Plechový prstýnek bylo to jediné, co se podařilo Zdence Fantlové zachránit v Osvětimi

08-05-2013

8. května si celý svět připomíná konec dosud nejhoršího válečného konfliktu v dějinách lidstva - druhé světové války. Jednou z jejích nejhorších kapitol byl holocaust, plánované vyvražďování Židů. Jednou z těch, kdo holocaust přežili, je i paní Zdenka Fantlová z Rokycan, která dnes žije ve Velké Británii. Své vzpomínky sepsala v knize nazvané Klid je síla, řek tatínek. A vypráví o nich i studentům ve školách, protože stále se najdou ti, kdo hrůzy holocaustu popírají. Paní Fantlová o nich mluvila i na nedávné besedě se studenty pražské střední školy v Náhorní ulici:

Zdenka Fantlová, foto: Milena ŠtráfeldováZdenka Fantlová, foto: Milena Štráfeldová "Žili jsme v Rokycanech, idylická doba. Rodina, škola, gymnázium, plány do budoucnosti, lásky, rande. Chodili jsme bruslit. Všecko bylo výborné, a najednou se může stát, že zvenku, aniž to s vámi nějak souvisí, nastane změna, která změní celý váš život.I když s tím nemáte vůbec nic společného."

Přišel totiž 15. březen 1939.

"Tatínek nás budí a říká: děti, rychle vstávejte! Musíte se jít všichni podívat k oknům. Mne to strašně obtěžovalo. Vstala jsem a říkala jsem si, co se děje? Rozhrnuli jsme záclony, a pod námi v ulici záplava německých motorek s německými vojáky. A to drandilo, drrr - drrr! Německá okupace. Televize nebyla, bylo jenom rádio a hlasatel hlásí: zůstaňte všichni v klidu, nevycházejte, neklaďte žádný odpor. Budeme vám hlásit, co se děje dál. Dnes nebude škola. - No to byla pro mne nejlepší zpráva!"

Pro židovskou rodinu Zdenky Fantlové tak ale nastaly zlé časy:

"Okamžitě začaly platit norimberské zákony, i když Židé žili v Česku tisíc let a byli asimilovaní. Mezi námi nebyl žádný rozdíl. Chodili jsme do stejné školy, jedli stejná jídla, pili stejné pivo. Najednou ale Němci rozdělili obyvatelstvo na Židy a ty ostatní. Nesmíte se stýkat se sousedy. Nesmíte chodit nakupovat. Nákupy byly až od tří hodin, kdy už nic nebylo. Musí se odevzdat rádia. Musí se odevzdat domácí zvířata. A tady je pes, kouká na mne smutnýma očima. Jak to vysvětlíte tomu psovi? Div že nebrečí!"

"A mezitím tatínek dostal z gymnázia cedulku: Vaše dcera Zdenka Fantlová se již nesmí zúčastnit dalšího vyučování v našem ústavu z důvodu židovského původu. Platí - ode dneška. Maminka, která tomu moc nerozuměla, řekla, že to nevadí. Zůstaneš doma a budeš si uklízet šuplata! To ale nebyl zrovna můj životní ideál, tak jsem si vymyslela něco jiného. Někdo přinesl gramofonovou desku, kde byla písnička, kterou zpíval Fred Astaire v novém americkém muzikálu Broadway Melody v Hollywoodu. V Rokycanech jsme nevěděli, co je Hollywood, kde to je. Pustili jsme ale tu písničku You are my lucky star. Takový sexy hlas, ani slovo jsem nerozuměla, ale absolutně mne to fascinovalo a rozhodla jsem se, že tu řeč se musím naučit."

Šance k tomu se paradoxně objevila i během protektorátu v Praze:

"V Praze je anglický ústav, kam může každý, když se chce naučit řeč. Tak jdu za maminkou, že bych se ráda ještě něco učila. Mohla bych do tohoto ústavu do Prahy. Žije tam babička na Starém Městě, mám kde bydlet. Maminka to ale jednoznačně zamítla a řekla, že do žádné Prahy nepojedu, tam se holka zkazí. To jsem ale nepřijala a řekla jsem si, že musím do Prahy do toho ústavu. Tak ještě zbývá tatínek. Na to jsem ale musela jít takzvaně od lesa. Nemohla jsem si dovolit, že tatínek řekne ne."

Pomohla malá lest, do které Zdenka zapojila svého profesora. Nakonec mohla celý rok v Praze studovat angličtinu. Pak ji ale čekal návrat domů do Rokycan. A také nové a skutečně osudové setkání:

"V té době židovské rodiny, které žily v pohraničí, v Sudetech, se stahovaly do vnitrozemí, do měst, kde měly nějaké známé nebo příbuzné. Do Rokycan se přistěhovala rodina Lewitů. Měli dva syny, starší Willi byl advokát a mladšímu Arnovi bylo tak třiadvacet. Byl svobodný a padli jsme si do oka. Obrovská láska, chodili jsme spolu po lesích a slibovali jsme si společný život až do konce. Už se nikdy nerozejdeme! Pokud jsme spolu, nemůže se nám nic stát. Válka, transporty, Němci - na to jsme kašlali. Jenomže najednou přišly transporty do Terezína. My jsme ani nevěděli, kde to je. Vzali jsme atlas a koukali, kde je Terezín. Museli jsme do Plzně na registraci. Na dlouhé lavici tam seděli esesáci, každý dostal transportní číslo a písmeno transportu. Arno a jeho rodina stáli před námi. Dostali písmeno R. My jsme přišli po nich a dostali jsme písmeno S. Já jsem byla úplně zoufalá! Chtěla jsem si kleknout před toho esesáka, aby mne nechal jet s jeho transportem, že se nemůžeme rozdělit. Pak jsem ale poznala, že je to nesmysl, že by to k ničemu nevedlo. Arno odjel a my jsme se dozvěděli, že jeli do Terezína. Náš transport jel asi dva dny za nimi a taky do Terezína. A já jsem byla nejšťastnější člověk na světě! Já jsem nikam jinam nechtěla než do Terezína, protože je tam Arno. To ostatní mne vůbec nezajímalo."

"Terezín vlastně nebyl tak krutý, protože to nebyl žádný koncentrák. Bylo to malé město, jenže původních obyvatel bylo asi pět tisíc, a pak tam nahnali ze všech možných států padesát tisíc lidí. Takže každý měl vyměřený prostor 1,6 metru. To byl váš kavalec, měl jste svou deku. Člověk se s tím ale taky smíří. Řekne si, že nemusí mít čtyři pokoje a koupelnu, kuchyň a balkón. Jde to taky na 1,6 metru. Hlavně že si můžu lehnout, můžu se vyspat a to mi úplně stačí. Člověk se totiž musí přizpůsobit každé situaci. Kdo to dokáže, ten jde dál. Kdo to nedokáže, zahyne. Já jsem o tom nic nevěděla, ale chovala jsem se podle toho od začátku až do konce, a proto tady ještě jsem. Já jsem se na nic neptala. Nastala nová situace, já jsem ji přijala a hned jsem se přizpůsobila. Udělala jsem kolem sebe takové malé kolečko a to byl můj svět. Z toho jsem vycházela. Všechno ostatní venku neexistovalo. Protože nakonec, ať už je člověk v jakékoliv situaci, to je jeho život. Tam a v ten moment. A kdybyste se ptali, jak žijí lidi venku - přijdou z práce, mají večeři, sedí u stolu a pak jdou spát, ráno vstanou a jdou do práce - to ale byla pro nás iluze, to neexistovalo! Ta realita existovala jen tam, kde jste. A tu musel člověk zvládat. To byl jediný možný způsob a já jsem to instinktivně dělala. Byli lidé, kteří si připadali jako oběť. To bylo asi dost normální. Většina lidí si připadala jako oběť, protože pak přišla Osvětim a další lágry. Když si ale lidé připadají jako oběť, tak jsou. Ubírá jim to energii, mají strach, třeba mají rodiny. A nakonec je ten pocit, že jsou oběť, zlomí."

Terezín, rok 1942Terezín, rok 1942 "Terezín byl rozdělený na vojenská kasárna, pro ženy a pro muže. A abych se vrátila k Arnovi, my jsme se neviděli. Ale věděla jsem, že tam někde je, tak to bylo v pořádku. A najednou nastala taková situace: do mých kasáren přijel vůz s bramborami. Táhlo ho deset kluků, protože koně nebyli. A jeden z nich byl Arno. A hvízdal. Měli jsme znělku z Dvořákovy 9. symfonie. Jak jsem to slyšela, sjela jsem po schodech jak po skluzavce. Viděli jsme se, ale nejvíc jsme toužili se k sobě nějak dostat. A to se nám podařilo! Zrovna tam dělali skupinu žen, které budou ty brambory loupat, tak jsem se hned přihlásila. Očima jsem se ale s Arnem domluvila, že tam jsou nějaké schody... a těmi schody jsme se dostali do sklepa. Byly tam samé zavřené železné dveře, jedny ale byly otevřené. Vlítli jsme tam a okamžitě všecko! A bylo nám úplně jedno nebezpečí, válka, Němci. To vůbec neexistovalo. Teď jsme tu spolu! Najednou ale slyšíme vojenské kroky, hlídka. No to je náš konec! Byli to tři esesáci. Vlítli do našeho sklepa a ty dveře přibouchli. Ty se zarazily o zeď a my jsme byli přilepení v tom koutku za dveřmi. Před dveřmi stál jeden esesák, já jsem viděla jeho boty a přestala jsem dýchat. Kdyby nás tam našli, to by byl náš konec. Jeden ještě řekl: rozsviť! Měli obrovský reflektor a svítili po stropě a po celém sklepě. Nic ale neviděli a odešli. My jsme vydechli, vyběhli jsme po schodech, vůz bez brambor právě odjížděl. Arno se k nim přidal a já jsem si sedla a začala jsem škrábat brambory. Měli jsme ale tenhle zážitek. A to byla taková síla!"

Nakonec se ale Zdena musela s Arnem rozloučit:

Zdenka Fantlová podepisuje knihu 'Klid je síla, řek' tatínek', foto: Milena ŠtráfeldováZdenka Fantlová podepisuje knihu 'Klid je síla, řek' tatínek', foto: Milena Štráfeldová "V Praze zavraždili Heydricha. My jsme s tím už neměli nic společného, už jsme byli v táboře, nastal ale takzvaný trestný transport za Heydricha. Už byly transporty na východ, kde nikdo nevěděl, kam jedou a co potom. Najednou ale byl trestný transport. To bylo během 24 hodin. Němci dali příkaz terezínskému vedení, aby sestavili transport mladých mužů do třiceti let. Arno do toho spadl. A tu noc, než odjel, se nějakým způsobem dostal do ženských kasáren. Tam byl takový žebříček na poslední kavalec. Probudil mne a řekl, že je v trestném transportu. Měl v ruce malý plechový prstýnek. Byl to jen stočený kousek plíšku, svařený dohromady. A vevnitř bylo vyryto, nevím jak to udělal, Arno - 13.6.1942. Navlékl mi ho na prst a řekl, že je to náš snubní prsten a že mne bude chránit. A když to oba přežijeme, že si mne někde najde. Políbil mne a byl ze dveří pryč. Já jsem byla úplně zoufalá, ten prstýnek pro mne ale byl symbol lásky a naděje. A to je něco tak silného, že mi to pomohlo přežít všechno, co přišlo potom. Na tom jsem trvala, že musím přežít, sejdeme se a budeme navždy šťastní."

Život v Terezíně přinášel ale podle Zdenky Fantlové i neuvěřitelně silné umělecké zážitky:

"To byla opravdu jedinečná doba, kdy se česká předválečná kultura přenesla do Terezína. Tam byli nejlepší herci, spisovatelé, dirigenti, muzikanti, návrháři, všichni z bývalého Československa. Směli jsme hrát divadlo, směla se hrát hudba. Taky tam byli skladatelé, kteří zachytili tu dobu a to prostředí. Tam byl Karel Ančerl, Rafael Schächter, který byl živá páka vší muziky. Udělal tam Verdiho Rekviem z Terezína, které se dnes hraje po celém světě. Němci totiž věděli, že jsme odsouzení na smrt, a řekli si, ať se bavíme, ať tancujeme, ať se smějeme, on nás ten smích stejně přejde. V tom měli pravdu, bohužel. A povolili nám divadla, koncerty, přednášky. A jelo se na plný pecky! Taky se ovšem báli, aby tam nebyla nějaká revoluce, aby měli klid. A my jsme tancovali pod šibenicí. My jsme o tom moc nepřemýšleli, protože jsme všichni doufali, že za dva měsíce bude konec války. Byly takové šuškandy, že Němci prohrávají na ruských hranicích. My jsme tu stejně na českém území, vrátíme se domů a začneme tam, kde jsme přestali. Za dva měsíce ale nebyl konec války, tak se to prodloužilo o další dva. A takhle jsme si to nastavovali."

Cestě na východ se ale nakonec Zdenka Fantlová nevyhnula:

Vyprávění Zdenky Fantlové poutá všechny generace, foto: Milena ŠtráfeldováVyprávění Zdenky Fantlové poutá všechny generace, foto: Milena Štráfeldová "Brzy na to jsme maminka, sestra a já dostaly předvolání do transportu na východ. Nikdo nevěděl kam. A přijeli jsme do Osvětimi. To byl naprostý šok. Vůbec nevíte, kde jste. Nejste na to připraveni, nevíte, co to je, co si o tom máte myslet. Kam oko dohlédlo, byly nízké baráky, až na konec světa. Mezitím byly ostnaté dráty. Byly tu kanóny, za každým z nich Němec. Hlídači se psy, rámus, lidi padali z vagónů. Všechno se tam muselo nechat. Němci hulákali, a já jsem najednou měla pocit, jako by mi cizí hlas řekl: tady vládne smrt! Když budeš mít štěstí, tak to přežiješ. Lehké to ale nebude. A já jsem se ohromně uklidnila, jako kdyby nade mnou byla nějaká ochranná ruka. Neměla jsem vůbec z ničeho strach. Seřadili nás po pěti. Byly to rodiny, děti. Staří, mladí, muži, ženy, všechno dohromady. Asi kilometr nebo dva jsme v těch pěticích museli pochodovat, než jsme došli na konec. A tam stáli tři esesáci, boty vyglancované jako zrcadlo. A ten prostřední třídil ten dav. To šlo rychle. Přešlo pět lidí a on: links, links, links, rechts, links... My jsme nevěděli, že kdo šel doleva, šel rovnou do plynu. O tom jsme neměli ponětí. Kdo šel doprava, měl ještě šanci na nějaký život. Přede mnou byl Karel Ančerl se svou ženou a dítětem, které se narodilo v Terezíně. Ženu s dítětem poslali doleva a Karla doprava, a tím skončil jeho život. Teď jsme předstoupili my. Na maminku ukázali doleva, na mne doprava - a na sestru nic. Té bylo patnáct. Chytla jsem ji za ruku a stáhla jsem ji k sobě. To nemáte vůbec představu, kde jste, kam jdete, kam jdou ostatní, nic. To jde rychle. Pak jsme šli do nějakého bloku, do malého pokoje, a tam byla esesačka s bičem. Na konci měla olověnou kuličku. Řekla: všichni se tu svlékněte a všechno nechte na hromádce. Náušnice, hodinky, prstýnky, všechno, co máte, tu musíte nechat. Tak jsem všechno svlékla, prstýnek jsem si ale nechala na ruce. Postavili nás do řady a na konci byl esesák, který kontroloval, jestli někdo něco nepašuje. A přede mnou už byly jenom tři holky a najednou u té první našel snubní prsten pod jazykem. No byla scéna, zmlátil ji a odvedli ji pryč. A ta, co stála přede mnou, se najednou otočila a viděla, že mám prstýnek. Řekla mi, že jsem se zbláznila a ať ho zahodím, vždyť tady jde o život, že mne zabijí! Kvůli kousku plíšku, to nemá žádnou cenu! To zahoď! - Jo, kousek plíšku! To bylo všechno, co mám. Tak co teď? Stáhla jsem se dozadu, abych získala trochu času, abych si mohla rozmyslet, co mám dělat. A řekla jsem si, že jsou vždycky dvě možnosti. Můžou ho najít, nebo ne. Já jsem s tím prstýnkem absolutně nemůžu rozloučit. Nemůžu ho zahodit, protože bych zradila Arna a sama bych ztratila půdu pod nohama. Tak jsem se rozhodla, že si ho nechám. Dám si ho taky pod jazyk a děj se vůle boží. Ať se stane, co se stane, já jsem připravená za to zaplatit životem, protože bez toho prstýnku nemůžu jít dál. Tak jsem si ho dala taky pod jazyk a šla."

A taky prošla, protože esesáka právě odvolali pryč. Jak malé náhody v Osvětimi rozhodovaly o tom, kdo si život zachrání a kdo ho ztratí! Další absurdity v koncentráku na Zdenu ale teprve čekaly.

Vyprávění Zdenky Fantlové poutá všechny generace, foto: Milena ŠtráfeldováVyprávění Zdenky Fantlové poutá všechny generace, foto: Milena Štráfeldová "Tam byly takové dvě stodoly. V té první byla kupa hadrů a ve druhé kupa bot. A všechno bylo v běhu, ne abyste si mohli vybírat. Za každou kupou stála esesačka, něco na mne hodila, já jsem to chytla, ještě nějaké boty, a už jsem byla venku. Tam jsem se musela podívat, co jsem vyfasovala. Byly to večerní šaty ze zeleného žoržetu. Byly na nich perličky a pajetky, takové šaty nosily staré Angličanky k večeři. Ještě jsem si říkala, kam vůbec myslela, že jede, co si to zabalila do kufru! Tak jsem měla večerní šaty, malý kabátek pro dvanáctiletou holčičku a pánské lakýrky, asi čtyřicítky. A to byla moje výbava do konce války! Šest měsíců. Pak po tom samozřejmě lezl všelijaký hmyz, mýt jsme se nemohli, voda nebyla, mýdlo nebylo. Tohle jsem vyfasovala a moje první myšlenka byla na ten prstýnek. Tak jsem utrhla kus látky, udělala z něj tkaničku a pověsila ho za ty šaty. Prstýnek jsem tak měla pořád u sebe. Nebyl v nebezpečí a já jsem měla pevnou půdu pod nohama, že ho mám a že se mi nemůže nic stát."

Takhle Zdenka Fantlová prošla dalšími třemi koncentračními tábory:

Evakuují celý lágr, a až na mne přijde řada, že mne odvezou. A já jsem mu na to řekla, že to chápu, že má své příkazy a nařízení, já ale zpátky nemůžu. Kdybych se vrátila, tak už zítra nejsem. Kdyby mne tu mohl nechat, zachrání aspoň jeden lidský život. Jestli ale nemůže a je to proti jeho příkazům, tak ho prosím, aby mne tu zastřelil, protože to bude rychlejší. A ta jeho vojenská maska jako by se zkrabatila a byl tam lidský obličej, ty oči. Koukal ne mne a řekl jednoduše: dobře, zůstaňte tady, já pro vás ráno přijedu. A odešel. Tak jsem tam seděla a ráno se otevřely dveře a on přijel s vojenskou sanitkou. Otevřel zadní vrátka a já vidím, že tam jsou čtyři nosítka, a plná. Tak jsem řekla, že pro mne nepřijel. To se nedá nic dělat. On ale přijel! Ilegálně přivezl další, pátá nosítka a nějaký lajntuch. Přišel za mnou, ztrhnul ze mne ty večerní šaty, po kterých se už promenovaly vši, zabalil mne do toho lajntuchu, přivázal na nosítka a mezi ty čtyři mne strčil naštorc a zavřel dveře. Šlápl na plyn a já jsem měla hlavu u dveří, tak jsem se tak otočila a vidím, jak se ten Belsen vzdaluje do minulosti. A připadala jsem si jako nejzdravější člověk na světě. A přitom mi k smrti chyběl jeden den. Přijeli jsme, otevřely se dveře, ten člověk zmizel a já už jsem ho nikdy neviděla. Na sobě jsem měla jenom nahý život, zabalený do lajntuchu. A prstýnek na tkaničce mi visel na krku."

S Arnem se ale Zdenka už nikdy nesetkala. Všech tisíc mladých mužů z trestného transportu z Terezína skončilo v Polsku, kde byli okamžitě po příjezdu postříleni. Dodnes ale jeho prstýnek bývalé vězenkyni z Osvětimi připomíná:

"Jakou sílu máme. Ne fyzickou, ale morální. A ta je ta důležitá."

 

V pořadu byly použity ukázky z tvorby Pavla Hasse, jednoho z nadějných židovských skladatelů, který prošel Terezínem a poté zahynul v Osvětimi.

08-05-2013