Na vzniku Československa měly podíl i ženy. Dostaly za to medaili…

28-10-2019

O vznik samostatného Československa se 28. října roku 1918 zasloužila pětice předáků domácího odboje, dodnes se jim říká muži října. Byly však i „ženy října“? A jak se ženy zapojily do odboje v letech první světové války? Na to jsme se zeptali historičky Dagmar Hájkové z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Hana Benešová s manželem (1934), foto: autor neznámý, Public domain, Wikimedia CommonsHana Benešová s manželem (1934), foto: autor neznámý, Public domain, Wikimedia Commons „Do historie žádné ženy října nevstoupily, když ale uvažujeme o ženách za první světové války, jde o široké vrstvy žen, které válka proměnila. Válka se samozřejmě dotkla každého, na ženy ale měla transformující účinek. Ženy nastoupily na místa mužů, kteří odešli na frontu, a ta místa zastaly více či méně na jejich úrovni. Proto také získaly vyšší sebevědomí a jinou pozici v rodině.

Dagmar Hájková, foto: Šárka Ševčíková, ČRoDagmar Hájková, foto: Šárka Ševčíková, ČRo Pokud se ale vrátíme k ženám v odboji, viděla bych tam několik rovin. Jednak to byly ženy, které pomáhaly svým mužům, kteří byli ve vězení. To byla například Karla Rašínová. Když byl Rašín v roce 1915 uvězněný, převzala jeho roli v rodině, musela se postarat o tři děti. Zároveň ale posílala jídlo Rašínovi do vězení ve Vídni. On si mnohdy neuvědomoval, v jaké situaci jeho rodina je, že se její situace zhoršila i hospodářsky. V jednom dopise si třeba stěžuje, že dostal sardinky ze Španělska, přitom by je měl raději z Norska. Vůbec si přitom neuvědomil, že se české země mezitím dostaly ekonomicky do velmi špatného stavu. Tak to byla skupina žen – manželek, které se svými muži nesou břímě osudu.

Pak tu jsou ale ženy, které se samy dostaly do vězení, jako například Hana Benešová, Alice Masaryková nebo Pavla Hájková. Tyto ženy byly v říjnu 1915 zatčené v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou. Jejich uvěznění byl v podstatě i jistý druh varování a potrestání pro jejich manžele, otce a další příbuzné, kteří se postavili proti monarchii.“

Můžeme připomenout, co byla knoflíková aféra?

Aloisie Linhartová přivezla do Prahy tajný vzkaz ze Švýcarska. Na obrázku nábřeží Ženevy v roce 1910Foto:  autor neznámý, Public domain, Wikimedia CommonsAloisie Linhartová přivezla do Prahy tajný vzkaz ze Švýcarska. Na obrázku nábřeží Ženevy v roce 1910Foto: autor neznámý, Public domain, Wikimedia Commons „Knoflíková aféra souvisí s další rolí žen za první světové války, které začaly být později nazývány revolučními kurýrkami. Tyto ženy dostaly za úkol převézt do monarchie od členů zahraničního odboje nebo od krajanských spolků vzkaz pro domácí odboj, který se tehdy formoval. Samotná knoflíková aféra vznikla celkem nešťastně. Aloisie Linhartová, která přijela ze Švýcarska, tedy z neutrální země, měla předat vzkaz pro členy sociální demokracie. A shodou nešťastných okolností se tento vzkaz, který byl uložen v knoflíku, dostal do rukou policie. A nastává velké zatýkání.

Aloisie Linhartová ale nebyla jediná. Já jsem sledovala osudy žen, které sem přijížděly z Ameriky v letech 1915 – 1917. V Americe byly instruovány především Emanuelem Voskou, který jim předal informace o tom, co se děje, s kým se jedná, a ony přes Londýn přejížděly do monarchie. V Londýně přitom dostávaly další zprávy od zahraničního odboje, od Masaryka, a v Praze je předávaly členům domácího odboje. Nebylo to úplně efektivní, protože mnohdy přijely se zastaralými zprávami nebo ty zprávy neměly velkou relevanci.

Mata Hari aneb Margaretha Zelle v roce 1915, foto: public domain, Wikimedia CommonsMata Hari aneb Margaretha Zelle v roce 1915, foto: public domain, Wikimedia Commons Právě v tom je ale vidět velké osobní nasazení těchto žen. Mnohdy nevěděly, do čeho jedou. Musím přiznat, že některé to braly jako dobrodružství. Byly mladé, neměly představu, jak se v českých zemích za války žije. Jedna z nich byla třeba překvapená, že nedostala k snídani bílé rohlíky, další byla zatčená a uvězněná. Některé se nedostaly dál než do Londýna, jiné, jako například Kvíčalová, se dostaly do Prahy, už se ale nedokázaly vrátit zpět do Ameriky. Jediná Marie Bujárková byla skutečně úspěšná, Dokázala předat relevantní zprávy, zjistit hospodářskou a politickou situaci v Praze a vrátit se do USA. Byla to samozřejmě velmi nebezpečné, víme, jak dopadla Mata Hari.

Toto tedy byla celá řada žen, opět připomenu jména Chaloupková, Kvíčalová, Bujárková, Pazderková, která by neměly být zapomenuty. Některé skončily velmi špatně, jako například Chaloupková, která sem přijela a nemohla se vrátit zpátky do Spojených států. Dostala se tu do velké bídy a po válce zemřela.“

Pokud je o vězněné ženy, nejčastěji se mluví o Haně Benešové a Alici Masarykové. Z jakého důvodu byly uvězněny?

„Alice Masaryková stejně jako Hana Benešová byly obviněny z toho, že uschovávaly určité materiály. Alice Masaryková to popírala, fakticky se ale podílela na balení písemností svého otce, které byly později uschovány v domě Edvarda Beneše ve Vršovicích. Alice i Hana byly uvězněny na základě činnosti TGM a Edvarda Beneše, kteří v té době už byli v zahraničí a už také proti monarchii vystoupili.

Alice Masaryková, foto: APF ČRoAlice Masaryková, foto: APF ČRo Vězení pro ně bylo psychicky velmi obtížné. Alice byla nejprve uvězněna na pražském policejním ředitelství, to ještě nebyl velký problém. Z jejích pamětí víme, že měla samostatnou celu, z domova dostávala jídlo, mohla dokonce v doprovodu policisty jezdit do Krče na masáže. Takže to vypadalo jako „fešácký kriminál“.

Ten ovšem skončil ve chvíli, kdy ji odvezli do Vídně a ona se ocitla v cele s mnoha ženami, mezi nimiž byly prostitutky nebo zlodějky. A na Alici to velmi špatně působilo, byla v depresích, celý její psychický stav byl velmi nedobrý. Velmi pěkně toto období ukazuje její korespondence s matkou, která se nám zachovala, stejně jako vzpomínky na vězení, které nazvala Kriminál.

Zápisy z války po sobě zanechala i Hana Benešová. V nich zase vidíme její obrovský obdiv k manželovi Edvardovi a pýchu nad tím, co v zahraničí dělá. To, že sama trpí, považovala za svůj příspěvek k jeho úsilí. Snažila se třeba dál učit jazyky, aby na ni mohl být pyšný, až se vrátí. Zároveň je tam ale znát i praktický běžný život, kdy Hana musí obcházet vsi na Rakovnicku a shánět brambory nebo sádlo. Někdy dokonce sehnala i husu, což byl v té době asi velký úspěch.

Charlotta Masaryková, foto: public domainCharlotta Masaryková, foto: public domain Toto jsou tedy dvě výrazné postavy vězněných žen, nebyly ale jediné. Kýra Klinderová, která se stala velkou přítelkyní Alice Masarykové a která s ní sdílela celu, je dalším příkladem ženy, která se statečně postavila proto Habsburkům.

A neměli bychom zapomenout na Charlottu Masarykovou, která se po válce stala symbolem ženy mučednice. Ona skutečně obětovala své zdraví na oltář válečného úsilí TGM a jeho programu nezávislého Československa. Dokážu si představit její reakci, když její manžel přišel s tím, že musí odejít do zahraničí. Je pravda, že on si v té chvíli ještě myslel, že se brzy vrátí. Ona ho v tom zajisté podporovala, protože věděla, že je to jeho povinnost. Ani jeden z nich však nepředpokládal, do jakého stavu se tu ona dostane. Že přijde o jeho plat a bude závislá na pomoci přátel. Charlota sice nebyla uvězněná, ale byla pod dozorem. Když chtěla opustit Prahu a jet třeba na Domažlicko kvůli léčení, musela žádat o povolení. I pro ni to tedy bylo velmi obtížné a nakonec s těžkými depresemi skončila v sanatoriu.“

Není divu, vždyť během války navíc přišla i o syna…

„Ano, její syn Herbert zemřel v březnu roku 1915 na následky břišního tyfu. Pro ni to byl strašný šok. O Herbertovi vždycky říkala: to je moje miminko. Olga odjela s Masarykem, po roce 1917 o sobě už neměli prakticky žádné zprávy, Alice byla ve vězení a Jan byl na frontě. Pro Charlottu, která byla zvyklá mít děti stále u sebe a která žila rodinou, to muselo být těžké.“

Emma Destinnová s manželem, foto: Wikimedia Commons, Public DomainEmma Destinnová s manželem, foto: Wikimedia Commons, Public Domain Když jste se zmínila o ženách, které se zabývaly určitou špionážní činností, tak se musíme asi zmínit i o Emě Destinnové. Byla skutečně špiónkou, jak se o ní říká?

„Pro mne je trochu problém na tuto otázku odpovědět. Já jsem si ji položila už před mnoha lety. Je pravda, že Destinnová odjela z Ameriky s poselstvím. Když jsem o tom ale hledala jakékoliv zmínky, do jaké míry to skutečně byla cílevědomá špionáž, tak jsem je nenašla. Na tuto otázku proto nemůžu úplně korektně odpovědět.“

Myslíte se, že to byla určitá legenda, kterou kolem sebe vytvářela?

„To netuším, mohlo by to ale tomu odpovídat. K ženám špiónkám chci ale ještě dodat, že to byly skutečně velké vlastenky. Tuto práci vykonávaly většinou bez jakýchkoliv nároků na odměnu. V té době jim bylo něco přes dvacet let a chtěly něco udělat pro rozpad Rakouska-Uherska.“

A dostaly se pak ženy, které se jakýmkoliv způsobem zasloužily o říjen 1918, do politiky?

„Nedostaly, některé z nich ale dostaly revoluční medaili.“ /Smích/

28-10-2019