Nedovolené opuštění republiky bylo svého času trestným činem

V právní rubrice už jsme zevrubně probrali problematiku restitucí i drog. Dnes se zaměříme na téma emigrace, kterého se chopí Hynek Peroutka z advokátní kanceláře Peterka partners.

Posluchačka Dagmar Wich nám poslala následující dotaz: "Žiji od 68. roku ve Německé spolkové republice. Na začátku 80.let jsem se nechala vykoupit z československého státního svazku. Chtěla jsem tenkrát navštívit Čechy beztrestně. Bylo to správné nebo by se mi tenkrát nemohlo nic stát? Při útěku z Čech s rodiči mi bylo 14 let."

Odpověď Hynka Peroutky:

"Nedovolené opuštění území republiky bylo v dané době kvalifikováno jako trestný čin opuštění republiky, za který hrozil i trest odnětí svobody až pět let. Stejný trest hrozil i tomu, kdo bez povolení v cizině zůstal. Dívka, která opustila republiku s rodiči, když jí bylo 14 let, nebyla v té době trestně odpovědná a nemohla být stíhána pro trestný čin opuštění republiky. Je otázka, zda mohla být v pozdějším věku stíhána z důvodu, že v cizině bez povolení dále zůstávala, což byla jiná skutková podstata téhož trestného činu. Domnívám se, že nikoliv, neboť i podle jednoho publikovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR z roku 1966 setrvání v cizině bez povolení nebylo trestným činem trvajícím a bylo dokonáno okamžikem uplynutí doby, po kterou měl pachatel jako československý občan pobyt v cizině povolen.

V této souvislosti stojí za zmínku i fakt, že v listopadu 1988 amnestie presidenta republiky prominula tresty uložené za trestný čin opuštění republiky, resp. zastavila až na výjimky probíhající trestní stíhání pro tento trestný čin, v reakci na zahraniční kritiku komunistického režimu pro nedodržování mezinárodních závazků v oblasti lidských práv.

Tazatelka uvádí, že se nechala vykoupit z československého státního svazku. Možná by stálo za vysvětlení, o co šlo. Jednalo se o tzv. „propuštění ze státního svazku", které bylo upraveno ve Směrnici o úpravě právních vztahů Československé socialistické republiky k občanům, kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů, přijaté v roce 1977. Tehdejší právní úprava vycházela ze zásady, že vztahy státu k emigrantům závisely na skutečnosti, zda sami projevili zájem o jejich uspořádání. Pokud ne, neměl jim být povolen vstup na území ČSSR a ani povoleny cesty československých občanů za nimi. Pokud ano, a pokud splnili stanovené podmínky, mohli být propuštěni ze státního svazku a při povolování cest do ČSSR se na ně nahlíželo jako na cizince."