Česko bere Kjótský protokol vážně

11-12-2007

V úterý uplynulo deset let od přijetí Kjótského protokolu. Co tato dekáda České republice dala – a případně co jí vzala? Jak jsme zjistili, odpovědi na jednoduše znějící otázku jsou nesnadné...

Foto: Evropská komiseFoto: Evropská komise Jedenáctého prosince 1997 se v japonském městě Kjóto, které hostilo summit OSN o změnách klimatu, zástupci 159 zemí světa shodli na dokumentu, jehož cílem bylo snížit emise plynů způsobujících skleníkový efekt. Cesta k naplnění prvního právního závazku tohoto typu však nebyla snadná: v platnost vstoupil až před třemi lety, když byla splněna podmínka ratifikace v požadovaném počtu států. A jak připomínají kritici, největší znečišťovatelé se k podpisu nebo plnění protokolu přitom stále nemají. Česká republika však vzala své závazky vážně – dokonce ještě podstatně dříve, než v roce 2001 protokol ratifikovala.

Tiskový mluvčí ministerstva životního prostředí Jakub Kašpar vysvětluje: "V roce 1990, ke kterému se Kjótský protokol vztahuje, bylo české životní prostředí, včetně emisí skleníkových plynů, v naprosto katastrofálním stavu. Vlivem několika faktorů, a nejvýznamnější z nich jsou pravděpodobně dva – přijetí docela razantní environmentální legislativy a tím druhým faktorem je razantní strukturální změna české ekonomiky na začátku devadesátých let, kdy došlo vlastně k pádu toho nejtěžšího průmyslu a tím pádem i k razantnímu snížení emisí nejenom skleníkových plynů. Tak Česká republika s Kjótským protokolem se vypořádala velmi dobře. Naše emise skleníkových plynů jsou dnes o 26 procent nižší, než v roce 1990. My naopak počínaje rokem 2008 můžeme tento svůj takzvaně přebytek prodat na mezinárodním trhu. V současné době probíhají finalizační fáze jednání například s Japonskem, s Nizozemím a s dalšími zeměmi. Tato transakce by mohla České republice přinést zisk v řádu miliard korun."

Prezident Svazu průmyslu a dopravy České republiky Jaroslav Míl ve své úvaze vychází ze stejných předpokladů, dochází však k jiným závěrům: "Kjótský protokol napomohl jedné věci, a to takovému globálnímu vnímání faktu, že je potřeba něco dělat s životním prostředím v racionálním směru, a to ve všech zemích světa, ne pouze na jednom kontinentě nebo v jedné dílčí zemi. My a někteří naši sousedé plníme závazky z Kjótského protokolu. Naše země se s nimi ztotožnila a jako jedna z mála je skutečně naplňuje v řádu desítek procent. Je škodou, že řada jiných zemí, které iniciovaly Kjótský protokol, které se k tomu halasně přidávají, tak nenaplňují ty závazky, a to ani v nejmenší míře a překračují je o desítky procent zase v tom druhém směru."

Podle Jakuba Kašpara z ministerstva životního prostředí je Česko sice relativně malým hráčem a jeho emise tomu ve světovém kontextu odpovídají, vystupuje však – třeba právě nyní na klimatickém summitu na Bali – jako součást Evropské unie, jejíž emise jako celku jsou významné už i z celosvětového hlediska. Jaroslav MílJaroslav Míl "Nicméně právě proto Evropská unie včetně České republiky usiluje o to, aby v té nové dohodě, která nastoupí po Kjótském protokolu, měli své závazky všichni významní hráči. V první řadě ti dva největší znečišťovatelé, což je Čína a Spojené státy americké, ale samozřejmě Evropská unie přichází do těch jednání s tím, že sama se zaváže taktéž k tomu, že v případě úspěchu těch jednání sníží do roku 2020 své emise skleníkových plynů o třicet procent a do roku 2050 o padesát procent oproti roku 1990."

Jaroslav Míl ze Svazu průmyslu a dopravy je ale k dalším závazkům skeptický. "Zatím se ukazuje, že všechny nástroje, které doteď byly implementovány, nevedou ke snížení emisí CO2 a nevedou ke zlepšení životního prostředí a řešení problému, který byl definován jako globální oteplování. Ba právě naopak. To je to, co mi na tom vadí."

Mluvčí Jakub Kašpar ale nepochybuje o tom, že snahy jeho resortu mají smysl a poté, co se povedlo snížení emisí, měla by se země zaměřit na další své problémy: Foto: Evropská komiseFoto: Evropská komise "Česká republika má jiný problém a to jsou měrné emise, ať už se vztáhnou na obyvatele anebo na jednotku hrubého domácího produktu. Protože energetická náročnost a tím pádem i emisní náročnost české ekonomiky a české společnosti, protože nejde jenom o průmyslovou sféru, ale například o energetickou náročnost budov, domácností a podobně, tak Česká republika je na tom zhruba dvakrát hůř, než průměr staré evropské patnáctky. Takže tady je to pole působnosti největší. Ten potenciál energetické efektivity a úspor energie je v České republice nejvýznamnější, tam je potřeba napřít pozornost."

Představitel českého průmyslu Jaroslav Míl však varuje před tím, aby se boj proti globálnímu oteplování nestal zástěrkou pro úplně jiné, než deklarované zájmy: "Toto je normálně o konkurenčním boji. Pochopitelně. Když zvednu myšlenku globálního oteplování, tak tím výrazně podpořím rozvoj obnovitelných zdrojů, investice do obnovitelných zdrojů. Jinými slovy, zase pomůžu výrobcům těchto zdrojů. Aby se dobře uplatnily, musí být podporovány státem. Jinak je to neefektivní."

Věci ale mohou být složitější, než se na první pohled zdají: "Veřejnost snadněji kývne na solární panely, než aby si uvědomila, že při jejich výrobě se vyprodukuje emisí CO2 daleko víc, než kdybyste tu elektrárnu postavili jadernou," tvrdí Jaroslav Míl, mimochodem bývalý generálním ředitel energetické společnosti ČEZ. Ale právě proto, že hovoří o nutnosti brát v potaz složitost problému, sám záhy zdůrazňuje: "Je správným krokem investovat do výzkumu, vývoje obnovitelných zdrojů. Protože řekněme v průběhu dalších deseti let ta jejich efektivnost půjde prudce nahoru a určitě jejich užití v jiných oblastech světa může napomoci a bude přínosem, to bych si v živote nedovolil zpochybňovat."

11-12-2007