Zdeněk Šputa - malíř, který třicet let nevystavil v Česku své obrazy

28-05-2008

Vrásky a jizvy, Tiché bolesti, Ukřižování - obrazy s těmito názvy představil v těchto dnech malíř Zdeněk Šputa na pražské Novoměstské radnici. Dvaadevadesátiletý autor vystavuje své malířské dílo opravdu jen výjimečně, od roku 1958 neuspořádal v Praze výstavu dlouhých třicet let. Jeho malby zato mohli vidět návštěvníci v galeriích ve Frankfurtu nad Mohanem, v Athénách, Londýně neb Stockholmu. Podílel se i na Expo v Bruselu a dalších mezinárodních výstavách. Současná pražská výstava je prý ale jeho poslední:

"Vždycky jsem odjakživa něco patlal, už jako dítě. A takovým amatérem jsem vlastně zůstal celý život,"

říká o sobě Zdeněk Šputa. Rodina ale výtvarný talent jediného syna příliš nepodporovala:

"Dokonce i tajně jsem se zavíral na půdě, aby to rodiče nevěděli, protože měli se mnou jiné plány.Otec chtěl ze mne mít obchodníka. Měl mlékárnu a sýrárnu. Začínal pochopitelně od píky, takže chtěl mít následovníka. Já jsem byl jedináček, ale takový, který si nesměl dělat, co by chtěl. Můj otec měl své zásady a byl celkem přísný člověk. Až moc."

Zdeněk Šputa vyrůstal v Ostravě, tam také studoval na gymnáziu a později na Obchodní akademii. S otcem se ale nepohodl a v r. 1938 odešel do Prahy. Konečně se mohl věnovat malířství. Jeho učitelem se stal tehdejší profesor Akademie Jakub Obrovský:

"Ovšem studoval jsem nikoliv jako žák Akademie, ale jako přítel rodiny. On si mne vzal na starost, chodil jsem k němu do ateliéru. Ten jeho ateliér byl v ulici Na Struze, tam jsem hospodařil. V Praze jsem se protloukal. Byl jsem zaměstnaný v obchodě s nábytkem a přitom jsem chodil k Obrovskému a musel jsem se živit. Neměl jsem nic, ani známosti. Byl jsem sám jak kůl v plotě. V zaměstnání jsem dělal referenta pro veletrhy ve výsadní společnosti Praxoexport. Tehdy se to jmenovalo ještě Koh-i-noor. V 50. letech, když bylo tzv. sedmdesát tisíc lidí do výroby, byly zrušeny všechny propagace v zahraničním obchodě a všichni měli jít do výroby. Já jsem byl už tehdy členem Svazu výtvarných umělců a to mne zachránilo, že jsem do výroby nešel a zůstal jsem na volné noze. Bez jakéhokoli příjmu a jakéhokoli zaměstnání."

Právě v 50. letech ale Šputa přestal své obrazy vystavovat:

"V roce asi 1958 jsem měl sérii obrazů, které jsem chtěl vystavit na členské výstavě Svazu. Donesl jsem jediný obraz, ten ale nebyl přijat, protože prý zaváněl Francií. To se neslučovalo s tehdejším názorem na výtvarné umění. Ten obraz jsem si vzal domů, výstavu jsem neobeslal a třicet let jsem nevystavil v Česku žádný obraz. Živil jsem se samozřejmě dál výtvarnou činnosti, ale na trošku jiném poli. Byly to vlastně takové artefakty do architektury, věci, které zdobily veřejné místnosti. Buď to byly plastiky s určitým, předem daným tématem, které jsem dělal většinou i s realizací, protože honoráře nebyly tehdy tak vysoké. Musel jsem vystačit s tím, abych práci odvedl a ještě mohl zaplatit realizaci."

"Ty první, tzv. jihočeské obrazy jsem maloval spontánně. Vlastně to, co jsem viděl, jřem převáděl do takových jásavých, veselých barev. Je zajímavé, že to bylo v té nejhorší době, v 50. letech, že jsem vlastně nevnímal tu zdejší politickou situaci. Maloval jsem radostně. Ovšem pak jsem začal dělat prostorové věci, plastiky a tapisérie a to byl jiný druh práce. Čili jsem opustil tu bezprostřednost, smyslové malování a začal jsem o tom přemýšlet. A to přineslo jiný výtvarný výraz, potýkání se s jinými výtvarnými materiály, které jsem potom začal komponovat do obrazů. Ta práce byla složitější a potřebovala víc času, nežli byl obraz hotový."

Tomu asi odpovídá i životní krédo Zdeňka Šputy: "Andělé i géniové umí všechno hned napoprvé. My ostatní se o to celý život pokoušíme."

28-05-2008