Sebevražedné upálení je volání o pomoc, tvrdí psychologové

Za posední měsíc spáchalo v České republice sebevraždu upálením pět lidí. Někteří z nich po sobě zanechali dopis na rozloučenou, ve kterém vyjádřili nespokojenost se současným světem. Jiní však trpěli vážnými duševními poruchami. Proč tito lidé zvolili tak krutou smrt. Jak je lidem vážně uvažujícím o sebevraždě možné pomoci.

foto: ČTKfoto: ČTK První skončil se životem Zdeněk Adamec z Humpolce. 16. března se upálila žena na hřbitově. Na konci března v Praze 9 další sebevražda upálením. Tu samou noc se v Plzni upálil 21-letý student tamní univerzity. Co je to za fenomén, jaké skutečné důvody vedou mladé lidi k tak hrůznému činu. Na to jsem se zeptal v psychiatrické léčebně v Bohnicích psychologa Petra Goldmana.

"Tyto jevy nejsou jednoduché, závisí také na okolním prožíváním společnosti. Stává se, že jsou určité skupiny - society, ve kterých vzrůstá v určitou dobu sebevražedné chování. Stává se také, že některý typ sebevražedného chování bývá opakován, napodobován. Z historie si můžeme připomenout období, kdy Goethe vydal Utrpení mladého Werthera a vydání této knihy zvýšil počet sebevražd u mladých německých mužů. Podobně to známe z různých malých skupin. Dá se tedy nyní říct, že ty další sebevraždy upálením jsou opakováním toho, co ti mladí lidé zažili u toho prvního."

Sebevražda upálením je ukrutná a úplně sebezničující. Proč si tito lidé zvolili tuto formu?

"Jsem přesvědčen, že si plně neuvědomují, jak krutá smrt to je. A zcela jistě si uvědomují, že tato sebevražda na sebe připoutá pozornost. A to bylo i jejich záměrem. Neřekl bych, že se jednalo o nějaký exhibicionismus negativního upoutání pozornosti na sebe, ale spíš takové volání o pomoc - já obětuji svůj život za něco, co považuji za hodnotné. A zároveň chci, aby bylo vidět, že můj život byl obětován. Což se nemůže podařit spácháním sebevraždy jiným běžnějším způsobem."

foto: ČTKfoto: ČTK V souvislosti s těmito sebevraždami si mnozí vybaví Jana Palacha, který se upálil v lednu v roce 1969 na protest proti okupačním sovětským jednotkám.

"Já myslím, že se to může přirovnat tím apelem - aby si společnost všimla, že má výzva je tolik důležitá. Ale pochyboval bych o tom, kdybychom si jen tak řekli, že Jan Palach svým činem vyburcoval společnost. To si myslím, že není pravda. Myslím že shodou dobrých okolností se Palachova smrt zhodnotila až dvacet let po té."

Říká Petr Goldman, psycholog z bohnické léčebny. Zdeněk Adamec, který se upálil demonstrativně na Václavském náměstí zanechal dopis na rozloučenou. V něm se svěřuje o svém problému s komunikací, že na něj doléhá civilizace, které nerozumí a která se podle něj chová nezodpovědně. Navíc na závěr dopisu, který zveřejnil na internetu, připojil odkazy na různé internetové stránky například na náboženskou sektu "vesmírní lidé". Lze z tohoto dopisu poznat, jestli netrpěl duševní poruchou. Otázku jsem položil Petru Goldmanovi.

"Jak jsem četl ten dopis na internetu, nemyslím si, že by ten chlapec byl duševně nemocný. Určitě se dá říct, že byl duševně nestabilní. Byl to mladý člověk a v tomto věku je málo kdo vyrovnaný, stabilní, zralý. Na druhou stranu u něj byla ta nezralost přece jenom výraznější, protože nedokázal unést tu tíhu života, se kterou se většina lidí potýká. Ale abych byl spravedlivý, tak zdaleka ne každý mladý člověk v sobě cítí tu palčivost těch otázek řekněme světonázorových, které jej tlačí k tomu, aby si odpovídal na otázky: Proč jsem na světě, jestli je ten svět dobře zorganizován a jaké je moje místo v tomto světě."

foto: ČTKfoto: ČTK Setkáváte se ve své praxi s podobnými případy mladých lidí, kteří přemýšlí o takovéto formě sebevraždy?

"V této formě ne."

Co byste řekl člověku, který by přišel za vámi s tím, že uvažuje o sebevraždě.

"Určitě bych se pokoušel vcítit se do jeho myšlení. Není mi neznámý ten pocit, že člověk je někde na kraji světa, kde není mnoho prostoru pro pohyb vpřed. Snažil bych se s tím člověkem dohodnout, že sebevražda je tím posledním, krajním způsobem řešení a konec konců je to řešení, které bude mít vždycky v rukou. Proto si myslím, že by se měl pokusit tu tíhu světa nést ještě další den, protože kdyby to nešlo vyřešit, tak konec konců stejné řešení může použít kdykoliv jindy později, proč právě dnes."

Tak to byl Petr Goldman, psycholog z Bohnické léčebny. Kolega Vilém Faltýnek se však sešel s terapeutem, vysokoškolským pedagogem Janem Slavíkem. Kdo jiný než učitel a zároveň terapeut rozumí mladým lidem a jejich starostem. Mohla mít vliv na rozhodnutí těchto lidí, kteří se upálili, probíhající válka v Iráku, nebo nešťastná láska nebo třeba jen začínající jaro?

"Záleží na tom, s jakým stavem vstupuje člověk situace. Obecně víme, které faktory zvyšují míru nejistoty, vzbuzují pocity deprese. Právě tyto faktory mohou mít tlak na vykonání něčeho, co člověk slyší jako možný kulturní model, byť je takto tragický. Souběh okolností pak vede k tomu, že zvolím tento způsob."

Jak si vysvětlujete že si tito lidé zvolili smrt ohněm?

"Z kulturního hlediska je vyhroceně symbolistická smrt, která v evropské kultuře není zdaleka tak typická jako v kultuře asijské, kde upálení dává nějakou výzvu, apel. Nám se nějak analogicky vybavuje spíš trest ohněm ze středověku. Určitě to vypovídá o snaze hodně, výrazně získat, stáhnout pozornost na to, co dělám."