Pomluva opět na tapetě

Pomluva jako trestný čin možná zmizí z českého právního řádu. Usiluje o to v připravované novele trestního zákona ministerstvo spravedlnosti i poslankyně Hana Marvanová. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, odstranění tohoto právního reliktu nebude snadné.

Až dva roky natvrdo si stále může vykoledovat takový pomlouvač. To když třeba o jiném sdělí nepravdivý údaj, který může značnou měrou ohrozit vážnost dotyčného u spoluobčanů, poškodit ho v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Pomlouvat je ale možné i politickou stranu nebo určitou skupinu lidí, jak ukázal nedávný skandál se známou televizní moderátorkou televize Nova Janou Bobošíkovou. Tu obvinila jakási přívrženkyně lidové strany a spolu s ní ještě tři poslance různých stran.

Faktem je, že i když případů trestních oznámení za nějaký verbální čin přibývá, zatím se kvůli tomu za celé polistopadové období neocitl za mřížemi nikdo. Nicméně paragraf tu je už od dob c.k. mocnářství a tudíž existuje i potenciální hrozba jeho použití. Vyškrtnout ho z trestního řádu navrhla už před časem Unie svobody. Poslanci ale návrh zamítli. Nyní ho opět předkládá unionistka Hana Marvanová. Možná ji k tomu inspiroval právě případ moderátorky Bobošíkové, který hodně lidí pobouřil, protože považují policejní vyšetřování za flagrantní útok na svobodu projevu a za odsouzeníhodný způsob, jak si vynutit poslušnost médií. Nejde ale jen o novináře. Hana Marvanová a ministerstvo spravedlnosti, kterému jde rovněž o změnu v právním řádu, považují aplikaci trestního práva na pomluvu obecně za relikt minulosti.

Mnozí odborníci také připomínají, že daleko účinnějším nástrojem než trestní stíhání je žaloba na ochranu osobnosti. Jinými slovy, možnost domáhat se nápravy v případě pomluvy lze cestou občanskoprávního řízení. To je bezesporu pádný argument. Potíž je v tom, že předložené návrhy téměř jistě mnozí napadnou, ač to vypadá paradoxně, kvůli jejich rozporu s Listinou základních práv a svobod, a tedy i s ústavním pořádkem. Z listiny je totiž možné odvodit odpovědnost za vyřčené slovo a za případný zásah do práv druhého. A naplnění práv zaručených listinou musí zajistit veřejná moc. V čistě občanskoprávním řízení by prý byli navíc zvýhodněni bohatí a mocní. Běžný občan si přece nemůže dovolit vést nákladné soudní řízení, které se může protahovat na řadu měsíců i let.

Pokud ale ochranu osobnosti zaštiťuje občanské i trestní právo, je větší naděje na úspěch. Mimochodem, právo vlastnit patří rovněž do svrchovaně soukromé sféry občana, a přesto považujeme za přirozené, že jeho narušení je předmětem ochrany orgánů veřejné moci. Jinými slovy, krádež je postihována a trestána, ačkoliv občan má rovněž možnost bránit se sám občanskoprávní žalobou. Známý ochránce lidských práv Petr Uhl tvrdí v deníku Právo, že trestnost pomluvy a podobných verbálních činů je v souladu s kontinentálním tradicionalismem a měla by tudíž být zachována. Útok na moderátorku Bobošíkovou považuje Uhl dokonce za možnou "dělostřeleckou přípravu boje o trestný čin pomluvy". Obvinění poslanců v této kauze zase podle Uhla naznačuje, že by mohlo jít o mobilizaci stoupenců zachování současného rozsahu poslanecké imunity. Ať tak či onak, zůstává zřejmé, že pomluva jako trestný čin v Česku značně devalvovala. Hodit starosti na stát je prostě nejen levnější, ale i jednodušší než podávat občanskou žalobu.