Po týdnu pak hada uvidíte. Anebo taky ne. Jan Dohnal pomáhá hadům v íránském údolí Lar

V Íránu žije vzácná zmije Latifova. Jde o endemita, kterého ohrožuje tamní způsob pastevectví i lov. Právě na tuto zmiji se už před několika lety zaměřil záchranný projekt plzeňské zoologické zahrady a pomáhat přímo v Íránu se jí snaží jeden z jejich pracovníků Jan Dohnal. Hadi jej nezajímají jen z profesního hlediska, ale má je prostě rád. Svou lásku k nim vlastně zdědil.

Zmije Lafitova, foto: Jan DohnalZmije Lafitova, foto: Jan Dohnal

"Celkově vznikala pomaličku, já jsem totiž vyrůstal v bytě s hady. Můj otec je velký milovník hadů, celý život jej hadi zajímali a já jsem to po něm přebral a zdědil a jsem za to moc rád."

Jan Dohnal, foto: Barbora NěmcováJan Dohnal, foto: Barbora Němcová Máte nějakého oblíbeného hada? Kolik jich vůbec máte?

"Já se zabývám jedovatými hady, věnuju se především horským populacím chřestýšů nebo třeba zmijí v Mexiku, Íránu, Turecku. To jsou zvířata, která mě zajímají úplně ze všeho nejvíce."

Doma žádného nemáte?

"Samozřejmě nějaké doma mám."

Vy jezdíte pomáhat hadům v Íránu. Můžete představit projekt, kterého se účastníte?

"V roce 2014 jsme ve spolupráci se zoologickou zahradou v Plzni, herpetologickým institutem v Íránu pracovat na takovém záchranném a edukačním programu týkajícím se horských zmijí. Jako hlavní předmět našeho zájmu jsme si vybrali Montivipera latifii - horskou Latifovu zmiji, která se vyskytuje jenom v údolí Lar a je to takový nejznámější zástupce celého rodu."

Jak se zachraňuje takový had? Co vlastně v Íránu děláte?

Foto: Jan DohnalFoto: Jan Dohnal "Ze začátku to bylo hodně komplikované, protože jsme museli dostat veškerá povolení, abychom tam mohli působit. Zezačátku byl problém s financemi, když jsme pak nějaké sehnali, nemohli jsme zase získat ta povolení, takže jsem přiletěl do Íránu a pak jsem byl skoro měsíc jenom v Teheránu a běhal jsem po úřadech, což člověka značně vyčerpá. Když ale potom vyrazíte do toho terénu, tak to je to pěkné. Můžete už pracovat, hledat ty zmije, setkávat s lidmi, vyjednávat i lepší podmínky pro zmiji na odborech životního prostředí nebo přímo s nomády. Ty prvotní zkušenosti ale asi kdekoho odradí a většinou je dost těžké veškerá povolení v jiné zemi zařídit. No, ono to není jednoduché ani v Česku."

Kde v Íránu působíte?

"Nejvíce jsem Poluru, což je městečko přímo na hranici národního parku Lar. Je tam kemp pro horolezce a tam bydlím. Denně vyjíždím do národního parku, a když potřebuji řešit nějaké věci v Teheránu, tak v tom mi hodně pomáhá naše česká ambasáda."

Když už jste na místě, co tam konkrétně s těmi hady děláte?

"V prvním roce jsme se snažili získat veškerá data o těch hadech. Sledovali jsme jejich velikost, váhu, dělali jsme kartotéku, fotili jsme folidózou hlavy..."

Takže jste každého konkrétního hada chytili, zvážili, změřili?

Jan Dohnal na expedici v Íránu v roce 2015, foto: Facebook Jana DohnalaJan Dohnal na expedici v Íránu v roce 2015, foto: Facebook Jana Dohnala "Ano."

Ale oni jsou jedovatí...

"Jo, to jsou. My k manipulaci používáme bezpečnostní prvky. Jsme 7 až 10 hodin od první civilizace, takže není přípustné, aby došlo k nějakému uštknutí. Latifova zmije je druhý nejjedovatější had Íránu, je extrémně toxický, pokud by došlo k intoxikaci, tak jde opravdu o život. Celý tým pracuje v kevlarových rukavicích, všichni používají fixační trubky, to jsou takové trubky z plexiskla, do kterých se ten had dává pro jednodušší manipulaci, a samozřejmě máme i háky a kleště. Dneska už to ale nepotřebujeme, protože jsme si data, která jsme potřebovali, nasbírali, abychom s nimi mohli pracovat. Dneska dobrovolníci dostali GPSky a když vidí nějakého hada, tak ho jenom zaměří a to je všechno. Rozhodli jsme se, že odchyt hadů není jejich záchrana. To s tím nemá nic společného. Hada nejlépe ochráníme, když ho budeme co nejméně rušit. To se nám myslím docela daří a myslím si, že i naši dobrovolníci pochopili, že není potřeba hada chytat, ale je daleko lepší jej vidět přímo v přírodě, než jej tahat a stresovat.

Zmije Lafitova, foto: Jan DohnalZmije Lafitova, foto: Jan Dohnal My se teď hodně zaměřujeme na to, abychom zachytili přesný výskyt této zmije. Dříve se totiž říkalo, že se vyskytuje jen v tom údolí Lar, ale to je docela zničené údolí. My jsme se proto rozhodli, že budeme hledat další lokality, kde se ten had vyskytuje. Daří se nám to, ale je to těžká práce. Jste třeba týden v jednom údolí a furt dokola tam hledáte hady a nic nebo potkáváte třeba jenom druh, který zrovna nechcete. No a až po deseti dnech se vám ji podaří najít anebo taky vůbec. Jezdím už třetí do jednoho údolí, kde jsem přesvědčený o tom, že tam ta zvířata jsou, ale ještě jsem tam žádnou nenašel. Na sto procent tam ale podle mně jsou."

Jak vůbec ta vaše zmije vypadá? Kolik průměrná Latifova zmije měří nebo váží?

"Měří kolem sedmdesáti centimetrů, osmdesát centimetrů to je už opravdu veliký jedinec. Největší, to už byl opravdu macek, měří okolo devadesáti centimetrů. Je to taková drobnější zmijka, která je šedivošedivá, jak to u těch hadů někdy bývá. Ti pro mě nejzajímavější jsou vždycky nejméně barevní. Má vystouplé nadočnicové štítky, ostré rysy. Existují tři různé barevné varianty této zmije. Jedna je taková ta klasická, má na sobě ten cikcak vzor. Druhá má jenom podélný pruh na zádech a pak se vyskytuje varianta, kterou jsem já ještě nikdy neviděl, která je úplně bez jakéhokoliv vzoru. Takové ty zmije Latifovy jsou a pro mě jsou ty nejkrásnější."

Jan Dohnal nepomáhá hadům jen v zahraničí. Zapojuje se také do aktivit spolku Zamenis na ochranu užovky stromové, našeho největšího hada, v Poohří.

Kolik lidí na tom projektu přímo v Íránu pracuje. Předpokládám, že to nejsou jen Češi, ale i místní.

"Já jsem jediný, kdo tam ze zahraničí pracuje. Jinak tam působí pouze Íránci, kterých je momentálně kolem stovky. Nepracují na tom záchranném projektu jenom v údolí Lar. My jsme založili takouvou organizaci, která se jmenuje Montivipera Community-based Conservation Program in Iran, která se zaměřuje na všechny populace horských zmijí v celém Íránu. Máme třeba velkou skupinu v Kurdistánu, kde žije populace kurdských zmijí nebo přímo v Teheránu, lidé odtamtud vyjíždějí právě do národního parku Lar. Tento národní park je asi 80 kilometrů od Teheránu, ale vzhledem k tomu, že Teherán je 12-15 milionová aglomerace, tak je těžké se přes něj do národního parku probojovat. Proto se nemůžeme, když tam pracujeme, vracet do Teheránu, ale musíme být celou dobu v terénu."