Od Charty 77 už nešlo couvnout zpátky

17. listopadu si Česká republika státním svátkem připomíná 29. výročí sametové revoluce. Za tři desetiletí vyrostla celá generace, která měla to štěstí, že nepoznala totalitu. A i my, kteří jsme v listopadu 1989 zvonili klíči na náměstích, často zapomínáme, jaký byl každodenní život za bývalého režimu. Zapomínáme na atmosféru strachu, udavačství a bezmoci, kterou jsme zažívali. Na brutalitu, s níž se estébácký režim bránil zvlášť v posledních měsících své existence. Na vodní děla, bití a pronásledování demonstrantů, kteří chtěli jen to, aby stát dodržoval vlastní zákony. Své o tom vědí hlavně ti, kdo se proti tomuto režimu stavěli dlouhodobě. Disidenti, občanskoprávní aktivisté, lidé, kteří se hlásili k undergroundu, a především chartisté. V dnešním pořadu připomeneme dva příběhy žen, které Chartu 77 podepsaly záhy po jejím zveřejnění. A další léta na to doplácely.

Manželé Chnapkovi, foto: Post BellumManželé Chnapkovi, foto: Post Bellum Za prvním příběhem se vypravíme do Osvračína. V této malebné vesnici na Domažlicku je nejen kostel, škola a hospoda, ale i hrad a zámek, odkud se návštěvník může vydat po stopách paní kněžny z Jiráskovy Lucerny. A taky mlýn, ve kterém bydlí manželé Chnápkovi. Disidenti, kterým ještě v říjnu 1989 chtěl soud vyvlastnit střechu nad hlavou. Měl to být trest za jejich politické aktivity, oba se totiž podíleli na vydávání ilegálního časopisu Vokno. Jaroslava Chnápka estébáci pravidelně odváželi k výslechům rovnou z práce, zadržení na 48 hodin by sotva spočítal. Hrozil mu nepodmíněný trest. A výslechy se nevyhnuly ani jeho ženě Silvestře, která podepsala Chartu rok po jejím zveřejnění. Byla v té době jednou z nejmladších signatářek. V kuchyni svého mlýna teď vzpomíná, co tomu předcházelo:

Silvestra Chnapková v keramické dílně, foto: Post BellumSilvestra Chnapková v keramické dílně, foto: Post Bellum "Předcházela tomu normalizace a okupace sovětskými vojsky, protože to byl pro mne největší šok, jaký jsem do té doby zažila. A nemohla jsem se s tím smířit."

Můžu se zeptat trochu konkrétněji, jaké bylo vaše rodinné zázemí? Zda vás k tomu přivedla rodina, nebo to bylo naopak na protest?

"Mí rodiče s tím taky nesouhlasili a celý život toužili po svobodě. Moc se jim to teda nepovedlo."

Kde jste vyrůstala?

"Vyrůstala jsem v Litvínově, kam byl otec přidělený jako chemik."

Jak vypadal totalitní režim v Litvínově?

Silvestra Chnapková, foto: Post BellumSilvestra Chnapková, foto: Post Bellum "Byla to ta nejšedší šeď, kterou si člověk umí představit. Chemická fabrika a kolem doly, takže tam byly neustále mlhy, smrad, sirovodík a fenoly. Řeka, která měnila každý den barvu. Na základní škole jsem si to ještě neuvědomovala, najednou ale nastal zlom v roce 1968. Já jsem byla v deváté třídě, moje sestra byla ve stávkovém výboru. Vozila z Prahy hodně materiálů a já jsem je roznášela po škole a okolí. Pak jsem byla na gymnáziu a najednou staří dobří profesoři byli vyměňováni za kádrové rezervy. A na škole to člověk pociťoval nejvíc. Udělali jsme třeba nějaký protest na 21. srpna a sám profesor na nás poslal policii. To byl šok. A tohle všechno mne vedlo do undergroundu, kde se nakonec sešly spřízněné duše. Nejdřív jsme se různě potkávali na koncertech a různých akcích a postupně jsme se sbližovali."

Už tehdy vás honila policie?

"Tehdy ještě ne. Samozřejmě jsme ale cítili, že to nastane, jakmile se člověk nepřizpůsobí. Na výslechu na policii jsem byla už před podepsáním Charty. Tam už na nás tlačili."

Nabídli vám tehdy spolupráci?

"Ne, to ne. Nikdy mi nenabízeli spolupráci. Asi jsem se jim moc nelíbila."

Pak jste začali jezdit na barák do Nové Vísky? Bylo to před nebo po podpisu Charty?

Mlýn v Osvračíně, tehdy... (Foto: Post Bellum)Mlýn v Osvračíně, tehdy... (Foto: Post Bellum) "To bylo před podpisem Charty, v sedmdesátém sedmém roce."

Je to možná už dost dávno a mnoho mladších lidí si pod pojmem baráky neumí nic představit. Jak to tam probíhalo a co vlastně byly baráky?

"To byla komunitní sídla, kde se scházeli lidi se stejným zaměřením, třeba kolem hudby, literatury nebo filozofie. Na těch barácích se sdružovali lidé s dost podobnými názory. Chomutovská Víska byla hodně zaměřená na muziku, pak jsme tam společně vydávali i časopis Vokno. V baráku v Řepčicích spíš probíhaly filozofické přednášky. Každý barák měl trošku jiného ducha."

Jak ale fungovaly? Ti lidé tam skutečně žili, nebo tam dojížděli?

"Základ byl ten, že tam vždycky žila skupina lidí, i rodiny s dětmi, a na víkendy tam přijížděli lidi ze širokého okolí. Někdy i z celé republiky. Bylo zajímavé, že ačkoliv nebyly mobily a nic pořádně nefungovalo, tak o víkendu se najednou sjelo dvě stě lidí z celé republiky. To pro nás bylo posilující."

Posilující pro vás a provokující policii. Jak se policie chovala?

Mlýn v Osvračíně dnes, foto: archiv ChnapkoviMlýn v Osvračíně dnes, foto: archiv Chnapkovi "Většinou měli hlídky, které kontrolovaly každého příchozího. Policisté tam hlídali celé noci i dny a myslím, že nám hodně záviděli, protože my jsme se v podstatě bavili. A oni lezli v křoví a pozorovali, co se kde děje. Zima nezima."

Taková nepříjemná otázka, se kterou jste se ale asi museli taky vyrovnat. Byli mezi vámi nějací donašeči?

"Byli, ale tehdy jsme tomu nepřikládali žádný význam. Mezi těmi lidmi, kteří se spolu scházeli, šlo hlavně o důvěru. Důvěra byla důležitější než to, jestli se někdo poleká a něco řekne. Pak jsme ale zjistili, že jsou i takoví donašeči, kteří můžou člověka dostat do vězení nebo způsobit domovní prohlídky. Na to jsme přišli až později. V té hlavní základně lidí byla ale naprostá důvěra. Nepochybovali jsme jeden o druhém."

Jak jste se dozvěděla o Chartě?

Underground, 70.léta, foto: Post BellumUnderground, 70.léta, foto: Post Bellum "Já jsem se o ní dozvěděla, když jsme byla na horách. Pak jsem přijela do Mostu a tam už se Charta podepisovala. Tak se dostala i ke mně. A na Vísce jsme už pak Chartu podepsali. Ten text mi tehdy možná připadal odvážnější, s odstupem doby je ale vidět, že v ní nebylo nic nebezpečného, nic proti lidem. To byla naopak příležitost pro člověka dosáhnout toho na co má opravdu nárok. Na vzdělání, na informace, prostě na základní lidská práva, která normalizace nestále zužovala. V Chartě bylo pouze vyjádřeno přání, aby to, co jsme ztráceli, jsme znovu nabyli. Takže jsem to bez váhání podepsala."

Neměla jste strach?

"Strach jsem neměla, spíš pocit bezmocnosti. A tenhle pocit pro mne Charta měnila v naději, že se něco může změnit.".

Jaroslav Chnapko, foto: Post BellumJaroslav Chnapko, foto: Post BellumKomunistický režim byl v pronásledování svých odpůrců opravdu vynalézavý. Když se komunitě, která obývala barák v Nové Vísce, podařilo bývalou ruinu konečně opravit, soud jim ji vyvlastnil, údajně za účelem obrany státu. Obyvatelé Nové Vísky si našli nový objekt v jižních Čechách, StB však zastrašila jeho majitele tak, že z koupě sešlo. Samotným lidem z Vísky dokonce estébáci hrozili, že jim seberou děti. Část komunity se proto začátkem 80. let minulého století rozhodla raději emigrovat. Jaroslav a Silva Chnápkovi se ale nedali a pustili se do oprav jiné ruiny, zdevastovaného mlýna v Osvračíně.

"My jsme byli mladí, odvážní, silní, tak jsme si řekli, že jdeme do toho. Koupili jsme objekt v Osvračíně, o který tu nikdo nestál. Tady nebyla jediná tabulka skla, nezůstal tu pomalu kámen na kameni, tak jsme si dům koupili a začali tady bydlet."

Takže vy jste to z té ruiny dávali zase dohromady. Byli jste na to sami?

V popředí Silvestra Chnapková, foto: Post BellumV popředí Silvestra Chnapková, foto: Post Bellum"V podstatě sami. Později jsme tu měli ještě jednu rodinu, ti ale pak emigrovali do Ameriky. Taky je donutili kvůli dítěti. Jezdila sem ale za námi spousta lidí, co dřív jezdili na Vísku. I z Mostu a Litvínova, kde jsme dřív žili. Tehdy jsme tu hospodařili, tak byla práce kolem zvířat, dělali jsme sena a večer jsme se tu společně radovali."

Vy jste hospodařili nikoliv jako družstevníci, ale jako soukromníci, což v té době bylo něco hodně atypického. Jak se k vám chovali lidé v okolí?

"Ze začátku, když jsme úplně začínali a dělali první sena, tak nám pomáhali. Učili nás, jak se drží správně hrábě a motyka. Celkem nás podporovali, chodili si i k nám kupovat mléko a máslo, protože jsme měli krávu a kozy. Pak se nám začalo čím dál víc dařit, měli jsme několik koní, kočár a bryčku, krávy i býky. A vtom začalo vyvlastňování pozemků, které jsme obhospodařovali. Nebo jsme si pronajali louku, vyčistili ji a oseli, a oni nám ji hned sebrali, abychom neměli čím krmit zvířata. Tak jsme museli vymyslet něco jiného, protože zvířata bychom nemohli uživit."

Rodina Chnapkova, 80.léta, foto: Post BellumRodina Chnapkova, 80.léta, foto: Post Bellum Myslíte, že za tím byla jenom nějaká vesnická závist, nebo to celé instruovala StB, aby vám znemožnili zdejší existenci?

"Bylo to určitě instruované ze strany StB, ale i místní JZD mělo své iniciativní členy. Bylo to z obou stran."

Vy jste i tady byli pod dohledem StB? I odtud vás vozili na výslechy? Jak to probíhalo?

"Vozili nás na výslechy jednou nebo dvakrát do měsíce, jednou třeba až za dva měsíce. Většinou z práce, protože jsme oba ještě chodili do zaměstnání. Což místním nepřidalo, když viděli, že pro nás jede policie. Tím odradili i těch pár odvážných, co k nám chodili. Pak každý víkend, i když u nás třeba nikdo nebyl, stály hlídky před barákem, u vlaku nebo na začátku a na konci Osvračína a kontrolovaly všechny, i místní lidi. Na to si vzpomínají místní doteď, že tu byly kontroly pravidelné."

Říkáte, že to tu bylo jako v 50. letech, přitom mluvíme o konci 80. let. Vás tehdy vyvlastnili znovu a jenom revoluce zabránila tomu, že jste nemuseli odejít. Jak to bylo?

Jaroslav a Silvestra Chnapkovi, foto: Post BellumJaroslav a Silvestra Chnapkovi, foto: Post Bellum "Ty soudy v podstatě probíhaly od roku 1986. A když vyšel poslední rozsudek, že nám vlastně nepatří ani studna, byl říjen 1989. Měli jsme dva měsíce na vystěhování. V listopadu byla ale revoluce, takže jsme tu zůstali."

To byla dobře načasovaná revoluce, aspoň z vašeho pohledu...

"Z našeho určitě!"

Manželé Chnápkovi v opraveném mlýně v Osvračíně bydlí dodnes. Zřídili si tu keramickou dílnu, malý penzion i galerii, kde přes léto probíhají výstavy výtvarného umění. A na jejich vernisáže se dodnes sjíždějí stovky lidí z celé republiky.

 

U druhého příběhu zůstaneme v Praze. Jaroslava Odvárková měla v roce 1977 na dosah splnění svého snu. Studovala režii na pražské DAMU, byla v posledním ročníku a brzy by ji čekala práce v divadle. I ona se však po zveřejnění Charty 77 rozhodla ji podepsat.

Jaroslava Šiktancová, za svobodna Odvárková, foto: Vojtěch Havlík, ČRoJaroslava Šiktancová, za svobodna Odvárková, foto: Vojtěch Havlík, ČRo "Mně se ten text zdál tak evidentní, připadal mi tak logický, že se už nemůže stát, že bychom couvli zpátky. Že prostě Chartu všichni musí přijmout, a radostně. My jsme byli v takové euforii právě z toho, že se něco začalo dít. A je dobré zmínit jednu věc. Ta doba byla bez mobilů a bez sociálních sítí. V Praze se leccos dělo, ale trvalo, než se o tom člověk dozvěděl. Já jsem se třeba až mnohem později dozvěděla, že pan profesor Patočka říkal, že studenti nemají Chartu podepisovat. Nevím, nakolik by mne to ovlivnilo. Myslím, že ne. Asi bych si právě proto řekla, že se musíme taky přidat. Pak mne hodně ovlivnilo třeba to, že jsem si uvědomila, že ten, kdo chce vést lidi, i kdyby jen v divadle, musí svůj postoj dát najevo. Jsou obory, kde za svůj postoj člověk víc ručí. A to všechno nás hnalo. Strach jsem neměla. Nevyděsilo mne to."

A jak se Jarka jako mladá studentka k textu Charty vůbec dostala?

Charta 77, foto: ČT24Charta 77, foto: ČT24 "Já jsem ji dostala přes rodinu Němcových. Bylo to znění Charty a k tomu podpisové archy. A v tom je to právě složité: já jsem Chartu podepsala ještě se dvěma lidmi, a jeden z nich z toho pak neměl vůbec žádný problém. A proto je pro mne trošku složité o tom mluvit. Zajímavější ale možná je, jak jsme tvrdila, že jsem se k Chartě dostala. To byla totiž pak otázka u výslechů, kdo mi ji dal a komu já jsem ji předala. A já jsem si patrně tuhle verzi tak vtloukla do hlavy, že se teď skoro vidím, jak to tak dělám. Na DAMU totiž byla nástěnka, takové budníčky, abecedně řazené. A já jsem tvrdila, že tam jsem u svého jména našla obálku, v ní byla Charta a pokyn - podepiš a zase nech tady. Takže já jsem ji podepsala a zase jsem ji tam nechala. A nebylo jasné, kdo si ji odnesl. To byla verze pro StB. Já jsem se strašně bála kohokoliv jmenovat, radši jsem se držela téhle teorie."

V prvních dnech po Jarčině podpisu Charty se nic nedělo, dokonce mohla ještě vycestovat s dalšími divadelníky do zahraničí. Už na jaře ji však začala StB zvát na výslechy do Bartolomějské.

"To byly takové důrazné hovory. Praktikovali naprosto přesně zásadu, že byli vždycky dva. Jeden byl laskavější, druhý byl míň laskavý. To všechno zná člověk z literatury. Jejich nátlak spočíval v tom, že chtěli, abych je informovala, co se děje mezi studenty. A tam začíná ta smutná a bolestivá poloha všeho. Za prvé mi řekli, že mezi pedagogy mají své lidi, to je vůbec nezajímá. To se mi pak potvrdilo, protože si se mnou dal schůzku můj hlavní pedagog režie. A říkal mi, že bych se měla zamyslet nad tím, co dělám. Já jsem dělala hloupou a říkala jsem, že nevím, o co jde. Z toho jsem ale pochopila, že ten je přesně informován. Ale druhá věc, která byla pro mne strašně depresívní, bylo to, že věděli naprosto všechno o mně a o naší rodině. Věděli třeba to, že jsme byli první, kdo měl v domě televizi. A že taky určitě posloucháme špatné rádio. Pak se mi přiznala jedna sousedka, v postním období před Velikonocemi ji to asi trochu přinutilo, že za ní StB chodila. Ale ona jim prý o nás říkala jen to dobré! A byl to takový nátlak, že třeba říkali: To budou vaši velice zarmoucení, oni si tak zakládají na tom, že budete mít vysokou školu. A jak se to srovnává s vaším vztahem k rodičům? To je pěkně zarmoutíte! Jenže naše rodina nikdy nebyla na žádných postech, tudíž já jsem věděla, že nikoho neohrožuju. To je taky třeba říct. Třeba bych se rozmýšlela jinak, kdyby na mne dělali nátlak kvůli někomu z rodiny. A když jsem tohle odmítala, řekli: dobře, my to v tom případě oznámíme do školy. A budete se divit!"

Jasroslava Šiktancová se synem Davidem v divadle, rok 2000, foto: archiv J:Šiktancové, Ženy v disentuJasroslava Šiktancová se synem Davidem v divadle, rok 2000, foto: archiv J:Šiktancové, Ženy v disentu A co slíbili, to také udělali. Vedení DAMU sice chvilku otálelo, dokonce Jarce nabídli, aby přerušila studium nebo raději otěhotněla, nakonec ji však těsně před ukončením školy ze studií vyloučili. Nesměla dostudovat.

"Já jsem to jako první řekla sestře, pak taťkovi. Táta byl moderní člověk, byl z pěti dětí, a jak se praví ve Furiantech - byl ve světě. Za války byl totálně nasazen v Drážďanech, měl tam přátele, a protože byl z Vysočiny, tak se ke konci války přitočil i k partyzánskému hnutí. A vždycky mi říkal: hlavně žádné strany! Žádní Češi, Němci nebo Rusové. Vždycky jen konkrétní lidi, konkrétní člověk. Na tomhle strašně trval. Samozřejmě nebyl rád, že mne vyloučili. Byl smutný, ale řekl, no tak co! Něco přece umíš, učila ses jazyky. Táta měl velmi kritický vztah k divadlu, jemu přišlo, že je v něm všechno předem moc domluvené. Byl velký obdivovatel přírody, takže se mu všechno, co je v přírodě, zdálo mnohem vyšší, čistší a uspořádanější, než jakákoliv divadelní událost. A domluvili jsme se, že to mamce řekneme až jako poslední, protože ta na tom asi lpěla nejvíc. Nejen pro vysokou školu, ale i pro to divadlo. Byla ochotnice a ráda chodila do divadla. A příliš se z toho radovala. A mamka k tomu zaujala hodně kritický postoj, prý aby mne to jednou nemrzelo. Když všichni můžou, proč já nemůžu! Já jsem řekla: no já nevím, kdo nám to vtloukal do hlavy! Nakonec ale rodiče vždycky děti podpoří."

Horší to pro Jarku bylo s bývalými spolužáky z DAMU:

"Já jsem byla zaskočena dvěma věcmi. Když přijdete do školy v Karlovce, tak denně vidíte dejme tomu šedesát lidí. A s patnácti nebo dvaceti jste stále v kontaktu. A o tohle přijít bylo smutné. Pak mne překvapily některé konkrétní reakce, že jsem pitomá nebo že jsem si zbytečně zbabrala život. Já jsem sice dál chodila na večírky, dál jsem se s těmi lidmi vídala, pak jsem ale postřehla, že vždycky, když se začneme vážněji bavit, tak se rozhádáme. Ne se mnou, ale oni mezi sebou, zda to smysl má nebo ne. A mne mrzelo, co říkali. Byl to šok, být najednou sám."

Jarka si musela rychle hledat zaměstnání, aby ji nestíhali pro příživnictví. Práci našla v Jedličkově ústavu, kde pečovala o handicapované děti. Tady ale začíná další pozoruhodná kapitola jejího života, tajná spolupráce s hercem a režisérem Národního divadla Miroslavem Macháčkem. Po premiéře jednoho představení je seznámila herečka Táňa Medvecká:

Jaroslava Šiktancová, foto: Tomáš Vodňanský, ČRoJaroslava Šiktancová, foto: Tomáš Vodňanský, ČRo "On když se dozvěděl můj příběh, tak vymyslel, že až bude dělat Naše furianty, budu chodit za Táňou jako Kristýnina mladší sestra a budu ji různě napodobovat. Proto jsem začala chodit na zkoušky. A když jsem tam seděla asi potřetí, dostala jsem nějaké pnutí, jak by třeba někdo měl něco říct jinak. Začala jsem prostě mít takové režijní záměry. Dnes se tomu musím hrozně smát. Sepsala jsem dlouhý elaborát připomínek k režii a odevzdala jsem to panu Macháčkovi. Pak jsem měla noční službu v Jedličkárně, pokaždé jsem se přitom bavila tím, že odcházím z Jedličkárny a jdu do zkušebny ve Stavovském divadle. A když jsem tam vcházela do dveří, on mi prudce zahradil cestu a řekl mi, že takové dopisy chce každý den. To pro mne bylo velké povzbuzení, doslova jsem se vznášela. Sedla jsem si tam do kouta a viděla jsem, že na jeho stolku leží ty mé papíry. A on řekl, že si jen tak něco připravil. Nejprve jednu věc, a to bylo dobré. Pak druhou, to taky. A pak přečetl něco, co tam bylo napsáno, a hercům se to moc nezdálo. To je jen taková papírová připomínka, vysvětlil jim. Nikdo to nevěděl, a my jsme vlastně spolu vedli takový krásný rozhovor. Já jsem byla úplně v sedmém nebi. A začala jsem psát takové připomínkové dopisy. Pak jsem však byla vykázána a vyvedena z divadla, protože zatelefonovali z kanceláře, že musím okamžitě opustit zkoušku. Nikdo jako já tam zkrátka nesmí být! Pak se to ale vyřešilo tak, že když šli všichni zkoušet na jeviště, tak mne pan Pavlíček zavedl do lóže číslo 16 a já jsem se mohla na zkoušky koukat. A tak došlo k tomu, že jsme s panem Macháčkem spolupracovali na Bílé nemoci, na Hamletovi, na Vévodkyni valdštejnských vojsk. Vzniklo tak jakési životní souručenství, z jedné komplikace jsem tak vešla do další."

Jarka Odvárková se mezitím provdala za básníka Petra Šiktance, syna Karla Šiktance, nikdo z nich však nemohl za totality publikovat. Listopad 89 přinesl do jejich života velkou změnu.

"Pro celou naši rodinu to znamenalo, že jsme najednou mohli dělat to, co jsme původně dělali nebo chtěli dělat. Karel se vrátil do literatury, můj muž Petr taky a já jsem se začala věnovat divadlu. Všichni jsme se s tím museli nějak srovnat. Až zpětně člověk vidí, jak veliká ta změna byla. Každého zastihla v jiné fázi života a každý s tím adekvátně něco udělal. Někdo ztichnul a zmlknul, ucouvnul a choval se zdrženlivě. Já jsem jednou řekla větu, kterou potom Jan Kerber potom použil jako titulek k rozhovoru. A já jsem se pak strašně styděla, že ta věta stála tak sama o sobě. Kdysi mi ji ale řekla Vlasta Chramostová: oni to neodpustí tobě. Mluvila přitom o svých zkušenostech. A chci tím říct, že tuto zkušenost udělalo mnoho lidí. A je to tak. Nechci, aby to znělo nadneseně. Ale když člověk něco nepříjemného připomíná, nebo když jeho postoj byl vyvážený na jinou stranu, je to pro druhé lidi komplikované. Člověk tak zůstane jako připomínka a trochu překáží. Čas to všechno uhladí nebo přetře. Třeba se z toho dělá i humor. Zajímavé ale je, jak je člověk přecitlivělý. To můžu říkat já, že se z toho dá dělat humor. Těžko se to ale snáší z opačné strany. Tam je totiž strašně blízko k bagatelizaci ne vašeho postoje, ale toho, že šlo o rozcestí. Já vůbec nikoho nesoudím, opravdu ne, ale nechci, aby se tím zrušilo, že tehdy byla cesta doprava nebo doleva. A tohle mnoho lidí nabízelo. Mnoho lidí se mne taky ptalo, jestli toho nelituji, když vidím, že to vlastně bylo k ničemu. Nebo jestli mi není líto, když se později ukázalo, že tolik chartistů provedlo to nebo ono. To je ale stejné, jako když něco provede věřící člověk. A lidi pak říkají, co je to za křesťana! Tyhle chvíle nejsou nijak jednoduché a já jsem to taky hledala."

Jaroslava Šiktancová dnes sama učí na DAMU, režíruje divadelní představení, svůj sen si tak splnila. Byť s několikaletým odkladem. A jak se svou zkušeností hodnotí Chartu i dnešní dobu?

Listopad 1989, foto: Wikimedia Commons, public domainListopad 1989, foto: Wikimedia Commons, public domain "Člověku je líto mnoha sil a mnoha krásných lidí, kteří byli opravdu zdecimováni, unaveni nebo odtud odjeli. Na druhou stranu pro ideály se musí vždycky mnoho obětovat. A pak je tu sametová revoluce a naše pýcha na to, že všechno proběhlo tak hladce a dobře. Donekonečna je tu otázka, jestli samet je ta adekvátní míra měkkosti nebo hrubosti. Obyčejné přísloví říká: na hrubý pytel hrubá záplata. A proti tomu stojí Havlova tlustá čára. A jak to udělat? Pro mne první a opravdu komické zklamání bylo to, že já jsem se seřadila na té pomyslné tlusté čáře, abych si všimla, že někteří už jsou zase mnoho kilometrů přede mnou. Složitější ovšem je pragmatismus, který lidi dnes ovládá, posílený výdobytky hmotnými a taky technologiemi a sítěmi, ve kterých lidi vězí. Člověku by se chtělo povzdechnout - to jsme si představovali jinak. To mělo být lepší. Už tehdy se říkalo, že bude trvat hodně dlouho, než si to lidé srovnají. Já se bojím jediné věci, že se totiž ztrácí vize. Ve společnosti asi došlo k pohybům, které jsme si vůbec nedovedli představit. Všechny nás to zaskočilo. Dnes často lidi říkají, že jsou zklamaní. Co to ale je? Je to ochota něčeho se zříct? Zaktivizovat se, jít třeba do veřejného života? Nebo víc trvat na prosazování nějakých ideálů?"

Tuto znepokojivou otázku chartistky Jaroslavy Šiktancové si ale musí zodpovědět každý sám za sebe.