečně byla velká záležitost. Před dnem sv. Lucie se většinou končilo s přástkami a pokračovalo se zase až po Vánocích. Takže ty lucky toho měly celkem dost za úkol, podle toho taky nosily své atributy. Některé lucky měly husí peroutky, čistily domácnosti, nebo při kolovratu měly nějaký proutek nebo dřevěný nůž. Tam ta různorodost byla opravdu velká. Jako jedna z mála postav má lucka dodnes známé rčení: Lucie noci upije, ale dne nepřidá. To souvisí se zimním slunovratem, protože tehdejší kalendář byl trošku posunutý, takže rovnodennost byla už kolem 13. prosince."

/lucky v Musaionu/ "Jdu, jdu, noci upiju. Jdu, jdu, noci upiju. Jdu, jdu, noci upiju - a dne nepřidám,"

Peruchta a Lucie z kouřimského skanzenu, foto: autorkaPeruchta a Lucie z kouřimského skanzenu, foto: autorka Ke zmatkům kolem data slunovratu přispěla změna kalendáře, kterou roku 1582 zavedl papež Řehoř XIII. Kalendář se tehdy najednou posunul o deset dní, aby se lépe srovnal se skutečnou situací na obloze a odstranila se po staletí nahromaděná chyba v počítání času. Sv. Lucie tak přišla o svou velkou roli, kdy do zimní tmy přinášela světlo - latinsky lux. Na skutečný slunovrat si lidé museli ještě počkat. To ale podle Dalibora Hobla není jediný zmatek v určování času.

"Ti světci vlastně vždycky mají svátek v jeden den, ale na obchůzky se chodí vpředvečer. Staroevropský den se totiž počítal trošku jinak, než se počítá dnes. Počítal se vlastně od předvečera zase do předvečera dalšího dne, ne od půlnoci do půlnoci, takže ty obchůzky se skutečně konaly na den toho světce, ale byly tedy posunuté na ten předvečer."

Obdobou lucky, možná ještě strašidelnější, byl podle Čeňka Zíbrta žber:

"Za týden po sv. Mikuláši, tedy 13. prosince, se vypravuje, že chodíval žber. Byla to veliká bytost, celá pokrytá koudelí. Žber vozíval na vozíku taženém dvěma koni nebo osly několik měchů koudele. Kde měli nedobré děti, tam zastavil, vešel do jizby a nepoddanci prý rozřezal břicho, vnitřnosti vybral a místo nich vložil koudel. Za týden se vrátil a mrtvého nepoddance odvezl do svého obydlí daleko kdesi za Kojetín... Před žberem měly děti veliký strach. matky jim hrozívaly: "Budete ticho, že na vás zavolám žbera!" - A děti ztichly jako beránci."

Peruchty, foto: autorkaPeruchty, foto: autorka Zřejmě nejhrozivější postavou Adventu však byla peruchta, jinde také nazývaná perchta nebo šperchta.

/Hobl/ "Vyvrcholení strašení dětí, nebo spíš zastrašování, bylo na Štědrý den s postavou peruchty. Peruchta měla spoustu podob. My ji tady máme s maskou na hlavě, s takovou krabicí, jak tomu říkáme... Tím, že se jí říká perchta, tak se plete s rožmberskou Perchtou, ale tohle je opravdu postava z lidového podání."

"Já jsem perchta a chodím na Štědrý den. Dětem, co nedodržují půst, pářu bříška. Rok od roku je to horší, ty dětí čím dál víc dodržují půst, proto jsem taková celá hubená!"

- vysvětluje peruchta z Kouřimi.

/Hobl/ "Mám dojem, že peruchty byly skutečně známé jenom tady, z našeho území. Je ale fakt, že třeba barborky, lucky nebo Mikuláš opravdu pronikli do povědomí celé široké staré Evropy."

Podle etnologů mají peruchty dávnou, ještě předkřesťanskou tradici:

Foto: autorkaFoto: autorka /Sedláková/ "Peruchta má původ v bájných, mýtických postavách. To jsou vlastně duše nebo duchové našich předků, kteří se v Mexiku nebo i jinde po celém světě v tuto adventní dobu vracejí. Můžou se vrátit na zem a připomenout nám, že život není věčný a že jsou dva světy, nebo i více světů."

Peruchta už jenom svým vzezřením připomíná jakési pohanské kořeny...

"Tak v podstatě i Lucie, Barbora a všechny tyto vánoční postavy jsou jaksi transformovány na světce, všechny ale byly pohanského původu."

Peruchtu si ale církev těžko mohla přivlastnit...

"Ne, tu si nepřivlastnila!"

Nesnažila se ji tedy nějakým způsobem naopak potlačit, vymýtit?

"Všechny tyto masky a zvyky se církev snažila potlačit a vymýtit. Do začátku 20. století se to ale úplně nepodařilo. Těch postav ale bylo dřív mnohem víc."

Které ještě?

Klovcové báby s Ambrožem, za nimi Lucie, foto: autorkaKlovcové báby s Ambrožem, za nimi Lucie, foto: autorka "Různí duchové, potom byla součástí adventních průvodů smrtka, kozlík, který taky nepředstavoval vyloženě kozla, ale představoval ducha plodnosti. Kůň, kozel, had a takové různé postavy."

"Já jsem klovcová bába a chodím mezi Štědrým dnem a Novým rokem a mučím zlobivé děti. Některé stačí jen tak vyděsit, aby se bály..."

- přiznala se další adventní postava v kouřimském skanzenu. Dalibor Hobl k tomu dodal:

"Pravděpodobně v každé zemi, v každém státě ty postavy v určitý den, třeba na Štědrý den, asi chodily. Ale lišily se názvy, lišily se podobou, lišily se zaměřením, proč chodí..."

Ačkoliv si už Čeněk Zíbrt před sto lety stěžoval, že lidové zvyky spojené s Adventem "rychle hynou", adventní postavy a obchůzky se v posledních letech do Česka znovu vracejí. Pravda, nejvíce do muzeí, skanzenů a na divadelní jeviště při vánočních vystoupeních folklorních souborů. Už ale i ve městech a obcích znovu začínají jednotlivé domy obcházet barborky nebo lucky, nemluvě o mikulášské trojici. Podle Dalibora Hobla je právě v posledních letech patrná potřeba obnovovat lidové tradice:

Adventní jesličkové představení v Musaionu, foto: autorkaAdventní jesličkové představení v Musaionu, foto: autorka "Můžeme říct, že dnešní doba, po revoluci, měla pro to vynikající ohlas, protože skutečně až prakticky těch posledních dvacet let vyvolalo návrat těchto obchůzek. Na venkově se začaly objevovat obchůzky barborek, lucek. Existovaly i dřív, jsou samozřejmě známé případy z Podkrkonoší, z jižních Čech, kde třeba i v období čtyřiceti let socialismu se některé obchůzky konaly. Nikdy to ale nebylo masové, nikdy to nebylo zveřejňované a na vesnici se to dřív dělalo v jakémsi útlumu, lidé si to udělali mezi sebou. Posledních dvacet let je ale pro to výborných. Lidová kultura se určitě začala podporovat v takovém měřítku, že jsou veškeré předpoklady pro to, abychom se opět vrátili k tradicím. Snad ani ne českého lidu nebo českého národa, spíš ale k tradicím lidským, které si člověk za staletí vytvořil a ke kterým se vracel."

 

Náš dnešní pořad z folklorního cyklu Ach synku, synku končí. Tento díl, věnovaný adventním lidovým tradicím našich předků i jejich návratu v současnosti, jsme vysílali mimořádně na všech frekvencích Radia Praha v češtině. Ze studia se loučí Milena Štráfeldová. Přeji Vám, abyste letošní vánoční svátky, nebo alespoň čas, který z nich ještě zbývá, prožili v pokoji. A také vše dobré do příštího roku. I v něm se budeme v našem cyklu znovu setkávat s českým a moravským folklorem.