Výstava tvorby nejznámějšího českého krajináře Antonína Slavíčka

29-08-2004

Reprezentativní výběr z tvorby nejznámějšího českého krajináře Antonína Slavíčka představuje expozice, která je k vidění ve výstavních sálech Městské knihovny v Praze. Naposledy se podobně rozsáhlá retrospektiva konala před třiačtyřiceti lety na Pražském hradě. Pro nejmladší dvě generace návštěvníků jde tudíž o první šanci poznat Slavíčkovo dílo takto vcelku. Blíže informuje Evelina Himalová.

Aktuální výstava, pro kterou Galerie hlavního města Prahy shromáždila více než 250 prací předního představitele českého impresionismu, sleduje všechna období Slavíčkovy tvorby, zároveň se však nenechává svazovat přísně chronologickým řazením: "Snažili jsme se ukázat dramatickou linii malířovy tvůrčí zralé, velmi plodné periody, která bohužel vzhledem k jeho předčasné tragické smrti trvala jen patnáct let," uvedla v rozhovoru pro Radio Praha autorka a kurátorka výstavy Jana Orlíková. Připomněla, že Slavíček vytvořil stovky obrazů považovaných za historicky vůbec první česká díla moderního umění. Zastoupeny jsou venkovské krajiny i pražské výjevy, nechybí ani zachycení dalmatského moře, kde malíř s rodinou pobýval v roce 1909. Krajinářskou průpravu absolvoval u Julia Mařáka a brzy se stal v tomto žánru vůdčí osobností. Vyznačoval se tím, že když dosáhl v nějakém směru bravurnosti, dosaženou jistotu opustil a hledal jiné cesty. Ke své práci potřeboval pocit vnitřního napětí.

"On zkoušel všechny možné výtvarné žánry po té etapě krajin, která je zhruba zahrnuta mezi léta 1901 až 1907,"

poznamenává Orlíková s tím, že změnu Slavíčkova malířského rukopisu především ovlivnila v roce 1907 jeho návštěva Paříže. Byl okouzlen lidským ruchem pařížských bulvárů a jejich barevností, v muzeích obdivoval díla starých mistrů, v galeriích pozorně sledoval současnou tvorbu. Po návratu se jeho pařížský pobyt zhodnotil v barevném uvolnění i v nové chuti do práce, což ostatně dokládají i některé exponáty na výstavě.

"Po návštěvě Francie a cestě domů přes Belgii namaloval několik velikánských zátiší, a také krásné květy. Jejich malbě věnoval velkou péči, a zrovna tak tady máme obrazy lesa. Je to monotónní malba kmenů smrkových, ale jednotlivé obrazy se od sebe liší. Při jejich srovnání si uvědomíme, jak úžasně působivá dokáží být i zdánlivě monotónné témata. Je tu vidět i krásná kolekce obrazů vážících se k Praze, jeho rodnému městu. Prahu on miloval, dobře znal a maloval ve všech možných podobách: od té historické - on sám se narodil na Starém Městě - až po letenské sady, letenské trhy, nádherné obrazy Prahy od Ládví nebo katedrály sv. Víta. Závěrečným akcentem výstavy jsou překrásné nedokončené obrazy, které ukazují i to, co se o Slavíčkovi vědělo, že každý obraz začínal oblohou. Obloha, plus ty nedomalované stromy pod ní - třeba na obraze nazvaném 'Žamberecká silnice' - jsou, řekla bych, takovou nádhernou dramatickou tečkou výstavy."

Jak bylo zmíněno, umělcův osud se uzavřel tragicky: V 39 letech ho při koupání v řece ranila mrtvice a ochrnul. S handicapem se nedokázal vyrovnat, proto se rozhodl dobrovolně odejít ze života. Diváci si na výstavě mohou přečíst dopis na rozloučenou z 1. února 1910, který adresoval svým nejbližším. Součástí expozice jsou totiž i citáty a úryvky z autorovy korespondence. V jednom z nich anekdoticky a charakteristicky přerývaným a zkratkovitým stylem například líčí vznik divadelních kulis, které vytvořil pro ochotníky v Kameničkách. Mimochodem právě i tato vesnice v drsné krajině v okolí Hlinska, kterou si počátkem 20. století vášnivě zamiloval, se stala námětem jeho obrazů; nejproslulejším z nich je zcela určitě "U nás v Kameničkách".

29-08-2004