Otevírání archivů StB: diskuse pokračuje

20-02-2007

Nahlédnout do svazků bývalé komunistické Státní bezpečnosti by mělo být v budoucnosti jednodušší. Materiály z období od skončení druhé světové války až do roku 1990 shromažďuje archiv ministerstva vnitra, který je převádí do elektronické podoby. Projekt, který dostal název Otevřená minulost, má své zastánce, ale setkává se i s rozpaky nebo odmítáním.

Umožnit každému pochopit a poznat, jaké byly praktiky totalitního státu, jaké byly metody jeho silových složek, lépe poznat důvody, proč někteří tlaku podlehli, nebo co předcházelo tomu, když se někdo rozhodl spolupracovat - těmito slovy minulý týden ministr vnitra charakterizoval cíle projektu Otevřená minulost. Jeho hmatatelným výsledkem by mělo být shromáždění všech písemností, týkajících se StB, na jednom pracovišti, odtajnění těchto dokumentů a jejich zpřístupnění na internetu.

Iniciativa přišla v době, kdy jsou titulní stránky českých novin zaplaveny detaily o spolupráci či údajné spolupráci některých známých osobností s StB. Nabízí se otázka, do jaké míry jsou tyto informace pravdivé: i když totiž samozřejmě nemusí jít o podvrhy, určitý prvek byť nechtěné manipulace může být obsažen v neúplnosti těchto informací. Ministr vnitra, občanský demokrat Ivan Langer ale vychází z premisy, že právě co nejširší a nejotevřenější zveřejňování dokumentů by mělo zabránit takové selektivnosti: "Právě proto, aby někdo neměl exkluzivní přístup k informacím, aby vytahoval jak králíky z klobouku to či ono, podle mě ten rovný přístup, to zpřístupnění všech těch svazků je nejlepší prevencí."

Ivan Langer, foto: ČTKIvan Langer, foto: ČTK A ředitel archivů ministerstva vnitra Pavel Žáček hovoří o narýsování hranice mezi dobrem a zlem: "Naši předchůdci nevěděli, jak některé věci uchopit. Raději na mnoho věcí odpovídali, že nelze zpřístupnit, nelze interpretovat, personální spisy příslušníků nejde zpřístupnit... V současné době my prokazujeme, že v souladu se zákonem o archivnictví, nebo s těmi dvěma zpřístupňovacími zákony, ty materiály jdou zpřístupnit, ty informace jdou zveřejnit, a že je zveřejnit musíme. Abychom poznali tu minulost, abychom podle mého názoru - řečeno triviálně - byli schopni vést tu hranici mezi dobrem a zlem."

Postup ministerstva vnitra ale nachází svého politického odpůrce například v osobě bývalého šéfa resortu, nominovaného sociálními demokraty, Františka Bublana, který v České televizi poukázal na to, že se tak mohou dostat ven citlivé informace o lidech, kteří spíše než spolupachateli režimu byli jeho oběťmi: "Já teda jsem bohužel musel nějaké ty svazky prostudovat, tak vím, co v tom je. A skutečně bych se nepřikláněl k tomu, aby všechno bylo zveřejněno. Samozřejmě nějaké části mohou být, ale tam nejde jenom o to, že někdo spolupracoval se Státní bezpečností. Ale tam jde také o to, že byl někdo prověřován, že byl někdo sledován, anebo i když chtěli někoho takzvaně získat pro spolupráci, no tak nejdříve ho třeba rok, dva roky sledovali, hledali na něho nějaké - jak se říká - ´kompro´, a to všechno v těch svazcích je."

Tento postoj zčásti sdílí také vedoucí Ústavu pro soudobé dějiny, historik Oldřich Tůma - navrhuje omezení přístupu k informacím, které mohou být velmi osobní: "Desítky let slídili v životě někoho, dávali si dohromady i pomocí metod, které i z hlediska tehdejšího práva byly nezákonné, shromáždili prostě stovky nebo tisíce stran, kde je popsán, pravdivě, nepravdivě, něčí život, a teď se v tom má mít možnost každý hrabat, aniž by k tomu bylo potřeba vyjádření toho, na koho ten materiál StB sbírala."

Projektu Otevřená minulost bezprostředně předcházela o něco užší iniciativa pražského kardinála Miloslava Vlka. Ten dal podnět ke vzniku komise, v jejímž rámci budou historikové alespoň v rámci jeho, tedy pražské arcidiecéze pátrat po tom, proč se někteří kněží stali spolupracovníky StB a komu a jak přitom uškodili. Literární historička Marie Rút Křížková, která se věnuje právě působení Státní bezpečnosti v církvi, vidí v otevřeném nahlížení do minulosti pozitivní a očistný krok: "České rčení ´pozdě ale přece´ platí i v tomto případě. Zabývám se tímto problémem v církvi už od roku 1986 a vím, že otevřené řešení tohoto případu církev posílí a postupně obnoví její věrohodnost, jaké dosáhla před pádem totality a těsně po něm."

Jiřina ŠiklováJiřina Šiklová Podle mluvčího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jana Srba je ale možný problém v tom, že přílišné soustředění se na obraz činnosti StB a jejích kompliců i obětí zužuje pohled na působení minulého režimu jako takového: "Ta minulost, těch 40 let, to nejsou jenom přece jen agenti Státní bezpečnosti. Ta minulost je daleko širší a zaslouží si pozornost určitě velikou, ale ne jenom zaměřenou tímto směrem."

Socioložka Jiřina Šiklová, jak se vyjádřila pro Českou televizi, považuje za důležité poukázat na to, že se v těchto diskusích stále málo rozlišuje mezi oběťmi a skutečnými viníky: "Tady se odsuzuje po stránce morální ne systém, nebo také se odsuzuje, ale ti jednotlivci, kteří to organizovali, teda ti StB-áci, to vedení jejich, no tak to vlastně nemůžete odsoudit, protože ti lidé takzvaně plnili svoji roli, plnili to svoje zadání. To byli zaměstnanci tehdejšího státu. Bohužel to tak je. Právě proto mi vadí, že tím, že se to neodtajnilo dříve, tak jsou ti lidé vydíratelní. A je mně daleko více líto těch obětí, kteří tedy se k tomu zavázali, protože to byly různé a hrůzné někdy pro ně podmínky, no a přitom s těmi organizátory, včetně generála Lorence a dalších se vůbec nic neděje."

Otevírání a zpřístupňování archivů zřejmě bude pokračovat i nadále. A zřejmě tím intenzivněji bude česká společnost diskutovat, jak se ke své minulosti postaví.

20-02-2007