Po autoškole jsem strašně špatně řídila, prozradila nejrychlejší žena české rally

16-05-2019

Rally už dávno není pouze doménou mužů. Ženy jako navigátorky či pilotky už nejsou ničím výjimečným. Patří mezi ně i Sandra Pokorná. Štíhlá blondýna mezi muži sedícími za stolem vyniká svým půvabným obličejem s příjemným úsměvem. Černé tričko, značková bunda, úzké modré džíny, na nohách bílé tenisky. Čtu si vizitku, kterou má před sebou: Mistryně České republiky v rally. Sportovní oblečení k ní určitě patří, ale kdybych o ní nic nevěděla, předpokládala bych, že se živí jako modelka. Tady sedí v řadě společně s organizátory unikátní akce "Legendy", která je přehlídkou moderních i historických automobilů. Oficiální část programu je za námi, a tak mohu Sandru vyzpovídat.

Jakou profesi má žena, která se prodrala mezi nejlepší jezdce rally ?

Sandra Pokorná, foto: Facebook Sandry PokornéSandra Pokorná, foto: Facebook Sandry Pokorné „S tou mojí prací je to trošku složité. Ten hlavní můj zájem je závodění. Jako zaměstnanci mi nestačí dvacet pět dní dovolené ani na polovinu mistráků, takže já nemůžu mít normální práci. Tím pádem jsem se snažila „dopasovat“ práci k závodům. Asi před třemi měsíci jsem se rozhodla, že úplně změním pole působnosti a šla jsem do gastronomie. Má první práce byla v produkční agentuře. Potom jsem pracovala devět let pro kosmetickou značku, kde jsem se vypracovala po manažera dekorativní kosmetiky, takže jsem vyvíjela a navrhovala tu kosmetiku. To byla opravdu práce, kterou jsem měla moc ráda. Teď úplně změna - pracuji v gastronomii a strašně mě to baví. Opravdu ten hotelový provoz je takový fungující organismus, který mě fascinuje. Myslím si, že tím jak hodně cestuji, je můj přínos toho vyloženě „hosta“. To jak vidím ty služby z té druhé strany většinou, mě ta práce baví. Je to hodně o organizaci lidí. Dohlížení na to, aby všechno bylo perfektní. Zjišťuji, že jsem opravdu tam spokojená.“

Spokojená můžete být i se svou loňskou sportovní sezónou. Dokončila jste všech sedm soutěží z kalendáře Mistrovství ČR v rally a pokaždé zvítězila jako nejrychlejší žena. S kolika ženami za volantem na závodech soupeříte?

„No, já myslím, že v průběhu toho loňského Mistrovství republiky, té sezóny, tak nás bylo pět, já jsem byla jediná, kdo vlastně jel všechny ty soutěže.“

Objevují se tam ženy nejenom z České republiky?

„Určitě, protože část našeho Mistrovství republiky patří i k Mistrovství Slovenské republiky, potom vlastně Barum Rally, která je v srpnu. Ta je součástí Mistrovství Evropy, a tam se nám podařilo vlastně nejenom závod dokončit, přes nějaké problémy. Zvítězili jsme v celkovém hodnocení i nad těmi evropskými soupeřkami.“

Plný bodový zisk přinesl vaší posádce i konečné vítězství v kategorii "Ladies".

„Kategorie „Ladies“ se vyhodnocuje jak na každém závodě, tak celkově za rok. Je o ženských řidičkách, to znamená, že můj spolujezdec je vlastníkem několika pohárů, kde má třeba napsáno „nejlepší řidička závodu“. My se tomu vždycky smějeme. Ale ne, on to bere dobře. Tak já si myslím, že ta frekvence těch pohárů je pro něj asi příjemná, nicméně ten „Dámský pohár“, tak to je jedna věc. Já se hlavně snažím dosáhnout nějakého výsledku. Být hráčem v té naší kategorii. V České republice jsem jediná holka, která jezdí čtyřkolkou, tím pádem nemám se s kým porovnat.“

Potřebuji spolujezdce, který je mýma očima

V případě vaší posádky je spolujezdcem muž - Jiří Skořepa. Uvažovala jste o tom, že byste vedle sebe jako spolujezdkyni měla ženu?

„Já řeknu, že ne. Já už to mám od malička. Já s holkama vycházím daleko hůř. Už od školky jsem měla nejlepšího kamaráda kluka, seděla jsem pak s ním i v lavici ve škole. Vždycky jsem líp vycházela s chlapy. Nevím, ale myslím, že kdyby mi rozpis při závodech četla holka, tak to ve mně nevytvoří takový ten správný autoritativní moment. Dívčí hlas pro mne znamená daleko menší autoritu než mužný, chlapský. Možná, že by mi ten rozpis ani tak nešel do podvědomí a moc by to nefungovalo. Marketingově by to bylo asi lepší, kdybychom byly holčičí posádka. Určitě bychom přitahovaly větší pozornost, ale prostě já jsem takhle spokojená. Já to tak mám nastaveno celý život.“

V loňském roce ve vaší třídě soutěžilo na 30 posádek a vy jste v celkovém bodovém hodnocení získali páté místo. To je v mužské konkurenci jezdců opravdu úžasný výsledek.

„Potřebuji spolujezdce, který je mýma očima. Funguje to tak, že při tréninku, kdy máme tři průjezdy rychlostní zkouškou, tak já mu vlastně diktuji rozpis celé tratě. To co vidím, jak si to chci popsat, abych věděla, co tam mám dělat, a on mi to potom čte zpátky. Je to hrozně důležitá role. Bez spolujezdců bychom prostě nikam nedojeli. Vždycky říkám, že rally je týmový sport. Není jen řidič, je tam taky spolujezdec. Musíme být výborná dvojka. Musíme být v pohodě, musíme si rozumět. Já je obdivuji. Všechny spolujezdce obdivuji. Takhle se svěřit nějakému řeknu: "bláznovi", který jede rychle po lese, tak to chce prostě docela odhodlání...“

Už jste někdy měnila spolujezdce?

„Já teď mám druhého spolujezdce za celou dobu. Jirku Skořepu. A je to skvělý. Myslím, že jsme si opravdu sedli. Ty výkony co máme, tu zlepšující se tendenci a opravdu to zrychlování, jsou rozhodně díky tomu, jak si sedíme jako lidi. Také on svým koučingem a způsobem čtení bych řekla, že mě posouvá.“

Plná sezóna s dojezdem na cílovou rampu

Na pátém místě jste dojela Valašskou rally, Rally Český Krumlov i Barum Czech Rally Zlín. Třetí jste byla na Rally Bohemia. To byla opravdu velmi úspěšná sezóna. Jak vidíte tu letošní?

„Tu letošní, to je trošku zvláštní, protože jsme udělali hodně práce, hodně jsem trénovala a řekla bych, že jsme se posunuli jak rychlostně, tak rozpisem. Víc vidím ty chyby. Ten loňský rok byl o tom - jakože nové tratě, dobře, podíváme se a uvidíme, jaký padne výsledek. Teď už ten výsledek chceme tlačit dál. Nejen oproti minulému roku, ale i oproti soupeřům v té naší třídě. Už na sebe kladu i větší nároky. Videa ze závodu mám jako studijní materiál. Trénuji i mezi závody. Odjeli jsme Valašskou Rally, kde ten výsledek nebyl špatný. Měli jsme tam problémy. Praskly nám silentbloky motoru. Poslední polokruhovou zkoušku jsme museli dojet na varovná světla, takže jsme ji jeli tak jako na půl plynu, aby s autem se nic nestalo. Propadli jsme se pořadím, ale tu soutěž jsme dokončili. Teď byla Rallye Šumava, která pro nás byla trošku smolná. Na první etapě úplně v konci dne, nebo spíš noci, protože se závodilo do dvou do rána v noci, tak před poslední rychlostní zkouškou, nám praskla hadička serva. Trošku jsme hořeli. Takový třiceticentimetrový plameny. To nešlo opravit úplně stoprocentně. Tím pádem jsme museli odstoupit a tu soutěž jsme nedokončili. Byla to v mé kariéře první nedokončená soutěž. Myslím si, že jsem to asi jako opravdu holka ne úplně závodnicky obrečela. Takže jsme v začátku téhle sezóny. Šumava byla smolná, tak doufáme, že si spravíme chuť na Českém Krumlově.“

Mistrem nebo ve vašem případě mistryní se člověk nestává hned, za vaším titulem je asi hodně práce, jak dlouho závodíte?

„Já jezdím devátý rok. Vlastně závodím devátý rok. Většina lidí si myslí, že mě už táta k tomu vedl od malička, že mě bral třeba na motokáry už v pěti letech, ale není to tak. Pravda je, že táta závodil, jezdil závody s tisícovkou už v mládí, ještě než jsme se narodili. Ten to má v krvi určitě. Asi jsem to po něm podědila, ale u mne ten vývoj byl nakonec takový, že jsem si to musela najít sama.“

Bez podpory táty by se to nestalo

Takže na motokárách jste nezačínala, co vás jako dítě bavilo?

„Rozhodně nikdy ani jeden z rodičů by nás do nějakého sportu násilím netlačil. Vždy to byla tak nějak naše volba. Sledovali, co by nás bavilo, tak třeba jsem se věnovala tenisu, volejbalu, takovým normálním sportům. Tady to automobilové ježdění vzešlo také nakonec ode mne, ale bez podpory táty by se to určitě nestalo. A hlavně nedostalo by se to takhle daleko, kdyby on tenhle sport neměl rád. Prostě tu možnost se tomu věnovat jsem měla na začátku určitě díky němu.“

Máte sourozence, kteří se také věnují automobilovému sportu?

„Mám mladší sestru Moniku. My jsme společně začaly jezdit. Jednou byla ona spolujezdkyně a já byla spolujezdkyně potom a střídaly jsme se v řízení. Já jsem u toho zůstala. Monika bych řekla, že z nás dvou má větší cit pro auto. Do čehokoliv jí posadíte, hned ví, jak a opravdu jí to jde. Já to mám spíš vydřený. Já mám ráda rychlost, ráda jedu na čas, ráda jedu přesně, udělám to milionkrát, než to prostě bude perfektní. A ona je takový jako Free style. To je něco jako krasobruslení a rychlobruslení. No tak já jsem ten rychlobruslař, já jedu na ten výsledek. Ona je takový krasobruslař. Ona možná, že se k tomu někdy vrátí. Sem tam jí někdy vezmeme na závody a ona si to tam připomene a my na ní vidíme, že to je možná jako zahozený talent, více méně, no….“

Co na tenhle spíše chlapský sport říká vaše maminka?

„Maminka je skvělá. Myslím, že to bere nejlíp, jak může, zbytečně mě neznervózňuje. Kdyby chodila před každým závodem a říkala mi „prosím tě, hlavně jeď opatrně a neudělej si nic“, tak mne by to znervózňovalo. Máma prostě přijde od prvního závodu a řekne tu stejnou větu. Mně to uklidní. Já tu větu potřebuju slyšet. Když je na závodech tak mě pomáhá. Je to naše hlavní vedoucí cateringu, takže se o nás stará, co se týče jídla. Prostě jsem ráda, když na ty závody jezdí. Je to uklidňující element.“

Byla jsem špatným řidičem

Váš otec, jako závodník, má určitě z vašich úspěchů radost, předpokládám, že patří do vašeho přípravného týmu.

„Táta sám závodí, jezdí s Fábií R 5, jezdí jak velký mistrovství republiky, tak mistrovství republiky ve Sprint Rallye, někdy jedeme i společně, třeba Rallye Šumava. Ten tým, ten mechanický i ten můj tak bere on. Myslím, že je to vlastně všechno jeho zásluha. Já mám naprosto paradoxní příběh. Já jsem začala závodit díky tomu, že jsem strašně špatně řídila. Já jsem vyšla autoškolu a blbě jsem řadila. Bála jsem se, brzdila jsem špatně. Řekla bych, že táta byl ze mě dost nešťastný. To jsem teda padla daleko od stromu, protože on závodil a i vlastně v té době, když jsem už měla řidičák. No a mne to nějak trápilo vnitřně, že mi to takhle jde špatně. Člověk tím přijde o nějakou svobodu vyjet si. Nemůže být tak mobilní.“

Tak to věřím, že to pro vás jako pro dceru automobilového závodníka muselo být docela trauma.

„Bylo a tak jsem jednou dostala takový nápad. Když táta měl amatérský závod, uviděla jsem tam dvě holky, které závodily v trabantu. Říkala jsem si, že by bylo pro mne skvělé, kdyby mě pustili na tu uzavřenou trať. To bych si mohla vyzkoušet vlastně auto. Kam až s ním můžu v zatáčce a tak dál. Nikdo nepojede naproti, to znamená, že nikoho neohrozím. Tak jsem tenhle svůj nápad tátovi řekla. Myslím, že se tomu napoprvé zasmál, ale potom byl úžasný. Postavil nám starého bavoráka. Klasický postup mého táty byl - hodit do vody... Takže nám k tomu nejdřív nic moc neřekl. Já jsem v prvním tréninku hned spadla do škarpy, ale prostě mě to nadchlo. Ten moment toho startu, takový ten adrenalin. Do toho jsem cítila, že prostě opravdu to je něco, co mi pomáhá být lepší v civilním řízení. Cítit se pevnější v kramflecích... Protože mi to hrozně moc dávalo. Od té doby jsem u toho zůstala, protože mě baví vždycky na něčem pracovat a zlepšovat se. Ten posun tam byl evidentní. Přestala jsem se bát a konečně si začala věřit jako řidič. Žádný ze sportů, a to jsem jich dělala spoustu, mne takhle hodně nenaplňoval jako rally.“

16-05-2019