Strach o svobody

Stejně jako jinde, také Češi se dnes přou o tom, jaká cena se má zaplatit za účinnější boj proti terorismu, zda je možné připustit omezení občanských práv například udělením větších pravomocí policii a tajným službám. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, zdá se, že problém ani tak není v nedostatku informací, které mají tajné služby k dispozici.

Více než jindy se dnes citují slova, která před více než dvěma stoletími pronesl Benjamin Franklin. Ti, kdož jsou ochotni vzdát se trochy svobody za trochu větší bezpečnost, přijdou nakonec o obojí. K překvapení mnohých vyslovil s jistým omezením občanských práv souhlas prezident Václav Havel. A v rozhovoru pro týdeník Respekt uvedl, že .."Kdo si je jist svou vnitřní svobodou, nemá tak velkou starost, že mu ji někdo zvenčí vezme". S hlavou státu lze jistě zčásti souhlasit. Přesto ale asi málokomu bude úplně jedno, že za ním neustále slídí stovky zvědavých očí a uší a že pro něj automaticky platí presumpce viny.

Odborníci, znalí bezpečnostní problematiky, tvrdí, že nejrůznější tajné služby rozhodně netrpí nedostatkem informací. Horší je, že si poměrně lehce mohou sehnat soukromé údaje i o lidech, kteří se ničím neprovinili. Podle odborníků je velkou otázkou, jak tajné služby s různými informacemi nakládají, zda jsou opravdu všechny využívány jen v zájmu společnosti. Dodnes například veřejnost neví, co se skrývalo za letošním konfliktem mezi Bezpečnostní informační službou, tedy kontrarozvědkou, a Národním bezpečnostním úřadem, který se má starat o prověřování osob přicházejících do styku s tajnými informacemi.

Vojenská kontrarozvědka se zase začátkem léta potýkala s aférou kolem falešných lustračních osvědčení. Leccos ukazuje na politické pozadí celé kauzy. Je možné připomenout obvinění, která vůči BIS vznesli bývalí šéfové lidovců a ODA, Josef Lux a Jan Kalvoda. Prý o nich tajná služba shromaždovala informace. Před lety se dokonce začalo hovořit o tom, že uvnitř této tajné služby, která pracuje pro stát, vyvíjí činnost ještě tajnější služba, která pracuje výhradně pro sebe. A odtud byl už jen krok k podezření ze zneužívání kontrarozvědky v zájmu určité politické garnitury.

Odpor vůči ještě větším kompetencím zpravodajských služeb je tudíž u části veřejnosti zcela pochopitelný. Na druhé straně je ale rovněž zřejmé, že převážně médii denně živená atmosféra strachu až hysterie vyvolává tlak jiné a větší části veřejnosti na posílení vlivu nejen tajných služeb, ale i represivních státních institucí. Je to svým způsobem paradox, protože právě ta samá média nejvíce bijí na poplach, když jsou předkládány návrhy ke snadnějšímu přístupu policie a tajných služeb k odposlechům, výpisům z telefonních či bankovních účtů.

Mimochodem, v už zmíněném rozhovoru pro týdeník Respekt Václav Havel rovněž uvedl, že o své občanské svobody mají největší strach ti, kteří jsou nebo byli nejméně ochotni pro tyto svobody něco udělat. Každopádně nelze pochybovat o tom, že v nové situaci je zapotřebí bojovat proti terorismu novými metodami a že se to musí týkat zejména tajných služeb. Chce to však mít, když už ne stoprocentní jistotu, tedy alespoň nějakou věrohodnou pojistku, která by omezila riziko zneužívání citlivých osobních informací na minimum.