Karel Kramář - osudy prvního československého premiéra

Před 70 lety, 26. května 1937, zemřel český politik a první předseda československé vlády Karel Kramář. Jak se vyvíjela jeho politická kariéra a jaké byly jeho osudy? Jak vypadal jeho soukromý život? To se dozvíte ze speciálního pořadu, který připravila Martina Lustigová.

Karel Kramář se narodil v roce 1860 v zámožné rodině ve Vysokém nad Jizerou. Rodinný majetek umožnil Karlu Kramářovi nejen kvalitní studia, ale později i klidný život, který mohl plně věnovat politice. Kramář pocházel ze Semilska, ze stejného kraje jako jiný český politik, František Ladislav Rieger. Říkávalo se, že "studuje na Riegra". "Když se Karel Kramář potom v polovině 80. let 19. století seznámil s F. L. Riegrem, tak si Rieger z tohoto setkání zapsal takovou noticku: ´Velmi zajímavý člověk, trochu namyšlený, bez obalu mi sdělil, že studuje na poslance,´" říká historik Luboš Velek.

Kramářova cesta do politiky byla nesmírně rychlá. S politikou byl v kontaktu hned po skončení studií práv. Pokračuje historik Vratislav Doubek: "Karel Kramář se na politiku připravuje dlouhodobě, možno říci od svého mládí, jako na svého druhu profesi, přestože to rozhodně neměl zažité jako markentingovou záležitost nebo jako záležitost účelovou. Přesto už je to politik, který politiku chce dělat, připravuje se na ni." A tak se přidal k takzvané realistické skupině - vedle Kramáře do ní patřili Josef Kaizl nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Realisté se po lavírování mezi staročechy a mladočechy přidali právě k mladočechům.

"Během prvních dvou tří let, kolem roku 1892-1893, se tam začne velmi výrazně profilovat, byť především na základě těch svých schopností, znalostí, zkušeností, protože on byl na svou dobu velmi dobrý ekonom, to je první věc. A druhá věc, on se na rozdíl od jiných politiků, zvláště českých, nebál angažovat i ve věci, jako byla zahraniční politika, což byla taková oblast, do které se poslanci příliš nepletli, protože to byla oblast vyhrazená především panovníkovi a vyšší kruhy prostě nerady viděly, když se do toho pletli lidé, kterým do toho takříkajíc nic nebylo. Kramář se toho nebál a už od roku 1892-3 se vyslovuje k těmto otázkám. Potom bývá volen do tzv. rakousko-uherských delegací. To byl takový prestižní parlamentní sbor, který určoval například rozpočet ministerstva zahraničí, rozpočet společné rakousko-uherské armády. Takže se tam skutečně dostávali ti nejdůležitější poslanci a on tam je. A samozřejmě to jeho velmi aktivní vystupování na tomto fóru mu připraví nejenom velkou pozornost v Rakousku samotném, ale i za hranicemi, protože on tam prostě patří k takovým těm sledovaným politikům a v 90. letech se o něm začne psát nejen v českém nebo německo-rakouském tisku, ale i třeba v Anglii, ve Francii, atd. V rámci české politiky byl dost dlouho ve stínu například T. G. Masaryka nebo svého staršího souputníka Josefa Kaizla. A v mladočeské straně se v podstatě začne prosazovat nejprve koncem 90. let, pak následuje jakési stažení se stranou, jeho vstup do čela české politiky přichází až kolem roku 1906." To souvisí i s generační výměnou mladočeských politiků. V roce 1897 se Kramář stal druhým, posléze i prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady.

"Realisté ve spolupráci s umírněným jádrem mladočechů proměňují tvářnost této politiky. Takže fáze proměny politické práce mladočechů pod vedením Kaizla, pod vedením Kramáře, v součinnosti s Gustavem Eimem a dalšími mladočeskými politiky, to je politika, která z té širší perspektivy chce dát Rakousku ještě jednou šanci. Mladočeské opozičnictví, které už je velice ostražité vůči Rakousku a vůči rakouské politice, v 70. a v 80. letech tam graduje ten odpor vůči Rakousku, ta opozice vůči Rakousku, má být zapomenuto, postupně se proměňuje - a proměňuje se ve státotvornou politiku. Onen počátek 20. století už je trochu ve znamení zklamání, kdy tato státotvorná politika nenaplňuje dostatek silných politických cílů, nepodaří se prosadit jazykové reformy, Badeniho jazyková nařízení, reforma volebního řádu, rovněž za předsednictví Kazimíra Badeniho, není tak hluboká, není tak důsledná, není podle představ mladočechů. Takže tyto základní cíle nejsou naplněny a rovněž mladočeská politika po volbách v roce 1907 - v té době už Kramář stojí na čele strany - je konfrontována s nástupem dalších, jiných silných českých politických subjektů, stranických politických subjektů.A politická skepse se projevuje u Kramáře i u mladočeské strany a skepse se následně opět projevuje v tendencích, které proměňují tu rakouskou identitu, nabourávají tu rakouskou identitu, prosazují se koncepce, které jsou kritické, opoziční, až v době těsně předválečné už jaksi velezrádné z pohledu Karla Kramáře."

"To bylo to osudové setkání, kdy tam Karel přišel - musíte si ho představit jako krásného mužského, s ježkem a knírem, byl opravdu chlap jako hora. A tak začal tady ten román, který nakonec skončil pro Kramáře s Naděždou šťastně. Trval neuvěřitelných deset let." Právě těch deset let totiž trvalo, než se Naděždě podařilo dosáhnout rozvodu. "Je to neuvěřitelné, protože oni vlastně deset let udržovali v podstatě nezákonný a z pohledu společnosti naprosto nepřijatelný poměr. Přesto se jim to dost dlouho dařilo tajit, což je pozoruhodné," doplňuje Luboš Velek.

Rozvod nebyl pro ženu pravoslavného vyznání zrovna snadnou záležitostí. Mimo jiné musel být určen viník rozvodu - samozřejmě všechna vina padá na Naděždu Nikolajevnu a Karla Kramáře. Háček byl v tom, že viník krachu manželství se trestal tím, že nemohl uzavřít další sňatek. A to Karel s Naděždou nemohli potřebovat. Po čase si Naděždin manžel Alexej Alexejevič Abrikosov našel partnerku, dokonce s ní měl děti - a ejhle, viník rozpadu manželství je na světě. Manželství bylo rozvedeno a v roce 1900 po desetiletém čekání se Kramář s Naděždou vzali. Manželé Kramářovi pak spolu strávili téměř čtyři desetiletí a Naděžda Nikolajevna stála svému muži vždy po boku. "Měla na něj obrovský vliv, často to bylo předmětem kritiky, kdy Kramářovi byla vytýkána naivita a podléhání své zřejmě dominantní ženě, která se asi zároveň vyjadřovala i k věcem, kterým ne zcela rozuměla, především v politice. Byl to takový vztah na jedné straně pozoruhodný, na druhé straně kritizovaný a takový, možná bych řekl, nevyrovnaný," soudí historik Luboš Velek.

Karel Kramář pro svou ženu postavil tři vily. První na Krymu, kam manželé Kramářovi až do války pravidelně každé léto jezdili. O tuto vilu je připravil bolševický převrat. Druhou vilu dostavěli v roce 1915 v Praze na Baště svatého Tomáše - přímo proti Pražskému hradu. S ohledem na nepříliš dobré vztahy Karla Kramáře a Tomáše Garrigua Masaryka se Kramářově vile za první republiky říkávalo "vzdorohrad". A třetí vila vyrostla v Kramářově rodišti - ve Vysokém nad Jizerou.

Historik Luboš Velek doplňuje, že Karel Kramář mnohým dámám imponoval svým zjevem: "Když v roce 1890 přijel do Ruska, tak z Ruska začaly chodit do Prahy například Masarykovi takové nadšené dopisy: posílejte nám sem víc takových lidí, petrohradské dámy nebo varšavské dámy jsou z něho u vytržení. Bylo to nejen kvůli jeho fyzickému zjevu - urostlý, mladý blonďák - ale on měl i velkou jazykovou výbavu, hovořil samozřejmě německy, rusky, francouzsky, uměl i anglicky, takže byl schopen plynulé konverzace v různých světových jazycích, ale zároveň měl vynikající způsoby a chování, to, čemu se tehdy říkalo salonní chování, což bylo v Čechách v těch občanských kruzích trochu neznámý pojem. On tohle všechno ovládal velmi bravurně a přinejmenším dámské společnosti dokázal velmi imponovat, dokázal být lvem salónů a prostě takovým tím středobodem, okolo kterého se všechno točilo, a zvlášť ženy. Takže dokázal strhnout pozornost. Tohle se mu potom dařilo i ve Vídni, protože i tady platil za takového toho salonního politika. Byl to člověk, který velmi dbal na to, jak chodí oblékán. Současníci vzpomínají, že někdy kolem roku 1900, 1910 už bylo naprosto výjimečné, aby člověk ve všední den chodil se zlatými manžetovými knoflíčky - to on dělal a to u dvora nebo ve vysokých byrokratických kruzích imponovalo."

"Kramář, stejně jako další politici této generace, si s sebou nesou, nechci říct zátěž, ale nesou si určité dědictví tradičních klišé, tradičních prizmat vidění politiky jako takové, tradičního politického stylu. Mimo jiné se to týká rovněž vize zahraničně-politických koncepcí. A Kramář je velice zřetelným příkladem této vize 19. století, která je postavena na silných, integrujících se velmocenských celcích. Tento politický styl, tyto politické vize si nejsou schopny představit českou politickou identitu, středoevropskou identitu jinak, než v rámci Rakousko-Uherska, protože český národ, česká politika, její cíle a požadavky jsou příliš omezené na to, aby mohly koexistovat v rámci nebo vedle silných velmocenských celků, jako bylo na západě Německo, jako bylo na východě Rusko. Takže v okamžiku, kdy se česká politika v té či oné formě připravuje na možný porakouský vývoj, tak hledá únik. Pro Kramáře to byl únik směrem na východ, tedy v sepětí česko-ruské, česko-slovanské koncepce, širší slovanské koncepce.Pro Kramáře Rusko bylo před válkou silným partnerem pro Rakousko-Uhersko, které bude přetvořeno v silnou, dominantní, slovanskou velmoc. A pakliže se tato koncepce nenaplní, před válkou se už ukazuje, že to není koncepce schůdná, potom Kramář sází na rozpad středoevropského prostoru, rozpad Rakousko-Uherska a sází na posílení ruského vlivu ve střední Evropě, tedy na svým způsobem vplynutí českých zemí do jakéhosi nového geopolitického útvaru, na jehož čele by stálo Rusko. S touto koncepcí Kramář pracuje i v průběhu války a dokonce i po válce. V okamžiku, kdy se carské Rusko přetváří v bolševické Rusko, Kramář zachraňuje svoji vizi, svoji starší vizi, i prostřednictvím apelů na evropské, světové velmoci, aby zachránily Rusko jakožto relevantního politického činitele evropského a světového vývoje."

"Se svou ženou se vrhnou na podporu ruské emigrace. Když si probíráte archivní pozůstalost Karla Kramáře, tak to jsou tisíce a tisíce dopisů, samé přímluvy a přímluvy, aby byli přijati tito emigranti na různých místech, třeba na Podkarpatské Ukrajině, nejen začátkem 20. let, ale zase třeba během krize, aby je nepropouštěl, atd. Čili u nich se vedl ten ruský salon, kterému samozřejmě vévodila jeho žena. Vybíraly se obrovské peníze, stálo ho to velké jmění, osobní nasazení, sháněly se peníze na všechny možné věci týkající se fungování ruské emigrace v Československu, na kulturní záležitosti, na gymnázium. Nakonec, jak ruská bílá emigrace začala umírat, tak je nebylo kam pohřbívat, což souvisí s vybudováním ruské pravoslavné kaple na Olšanech, kdy neznámý dárce poslal kolem 200 tisíc korun na dostavení - samozřejmě, že to byl Karel Kramář."

"Kramář se vrací s gloriolou mučedníka, který se obětoval a který měl být obětován za český národ. Je to symbolika mučednictví, toho trpitelství Čechů v rámci Rakouska, onoho Rakouska, které má v době války a nabírá stále více všechny negativní příznaky militaristického, antidemokratického, antičeského rakouského systému. To všechno Kramář zosobňuje."

Mimo jiné i díky svému mučednictví se po vzniku republiky stal prvním československým premiérem. "Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské, jsou přervána. Konec jest smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou," pronesl Karel Kramář v Revolučním národním shromáždění 14. listopadu 1918.

V lednu 1919 byl na ministerského předsedu Kramáře spáchán první prvorepublikový atentát. Kramář naštěstí vyvázl bez zranění, zachránil ho zimník spolu s náprsní taškou. Od té doby byl ale Kramář terčem vtipů o tak nadité peněžence, že ji ani kulka neprostřelí.

"Kramář je prototypem politika, který prosazuje všenárodní koncepci politického uvažování, politického stylu. Kramář reprezentuje stranu, už v době mladočeské strany, která vytváří všenárodní politické koncepce. To znamená, jejím cílem je sjednocení politiky, vytvoření jednotného národního politického programu. V tomto ohledu Kramář reprezentuje představu silného, jednotného programu, ale od počátku podceňuje roli strany jako takové. Strany jsou pro něj nástrojem, jsou nástrojem národní politiky, a jako takové se mohou proměňovat, mohou se přejmenovávat, je třeba, aby se integrovaly. Jeho ideál je skutečně vytvoření jedné národní politické reprezentace, stranicko-politické reprezentace. A samu stranickou politiku Kramář od počátku své působnosti podceňuje. A to je také rozkol jeho působnosti na postu premiéra v první polovině roku 1919 a paralelně na postu předsedy národní demokracie. Kramář, který odjíždí jako člen delegace spolu s ministrem zahraničních věcí Benešem do Versailles na mírovou konferenci, tak zanechává svou stranu na holičkách. On si nepěstuje svou stranu, on si nepěstuje své stranické vůdcovství. To je jedna rovina. Druhá rovina, opět velice silná, to jsou jeho zahraničně-politické předpoklady jeho politické koncepce a jeho politických vizí, které staví na obnovení silné slovanské koncepce, jejíž podmínkou je ale záchrana Ruska před bolševiky. Paradoxně pro mnohé evropské, světové politiky Kramář jako reprezentant nově vznikajícího samostatného Československa horuje nikoliv pro toto Československo, ale horuje pro svou vizi záchrany Ruska. Tím Československo ve svých vlastních očích neopouští, pro jeho další vývoj jen vybudovává silnou pozici, vybudovává silnou pozici ve východní Evropě, protože Československo se bude muset podle Kramáře spolehnout na podporu velmoci. To je ta velmocenská vize. A touto velmocí nutně musí z jeho pohledu být především Rusko. Takže tyto dva přístupy poněkud podkopávají kramářovskou praktickou politiku, podkopávají jeho pozici jako stranického vůdce, ale zároveň jako premiérministra nového, mladého státu, takže není ani s podivem, že po půl roce jeho vláda, která jej prakticky nezná nebo jej zná, řekněme, z korespondenčního styku, je nahrazena vládou jinou na čele s Vlastimilem Tusarem."

Karel Kramář a jeho strana zažívají vrchol popularity na počátku budování státu, další léta první republiky jsou pak nesena ve znamení ústupu ze slávy. Kramář je upozaďován a cítí se jako zhrzený, zneuznaný politik. Žádnou oficiální funkci už nezískal - nechat se odsunout do čela Senátu odmítl, protože věděl, že ze Senátu cesta do výkonné moci nevede, a vysněné křeslo prezidenta mu nikdy nebylo souzeno získat.

Jaký byl Kramář politik? Slovo má Milan Hlavačka: "Už bylo řečeno, že mohl být zásadový v tom, že mohl být finančně nezávislý. I během první republiky těží své podniky, ekonomicky je ruinuje tím, že převádí peníze na jiné aktivity - například na stavby vil nebo do politiky. Takže v tomhle tom můžeme říct, že byl zásadový. Pak můžeme říct, že byl pravicovým politikem, že byl konzervativním politikem. A pak tu dobu víceméně nechápal, ve svých zásadách zůstal sám a česká pravice, kterou on představoval už potom nikdy nepřekročí ve volbách 10% hlasů."

"Kdo nezavírá oči před tím, co se děje kolem nás, ten ví, že nesmí v nás uvadnouti stará láska k národu, že naše vlastenectví musí býti živé a oběti schopné jako před válkou, abychom zase dovedli stát v jednom šiku, kdyby přišlo nebezpečí a ohrožena byla naše svoboda. A náš nacionalism nesmí býti jen pouhým heslem, jen rezervou pro doby zlé, nýbrž všecko naše konání, celý veřejný náš život politický, národní, kulturní i sociální, musí býti oduševněn láskou k věci společné a vůlí posíliti všecky vrstvy národa, aby v danou chvíli všichni mohli, chtěli a dovedli hájiti všemi oběťmi svobodu a samostatnost svého státu. Národ potřebuje oddanost a práci každého z nás, aby byl zdravý a vnitřně silný, aby v hodině nebezpečí naše sebeobětování nebylo marné, poněvadž národu chorobnou stranickostí rozervanému nepomohl by ani heroism v poslední rozhodné chvíli. Pracovat, žít, ale také být hotov umírat pro národ, je-li nutno, to je tajemství našeho vítězství. Jen v tom znamení, odoláme všem nebezpečím a svobodni a silni dočkáme se veliké chvíle, kdy se spojí všechno Slovanstvo, aby vyplnilo svůj veliký, krásný úkol být záštitou míru, pravdy a svobody celému lidstvu."

Karel Kramář zemřel v květnu 1937, ani ne půl roku po své ženě. Po druhé světové válce už na tradici národní demokracie navázáno nebylo a jméno Karla Kramáře na dlouhá léta zmizelo z obecného povědomí. Za druhé republiky i za Protektorátu byly nepohodlné jeho protiněmecké názory, po roce 1948 zase byl odsuzován jako nepřítel Sovětského svazu.