Václav Havel mezi newyorskými hipíky – vzpomínky Gail Papp

15-01-2019

Vzhledem k částečnému uvolnění na jaře 1968 mohl mladý Václav Havel navštívit New York a vidět premiéru své hry Vyrozumění (The Memorandum). Uvedlo ji na scénu divadlo Public Theater, které v té době řídil režisér Joseph Papp. Tehdy se Joseph a jeho žena Gail s Havlem seznámili a později ho navštívili v komunistickém Československu. Vzpomínky na Václava Havla zaznamenal redaktor Ian Willoughby v rozhovoru s Gail Papp přímo na newyorském Manhattanu.

Gail Papp ve svém bytě v New Yorku, foto: Ian WilloughbyGail Papp ve svém bytě v New Yorku, foto: Ian Willoughby„Pokud vím, Joe byl vůbec prvním režisérem, který Havlovy hry ve Spojených státech uvedl. První bylo Vyrozumění, které Joe sám režíroval. Mělo premiéru ve stejnou sezónu jako muzikál Vlasy, tedy v roce 1967“.

Foto: Wikipedia NFCC#4Foto: Wikipedia NFCC#4 Havel přijel na jaře 1968. Jak dlouho v New Yorku zůstal?

„Nejsem si úplně jistá, ale měl tu několik přátel, kteří mu chtěli ukázat město. V tom roce to tu opravdu žilo. Zažívali jsme vrchol hnutí hippie. My jsme bydleli ve čtvrti East Village, což bylo centrum všeho dění. Hipíci byli všude kolem, kytaristé, zpěváci, všichni na něčem jeli. Bylo to rušné a zajímavé místo. Všude ve čtvrti byly obchody s psychedelickými plakáty a dalšími vymoženostmi. On tu scénu miloval. Hrály se tu všechny možné hudební žánry. Bylo to úžasné, výjimečné, a jemu se to také líbilo. Přátelil se tehdy se známým režisérem Milošem Formanem a ten ho provedl po městě. Havel si návštěvu New Yorku vskutku užíval. Ačkoliv musel dodržovat jistá pravidla, která mu nařídila vláda, měl tu svou volnost.“

Musel tu tady mezi ostatními ale poněkud vyčnívat, v době hippie, kdy bylo všechno psychodelické. Viděl jsem jeho fotky z té doby a vypadal formálně.

„Ano, máte pravdu. Pamatuji si jeho světle modrý svetr a rozcuchané vlasy. Bylo mu kolem třiceti. Jeho chování pro mě bylo fascinující, protože obdivoval vše, co kolem sebe spatřil. Byl to velmi srdečný a zároveň zdvořilý člověk. Zdvořilost a vřelost spolu tvořily zajímavou kombinaci, na kterou v tomto státě nejsme moc zvyklí [smích].“

Pamětní deska Josepha Pappa v New Yorku, foto: Ian WilloughbyPamětní deska Josepha Pappa v New Yorku, foto: Ian Willoughby Havel nerad mluvil anglicky na veřejnosti, ale v soukromí angličtinu zřejmě používal. Jak dobře ji tehdy ovládal?

„Dostatečně dobře. Mohl jste s ním normálně vést rozhovor. Stačila na to, abychom si rozuměli, a Joe s ním okamžitě navázal pevné přátelství.“

Mohla byste jejich přátelství popsat?

„Joe mi později řekl, že byli v mnoha ohledech stejní. Musel byste je oba znát, abyste pochopil, co to znamenalo. Jejich životy řídila určitá idea, které byli naprosto oddaní. Cokoliv osobního bylo vždy až na druhém místě. Samozřejmě se taky bavili o politice. Ale myslím si, že tím nejsilnějším prvkem byla filozofická a psychologická stránka jejich vztahu.“

Myslíte si, že Váš manžel tehdy tušil, že se z Havla stane velká osobnost divadelní scény?

„Ne, neměl ani tušení [smích]. Neměl ani páru.“

Řekněte nám, prosím, něco o premiéře hry Vyrozumění v New Yorku.

„Setkala se s opravdu kladnými recenzemi. Měla skvělé obsazení. Byla to šílená hra a do divadla Public Theater krásně zapadla. Joe si její režírování opravdu užil. Ten rok vyhrála hra cenu Obie, která se uděluje divadlům mimo Broadway za nejlepší hru ze zahraničí. Václav Havel se bohužel musel vrátit zpět do Prahy ještě před tím, než mu mohli cenu předat, tak ji Joe převzal za něj. Dlouho se na ni v Joeově kanceláři prášilo, vždycky tvrdil, že ji chce Havlovi konečně předat. Díky té sošce jsme měli Havla vždy nablízku.“

Václav Havel, foto: Filip Jandourek, ČRoVáclav Havel, foto: Filip Jandourek, ČRo Později se vám přeci jen podařilo Havlovi cenu předat. Ale než se k tomu dostaneme, rád bych se zeptal více na přijetí hry tady v Americe. Jak na ni diváci reagovali?

„Lidem se to hrozně líbilo, ta praštěnost. Hra byla sice zasazená do středoevropského kontextu, ale lidé, kteří chodili do Public Theater, to uměli zpracovat. Byl to stejný typ politicky agitovaného publika, co přišel na Vlasy [smích], byli něčím výjimeční. Nebyli to diváci z Broadwaye, bylo tu například spoustu mladých lidí.“

Později jste Václava Havla navštívili v 80. letech v Československu. Jak to všechno probíhalo?

„Přijeli jsme krátce potom, co ho uvolnili z vazby. Joe se dozvěděl, že ho propustili z vězení kvůli zdravotním problémům, takže předpokládal, že bude moct přijímat návštěvy. Jednoho dne ke mně přišel a řekl: poslyš, proč mu konečně nepředáme tu cenu? Odpověděla jsem: jasně, proč ne, ale jak? [smích] Joe mě ujistil, že se pokusí nějakým způsobem ten výlet uskutečnit. K našemu úžasu nám povolili oficiální návštěvu. Takže jsme zabalili tu obrovskou skleněnou sošku do kufru, obalili jsme ji oblečením, aby se nerozbila, a letěli jsme do Československa. Havlův bratr na nás čekal na letišti v Praze. Naskočili jsme do auta a jeli jsme asi dvě hodiny, než jsme dorazili do krásného venkovského domu, ve kterém tenkrát Havel žil se svou ženou Olgou.“

Byli jste si toho vědomi toho, že byl Havel v Hrádečku sledován tajnou policií?

„To teda byli. Když jsme tam dorazili, Havel nám řekl: počkejte chvíli, než vejdete dovnitř. Vidíte ten kopeček naproti domu? A vidíte tu chatu nahoře na tom kopečku? Věřte nebo ne, policie tam umístila hlídku na 24 hodin denně, aby kontrolovala, kdo vchází a vychází z mého domu. Na tom kopečku bylo kdysi spoustu krásných stromů, ale všechny je pokáceli, aby nic nezakrývalo výhled na tyto dveře. Začal se smát a dodal: no věřili byste tomu? Podívejte se, hlídka tam pořád je, sleduje nás dalekohledem. A skutečně tomu tak bylo, na kopečku byl muž a sledoval nás.“

Hrádeček, foto: Jan Slovik, CC-BY-SA-3.0Hrádeček, foto: Jan Slovik, CC-BY-SA-3.0 V té době už za sebou měl Havel pobyt ve vězení a byl dlouho pod velikým tlakem. V jakém rozpoložení byl, když jste se s ním setkali?

„Byl strašně rozhněvaný, ale měl to pod kontrolou. Všechny ty absurdity a krutosti, se kterými se musel potýkat, se vlivem „domácího vězení“ ještě zhoršovaly, bylo to k neuvěření. Musel se s tím naučit žít. Ale vybralo si to svou daň. Neovlivnilo to jeho smysl pro humor, ten si pořád držel. Ale měl v sobě hodně vzteku, který musel pořád držet pod pokličkou.“

Muselo to pro něj být jako chléb z nebe, moct přijmout návštěvu jako Vás a Vašeho manžela.

„Samozřejmě, bylo to pro něj určité zlepšení. Ale ty podmínky byly složité, styděl se za to, že jeho milovaná vlast je pod takovým dohledem. Taky si to vybralo svou daň na jeho ženě Olze. Byla velmi krásná, ale velmi smutná.“

Někde jsem četl, že v Hrádečku měl vystavené psychodelické plakáty z New Yorku, je tomu tak?

„Ano, ano. Ukázal nám pokoj pro hosty a ty plakáty tam visely na stěnách. Musel si je přivést z Greenwich Village v roce 1968, byly nám velmi povědomé.“

Je pravda, že divadlo Public Theater v té době pořád uvádělo jeho hry?

Olga Havlová, foto: ČT24Olga Havlová, foto: ČT24 „Ano, uvedli jsme spoustu jeho her. V roce 1984, když jsme za ním byli, právě dokončil hru Largo Desolato. Samozřejmě nemohl předat její kopii přímo Joeovi, nikdy by neprošla celní kontrolou. Nějakým způsobem ji ale dostal ze země až k mému manželovi, který ji přeložil. Následující rok už se hrála v New Yorku.“

Váš manžel prý chtěl Havlovi zajistit trvalý pobyt ve Státech.

„Ano, myslel si, že to půjde. Slyšel, že pokud by Havel měl schválenou nabídku trvalého pobytu ve Státech, dejme tomu od univerzity nebo nějaké jiné organizace, mohl by vycestovat ze země. Havel byl za tu nabídku vděčný, ale odmítl ji. Jako důvod uvedl, že jiní lidé tu možnost neměli a nechtěl žádným způsobem vyčnívat.“

Taky by se pak nikdy nemohl vrátit.

„Přesně tak.“

Jaké to pro vás bylo na konci 80. let sledovat, jak Havel rychle stoupal až na pozici prezidenta?

„Bylo to úžasné. Měli jsme obrovskou radost. Neměli jsme ani tušení, že k tomu dojde. Moc nás to těšilo.“

Setkali jste se s ním ještě někdy poté?

„Ano, ale za poněkud smutných okolností. V roce 91 Joe umíral na rakovinu prostaty a doslechli jsme že, že Havel byl ve městě a chtěl ho vidět. Joe musel často do nemocnice, ale většinu času byl doma. Pracovníci z Československa se pokoušeli zjistit, jestli by mohl Joea tady nebo v nemocnici navštívit. V nemocnici i u nás doma provedli bezpečnostní kontroly a nakonec usoudili, že to nepůjde. Havel byl zoufalý. Chtěl Joea vidět, věděl, že umírá. Nakonec se mu podařilo Joeovi alespoň zavolat. Mluvili spolu pár minut. Joe byl naprosto zaskočen, moc to pro něj znamenalo. Bylo to asi dva dny předtím, než zemřel, takže to pro něj byla opravdu významná konverzace. Obdivuji Havla za to úsilí, které vynaložil, aby se s Joem spojil. Bylo to od něj úžasné gesto.“

15-01-2019