Šálivý hon na investory

Do nadcházejících voleb půjde vládnoucí sociální demokracie s jedním velkým plus. Vláda má bezesporu zásluhu na mohutném přílivu produktivního zahraničního kapitálu do země. Zdeněk Vališ nicméně v této souvislosti uvádí, že každá mince má rub i líc.

Největší slabinou české ekonomiky po celá devadesátá léta byl nedostatek financí a větší investice mohly přijít pouze ze zahraničí. Investoři se ale do země, kde není jasná ani krátkodobá perspektiva příliš nehrnou. Po jakékoliv revoluci se musí nejdříve vyčkat, který z proudů, co stavěl barikády, vyhraje a zda jeho první kroky budou mít spíše destruktivní či konstruktivní charakter. V první polovině devadesátých let toho ale v Česku, na rozdíl od Polska a Maďarska, moc konstruktivního nebylo vidět. Permanentní spory o minulost a hledání vnitřního nepřítele za každým rohem místo rázného vytváření podmínek pro standardní podnikání a jasných perspektiv, to vše nebudilo u seriózních investorů důvěru. Nesmiřitelné hašteření odvádějící pozornost od reálných ekonomických procesů vytvořilo naopak to nejvhodnější prostředí pro aktivity chladnokrevně uvažujících zlatokopů všeho druhu.

Když opadly největší vášně, společnost najednou s překvapením zjistila, že je chudší nejen o iluze, ale i o pár stovek miliard, které mohly být použity na investice v zemi. Potřeba zahraničního kapitálu se tak stala o to naléhavější. Určité legislativně-podnikatelské prostředí v té době už země měla. Investoři přesto dál vyčkávali. Tentokrát pro změnu kvůli politické nestabilitě. To se změnilo až s nástupem tzv. opoziční smlouvy, kterou před čtyřmi lety uzavřeli sociální a občanští demokraté. Je velkým paradoxem, že seriózní zahraniční investoři uvítali právě situaci, která tak vadí některým Čechům. Opoziční smlouva přinesla z jejich pohledu tolik žádanou stabilitu, i když velkému přílivu investic v posledních třech letech napomohly samozřejmě také různé vládní stimuly.

Není ale investice jako investice. Z relativně krátkodobého hlediska je vše skvělé. Bude práce a budou i výdělky, vesměs o poznání lepší než u tuzemských firem. Prozíravější makroekonomové, nezávislí na čtyřletém volebním cyklu a pohlížející za delší časový horizont, však všeobecný jásot příliš nesdílejí. Upozorňují přitom na jeden paradox. Čím více zahraničních investic, tím více se Česko přiblíží vyspělé Evropě. Jenže tím více také ztratí jednu z dosavadních předností: lacinější pracovní sílu. A zahraniční firmy, které dnes v Česku operují, se stejně rychle ze země stáhnou a poputují dál na východ za levnější pracovní silou. To je také rub současného investičního boomu. Česku hrozí, že se stane pouze dočasnou montážní halou.

Otázka tedy zní, zda má cenu vrhat se po každé nabídce zahraniční firmy a zda by už si Česko nemělo začít spíše vybírat mezi nabídkami. To znamená stimulovat spíše ty firmy, které dokáží využít, ale zároveň také rozšířit ohromný intelektuální potenciál, který může republika nabídnout. Stěhovat jinam vývojová a výzkumná centra nejde tak lehce, jako v případě montážních hal. Uskutečnění takové vize, která nepřináší rychlé výsledky, by ale předpokládalo konsensus hlavních politických sil v zemi. Bez něj bude každá vláda v druhé polovině volebního období provádět spíše všelijaké psí kusy, jen aby opět získala krátkodobou přízeň voličů.