Krajanská konference v New Yorku vyzvala ke vzniku centrály pro zahraniční Čechy

28-10-2010

Počátkem října se do New Yorku sjeli účastníci mezinárodního semináře, který se zabýval vztahy zahraničních Čechů a českého státu. Seminář při příležitosti 100. výročí založení svého domu Bohemian Hall uspořádal krajanský spolek Bohemian Citizens´Benevolent Society v newyorské Astorii. Kromě samotných Čechů z New Yorku se ho zúčastnili i hosté z Austrálie, Nového Zélandu, Francie a několika středo- a východoevropských zemí. Na závěr čtyřdenního setkání proběhla debata, ve které se krajané pokusili formulovat své češství. Diskuse se týkala také toho, jak se vyvíjí vztah zahraničních Čechů a České republiky, jaké jsou potřeby krajanů a zda by měl v České republice vzniknout orgán, který by se krajanskou problematikou centrálně zabýval. Tato témata jsou dnes mezi zahraničními Čechy hodně živá, na jejich setkáních se o nich často mluví. Krátký výběr z více než tříhodinové debaty proto přinášíme v dnešním pořadu Radia Praha ke státnímu svátku 28. října. Hezký poslech vám přeje Milena Štráfeldová

Zleva: Lucie Slavíková Boucher, Jana Bratinková a Pavel Vančura, foto: autorkaZleva: Lucie Slavíková Boucher, Jana Bratinková a Pavel Vančura, foto: autorka Diskusi odstartoval hlavní organizátor semináře, viceprezident krajanského spolku v Astorii Pavel Vančura:

"Jsem Čech, protože pro mne je příslušnost k českému národu věcí zásadní. Je pro mne zásadní proto, že moje mateřská řeč je čeština a protože si nadosmrti uchovám v paměti místa, kde jsem vyrůstal. Protože jsem se ztotožňoval s národní minulostí a tradicemi. Pro to všechno jsem Čech. Jako zemi bydliště jsem si však zvolil zemi jinou, a sice proto, že v ní byla zajímavější, rozmanitější a přirozenější ta přítomnost. Nová země bydliště mi dala hodně k osobnímu a odbornému rozvoji. Umožnila mi svobodně žít bez lži a přetvářky. Za to jsem jí vděčný a jsem a budu k ní loajální. Ale národ mám jediný a tím je národ český. Nemám z toho materiální užitek, mám z toho užitek duševní. Mám v tom pocit náležitosti a identity. Někam patřím, můžu o tom mluvit a můžu se o tom i pohádat. V tom národě mám svoje kořeny, a čím jsem starší, tím jsou ty kořeny pevněji vrostlé do té prsti. Prostě řečeno - jsem Čech."

Moderátor debaty Jan Urban poté vyzval všechny účastníky, aby se pokusili pojmenovat, co pro ně znamenají jejich české kořeny. Diskuse ukázala, že nejde o lehkou otázku. Kdo je vlastně Čech, zformuloval jako jeden z prvních etnolog Stanislav Brouček, který se krajanské problematice věnuje už desítky let:

Zleva: Jan Urban, Jana Bratinková a Vlasta Lazu, foto: autorkaZleva: Jan Urban, Jana Bratinková a Vlasta Lazu, foto: autorka "Ten, kdo se tak identifikuje. To je základní záležitost. Ten člověk, který řekne - ano, já jsem Čech. Já mám jazyk, čeština pro mne bude vždycky mateřštinou, vyrostl jsem v této kultuře a subjektivně se cítím součástí celku, ať už to nazýváme etnikum nebo národ. Jsem tedy tím pádem Čech. A ještě důležitější je říct, že v českém prostředí nebo ve středoevropském prostoru je kategorie národa politická, je to politická dohoda. To je obrovský rozdíl proti tomu, jak se to chápe někde jinde ve světě. Dnes ten národ nemá povědomí o sobě, neumí se přesně definovat. Nikde to není, neexistuje o tom žádný veřejný diskurs. Výzkum to neřekne, je to neustálá dohoda, domluva, to, co napsal Renan, že je to neustálý plebiscit."

Podobně reagoval i další účastník debaty, historik, senátor a člen Stálé komise Senátu pro krajany Tomáš Grulich:

Zleva: Miroslav Krupička, Milena Secká, Stanislav Brouček a Tomáš Grulich, foto: autorkaZleva: Miroslav Krupička, Milena Secká, Stanislav Brouček a Tomáš Grulich, foto: autorka "To, kdy se člověk cítí Čechem, je skutečně subjektivní. Ale ve chvíli, kdy začne vstupovat do nějakých vztahů, musí mít odezvu. Někdo mu musí říct, ano, ty k nám skutečně patříš. A i toto je velmi mnohovrstevné. Nelze to jednoduše zobecnit. Jestliže se vytvoří spolek lidí, kteří mají tento pocit, tak se musí vnitřně identifikovat. Je to od té skupiny, které stačí jenom to, že si upečou koláč, žádnou jinou identifikací nemají. A i ti na to mají právo. Ale samozřejmě jinému spolku se to líbit nebude a bude říkat: prosím vás, co vy jste to za Čechy? Ani jedna skupina ale nemá právo té druhé vyčítat a je skutečně na té skupině, jak si to identifikuje a jak si to přijme."

Jak ale svůj vztah k českým kořenům ve skutečnosti prožívají Češi, kteří žijí v zahraničí už desítky let? Vlastenka Krišan ze srbské Bele Crkve, kde vede český krajanský spolek Přátelé Jižního Banátu, je potomkem Čechů už v páté nebo šesté generaci:

Vlastenka Krišan, foto: autorkaVlastenka Krišan, foto: autorka "Já se vždycky cítila jako Češka. Mí předkové přišli za Rakouska-Uherska. Ti lidé tam žijí víc jak dvě stě let, a přesto si český jazyk udrželi. Když bylo sčítání lidu, tak jsme se vždycky hlásili jako Češi, bez jakéhokoliv přemýšlení. Bez ohledu na to, že jsme třeba kontakt s Českou republikou neměli."

Podobně si svůj vztah k původní vlasti udrželi i Češi v Rumunsku. Potvrzuje to redaktorka českého vysílání rumunského rozhlasu v Temešváru Vlasta Lazu:

"Asi takoví Češi v Rumunsku nebudou, kteří by si něco nárokovali a říkali, že pro nás český stát dělá málo nebo že bychom toho chtěli víc. Lidi jsou možná i ve své nevědomosti dosti spokojení. I s tím málem, co mají. Jasně, potřebují pomoc. A pomoci se jim dostává. Rumunský stát se taky stará o své národnosti, protože se musí starat o své národnosti. Chce být v evropském společenství, tak musí respektovat určité věci. Češi mají své školy, taky rozhlasové vysílání, noviny. A stát taky každý rok vyčleňuje pro každou komunitu dosti velkou finanční částku. Češi v Rumunsku se cítí být Čechy, aniž by o tom přemýšleli. To je samo od sebe."

Pro Čechy, kteří sami emigrovali z Československa například po srpnu 1968 nebo v pozdějších letech, bývá kupodivu složitější svůj vztah k vlasti formulovat. Svědčí o tom i slova Barbary Semenov, vydavatelky krajanského časopisu Čechoaustralan:

Barbara Semenov, foto: autorkaBarbara Semenov, foto: autorka "Tady jde jednak o individuální cítění, percentuálně to každý může říct za sebe: já jsem natolik Čech, tolik je Australan nebo tolik je Američan. Vždycky tam samozřejmě bude nějaká loajálnost k národu, kde jsme se integrovali. Potom další věc je, že my jako krajané se prý nepodílíme na vytváření nějakých dalších hodnot. To je ale taky relativní, jak se kdo podílí, a také jakých hodnot, jestli materiálních nebo duchovních?"

Svou zkušenost z několikaletého pobytu v zahraničí má i ředitel Radia Praha a tajemník Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů Miroslav Krupička:

"Opravdu tím, že se člověk ocitá na delší dobu v zahraničí, začíná si pocity jakési sounáležitosti, pocity loajality k něčemu uvědomovat daleko silněji. Já jsem si to uvědomil sám, protože jsem žil nějakou dobu v Británii, a až tam jsem se stal řekl bych vlastencem. Tam jsem si uvědomil svoje češství. Tam vás strašně naštve, když si vás začnou plést s Polákem, když nevědí, kde leží Praha, a tak dále. To se v Británii stává a ve Spojených státech taky. Tam na to najednou člověk začíná být strašně citlivý, začíná mu to vadit a hledá nějakou sounáležitost. Dnes je to důležitý jev tím víc, čím víc lidí v rámci volné Evropy a v rámci globalizace vyjíždí do zahraničí. Oni si toto uvědomují, sdružují se, mají nějaké potřeby a na ty potřeby nikdo nereaguje."

Foto: autorkaFoto: autorka Lucie Slavíková Boucher žije a pracuje v Paříži. Před šesti lety zde v Českém centru zahájila projekt Česká škola bez hranic, který mezitím už pronikl do řady dalších evropských měst i do Sydney. Lucie Slavíková tvrdí, že o svém češství nemá nejmenší pochyby: v Čechách vyrostla, má české vzdělání, český jazyk i české občanství. Českou školu bez hranic založila vlastně proto, aby se dobře česky naučily i její děti, přestože žijí v Paříži:

"Já si myslím, že v těch definicích se trochu zapomíná vlastně na děti, které vyrůstají v zahraničí. Vy všichni říkáte, my jsem Češi, protože jsme něco prožili v Čechách. Ale mnoho dětí, které vyrostou v zahraničí, ani tyto prožitky mít nebude. Ale díky tomu, že třeba jeden z jejich rodičů se celý život cítil součástí českého národa, to tomu dítěti určitým způsobem vštípil, v lepším případě s jazykem. A to dítě se zase bude cítit součástí českého národa."

Jak rozdílné ale mohou být vztahy mladých Čechů, vyrůstajících v zahraničí, ke svému původu, ukazují dvě výpovědi. Vladimíra Marinkovič z chorvatské Rijeky česky už nemluví:

Foto: autorkaFoto: autorka "Je zajímavé sledovat, jak různí lidé z různých zemí prožívají svou českou identitu a co pro ně znamená. A skutečně mne zaujaly pohledy na to, co znamená být Čech,"

řekla Vladimíra. Stejně samozřejmě jako v Rijece se cítí i v Praze, New Yorku nebo v Londýně. Petr Vančura, syn místopředsedy spolku v Astorii, prožil celý život v New Yorku. Přesto říká:

"Já bych si to představil v takové hypotetické situaci - teď jsou samozřejmě hranice otevřené, každý si může putovat, kam chce - ale kdybych si představil, že si musím vybrat jedno místo, kde bych byl, tak bych si vybral právě Čechy. A není to jenom jazykem, v Americe mluvím v pohodě anglicky, ale spíš to dorozumívání se, společné myšlení, společné národní mínění mne tam asi přitahuje víc než jazyk."

 

Dalším velkým okruhem témat byly vztahy mezi českými krajany a českým státem a jejich vzájemná práva a povinnosti. Slovo má na úvod senátor Tomáš Grulich:

Tomáš Grulich (vpravo), foto: autorkaTomáš Grulich (vpravo), foto: autorka "Já jsem udělal takové srovnání jednotlivých evropských států v tom, jak se starají o menšiny. A je to opravdu velmi široké, od země, jako je Holandsko, které se naprosto nestará o své minority, Velká Británie velmi obdobně. Tady ale hovoříme o nějakých povinnostech státu nebo povinnostech národa."

"Jsou opravdu dvě základní věci. Jsou čeští občané, a je úplně jedno, kde jsou, a ti mají všichni stejná práva a povinnosti vůči České republice. A pak jsou zahraniční Češi, ať jsou definovaní jakkoliv, prostě lidi, kteří se cítí Čechy nebo v sobě mají něco českého. A pokud se takto cítí, a třeba tím, že se tak cítí, jsou schopni i něco v zahraničí pro český stát udělat, tak by měli mít v České republice místo, kam se obracet. Nicméně kdybych já byla státní úředník nebo státní moc, která by o tom rozhodovala, tak si myslím, že stát samozřejmě nemůže podporovat celou zeměkouli a všechny lidi na světě. Pak je to v podstatě určitá investice ze strany státu, která musí být dobře namířená, aby se státu vracela,"

říká Lucie Slavíková Boucher z Paříže. A senátor Grulich k tomu dodal:

Foto: autorkaFoto: autorka "Tady je jeden z velmi důležitých momentů povinnosti státu nebo národa. Stát má skutečně povinnost ke svým občanům. A jestli se tento občan odstěhuje do zahraničí, tak zde stát má jasnou povinnost. Tak jako občan, i když žije v cizině, má svá práva a své povinnosti. A tady jsou otázky peněz a škol. A abych to ještě více zkomplikoval: co se týče lidí, kteří se hlásí k českému národu, nemají české občanství a žijí v cizině, tak i z hlediska mezinárodního práva a mezinárodního soužití není možné, abychom třeba zasahovali do sociální oblasti těchto lidí. Je dohoda, že státy se mají starat o minority, které jsou uvnitř toho státu. To znamená, abych to jasně vyslovil: Česká republika se má starat o polskou minoritu, která žije v České republice. To je povinnost, která je dána mezinárodním právem. Pak je ale už velmi obtížné a velmi na hraně, zda se stát má starat o své menšiny, které žijí v zahraničí. Tento spor byl řešen v rámci OSN, v rámci tzv. Benátské komise, kam si kolem roku 2000 stěžoval rumunský stát na Maďary. Žádal, aby OSN definovalo, kam až může stát jít v podpoře svých menšin v zahraničí, aby se z nich nestala pátá kolona. Tady bylo jasně stanoveno, že to nesmí být oblast sociální, ale pouze kulturní. V kulturní oblasti může stát podporovat své menšiny v zahraničí. I my se s tím musíme vyrovnat a hledat mnohovrstevnatost pomoci, nebo raději použiji výrazu vztahu státu k lidem, kteří žijí v zahraničí."

Stanislav Brouček v debatě položil otázku, jak to udělat, aby se krajané sdružili tak, aby uměli komunikovat se zbytkem národa v Česku?

Milena Secká (vlevo) a Stanislav Brouček, foto: autorkaMilena Secká (vlevo) a Stanislav Brouček, foto: autorka "Od roku 1992 se to nepodařilo. Tehdy se sešel poprvé exil na ministerstvu zahraničních věcí a tam se zhádali. Další pokusy včetně Týdne zahraničních Čechů neměly takovou odezvu na domácí straně. Mně jde o to, aby se vytvořilo takové fórum odborníků a reprezentantů skutečně z obou stran, aby ten dialog mohl na nějaké úrovni vzniknout. Je to pořád dokola, celých dvacet let, povídání o citových otázkách. Ty jsou samozřejmě pochopitelné a správné. Je ale třeba najít princip, metodu a systém, jak tento dialog dovést k modelu, aby to skutečně fungovalo v tom, co se možná nepřesně nazývá moderní diaspora. A aby stát do toho vkládal účelně prostředky, účelně se o to staral a uměl účelně pracovat s těmi, kteří odcházejí. Protože migrace je nejen záležitost toho, že ti lidé jsou venku, ale aby měli představu o tom, co je čeká a co si mohou v té kolektivitě venku dovolit."

Stanislav Brouček se spolu se senátorem Grulichem i Mezinárodním koordinačním výborem zahraničním Čechů už několik let snaží prosadit myšlenku určité instituce, která by se krajany zabývala centrálně:

Foto: autorkaFoto: autorka "V jedné rovině by v té centrální instituci nebo struktuře měly být systematicky soustřeďovány informace veškerých komunit a částí etnika, které se hlásí k češství. To je velký soubor dokumentů, které po sobě zanechaly. Nemáme to rozřešeno ani z hlediska archivů. Ve Státním ústředním archivu je asi dvanáct let zvláštní oddělení, které sbírá dokumenty po celém světě. Sbírá je Náprstkovo muzeum, kde samozřejmě jsou velké poklady z minulosti. Dělají to další a další instituce, třeba Jiří Gruntorád. Pak jsou tu bibliografie, konkrétní výzkumy. Na Akademii věd, dělá se to i na různých školách. Dělají to nové venkovské univerzity a opakují nové a nové výzkumy atd. Čili v této rovině je jasné, že se to musí soustředit. Druhá úroveň, která by v takové instituci měla být diskutována, se týká toho, jaká je filozofická podstata a idea toho kontaktu. To, co my a krajané vzájemně potřebujeme a jak s nimi chceme spolupracovat. A třetí rovina je v tom, že je třeba řešit skutečně aktuální problémy, které nastaly po roce 1990. Ať jsou to restituce, ať je to cokoliv. A budou nastávat nové a nové problémy. To by se mělo dělat soustředěně. Uvažovalo se, že to bude zmocněnec vlády, a já s tím velice souhlasím. Evropská unie bude velmi brzo potřebovat svoje ministerstvo migrací, to znamená odchodů pryč a návratů zpátky. A každý stát, nám to chybí. Mělo by se to řešit dohromady. Zatím je to rozptýlené třeba mezi čtyři ministerstva, ministerstvo vnitra, zahraničních věcí, práce a sociálních věcí a ministerstvo průmyslu a obchodu. Ve všech resortech si to dělají samostatně. Jdou do toho hrozné peníze a dělají se hrozné chyby. Takže práce je v tom strašně moc a nedá se to vyřešit jinak, než nějakým institucionálním zaměřením."

O zcela praktické potřebě vzniku takové centrální instituce se zmínila i tajemnice Stálé senátní komise pro krajany Bronislava Hegrová:

Foto: autorkaFoto: autorka "Na mne se obrací spousta krajanů s různými dotazy, ať je to otázka finanční dotace, ať je to studium, ať je to rozvoj českého jazyka, ať jsou to restituce, korespondenční volby a tak dále. Z této věci jednoznačně vyplývá to, že ti lidé potřebují instituci, na kterou se budou obracet, a ta jim podá komplexně informaci. Současný stav v České republice, jak už tady bylo řečeno: je tady ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo školství, ministerstvo vnitra atd. Samozřejmě Senát, ten ale nemá finanční prostředky, ten má jinou úlohu. A proto si myslím, že podpora této myšlenky, která zaznívá odspodu, od krajanů, je v tom, aby byl někdo, kdo se o ně postará třeba radou, nebo rozdělením peněz. Ať to má i nějakou kontinuitu a posloupnost a dostupnost pro všechny. To tu slyšíme a slyšíme to dva až tři roky, kdy se tu tato diskuse začala objevovat.V Senátu se uskutečnil před dvěma lety seminář, který se jmenoval Krajané a Česká republika. Byl z něho vydán sborník a byly také formulovány teze, že je potřeba, aby se zřídil tento úřad. A toto je další iniciativa. Pokud vy cítíte, že by to tak mělo být, tak by měla být dál podporovaná."

Prosadit vznik takového orgánu ale podle senátora Grulicha není vůbec jednoduché:

"Myslím, že velmi důležitá věc je politická vůle. Samozřejmě když zajdu za premiérem, tak řekne, že to je sto padesátý sedmý problém. My tu máme zdravotnictví, a ty přijdeš ještě s nějakými Čechy v zahraničí! My si musíme také říct, jestli česká společnost o to vůbec stojí? Je na nás, abychom přesvědčili, že společnost by o to stát měla."

Podle Barbary Semenov z Austrálie je ale třeba při vzniku podobné instituce brát zřetel i na požadavky krajanů i jejich obavy ze ztráty nezávislosti na českém státu:

Foto: autorkaFoto: autorka "Ta centrála samozřejmě tady má být, ale jde o to, jak bude pomáhat nebo zasahovat do těch komunit ve světě. Jestli my o to stojíme? Jak kde, jak jsme si tady všimli. V rozdílných komunitách jsou rozdílné potřeby. A když už tedy vláda chce zasahovat, bylo by dobré, kdyby mohla pomoci, protože my se všichni velice snažíme zachovat češství. Tam by nás měli podpořit. A jestliže budou zasahovat, tak citlivě. Jak ale můžou zasáhnout citlivě, když nás neznají? Oni musí každou komunitu poznat a pochopit její potřeby. A potom se rozhodnout, jak zasáhnout."

"Já se hlásím k idei centra, které by zkrátka tyto věci nějakým způsobem ošetřovalo. Ať už se ti žadatelé budou nazývat klienti, nebo budou účastni i v nějakých orgánech, které budou rozhodovat třeba i o penězích. Všechno je asi možné, všechno je představitelné,"

uvedl v debatě Miroslav Krupička z Radia Praha. Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů, který měl nedávno v Praze konferenci Krajané a kultura, zaslal otevřený dopis ministru zahraničí a předsedovi vlády, kde je tato potřeba formulována.

28-10-2010