Vyhlášení cen Thálie už za týden; Ludvík Aškenazy by oslavil osmdesátiny

Tak to bylo pozvání jednoho z nominovaných na cenu Thálie 2000, sólisty Baletu pražského Národního divadla Jiřího Pokorného na představení "Psycho". Vidět ho můžete ale i v inscenaci "Někdo to rád...", která měla obnovenou premiéru na scéně Stavovského divadla před týdnem. Úspěšné představení, evokující atmosféru třicátých let, vytvořili v roce 1994 na motivy slavného amerického filmu "Někdo to rád horké" choreografové Libor Vaculík a Vlastimil Harapes. V novém nastudování a v novém obsazení se na scéně, která je dílem Jiřího Sterwalda, objeví v originálním tanečním libretu i další z nominovaných na cenu Thálie 2000 Jiří Jelínek a tři nositelky stejných cen z let minulých - Tereza Podařilová, Zuzana Susová a Nelly Danko. Taneční komedii provází původní hudba Petra Maláska, inspirovaná jazzem i originálními filmovými melodiemi. Texty Václava Kopty zpívá Hana Hegerová. Znovuzařazením inscenace na repertoár potěšil Balet Národního divadla všechny ty, kteří to "mají rádi horké".

řekl mi v rozhovoru k novému nastudování Weisova "Polského Žida" dramaturg Státní opery Praha, v tomto případě i režisér Jiří Nekvasil. K mikrofonu jsem pozvala také Rudolfa Haana, představitele titulní úlohy váženého občana Mathise, starosty a majitele hostince v Alsasku, který kdysi zavraždil a oloupil židovského obchodníka a jeho mrtvolu spálil v peci. Nikdo se o jeho činu nedověděl...

Ludvík Aškenazy, mimořádný talent české literatury, by letos 24.února oslavil osmdesátiny. Bylo mu však dopřáno jen 65 let života, z toho pouhých 23 strávil ve vlasti. Narodil se v česko-židovské rodině v Českém Těšíně. Maturoval v roce 1939 na střední škole ve východopolské Stanislavi, v době, kdy už toto město zabrala sovětská vojska. Od roku 1942 bojoval v československé jednotce, s československým armádním sborem se zúčastnil bitvy u Sokolova a s ním se také vrátil do domů. V květnu 1945 se v Praze seznámil s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna a oženil se s ní. Za zmínku stojí, že byl spjat i s naším médiem - už po válce se stal reportérem a zahraničně politickým komentátorem Československého rozhlasu, od konce padesátých let byl spisovatelem z povolání. Po srpnové okupaci Československa roku 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo, posléze žil v italském Bolzanu, kde také před rovnými patnácti lety - 18.března 1986 - po dlouhé nemoci zemřel.

Podstatou Aškenazyho tvorby byly krátké i delší povídky pro dospělé i pro děti, například "Dětské etudy", "Milenci z bedny", "Ukradený měsíc", a moderní pohádky - jako "Osamělý létající talíř", "Praštěné pohádky" a jiné. Tato část díla vrcholí v jeho nejúspěšnější a nejznámější knize "Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka". Ve této tvorbě pokračoval i po emigraci v Německu. Častým tématem jeho díla je konfrontace světa dětí se světem dospělých, lyrizace všednosti i protiválečné reflexe. Svým originálním stylem Aškenazy ozvláštnil prózu šedesátých let a vnesl do ní významné poetické prvky.

Pracoval také pro divadlo a pro film, a psal rozhlasové hry. Podle jeho scénářů bylo natočeno několik filmů - "Můj přítel Fabián", "Tam na konečné", "Hry a sny", "Májové hvězdy", "Křik". Snímek "Noční host" byl zfilmován podle jeho dramatu. Skutečná událost z počátku minulého století, která už předtím posloužila námětem pražskému německému spisovateli a novináři Egonu Ervínu Kischovi k napsání jeho proslulé komedie "Nanebevstoupení Tonky Šibenice", jíž o 9 let později - v roce 193O - zfilmoval Karel Anton, se stala základem i Aškenázyho verze. Jeho "Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem", vydaný z autorovy pozůstalosti, je poetická hra s postavičkami staré Prahy, také komická, ale především nepopírá tragédii osudové chvíle, která mladé dívce zvrátila život. Televizního zpracování, o které si hra přímo říkala, se zhostil Aškenazyho syn, režisér Jindřich Mann, který mi o filmovém scénáři, jenž si s využitím otcova archivu sám napsal, pověděl...

říká Jindřich Mann. Zeptala jsem se ještě pana režiséra, zda se myšlenkou filmové verze začal zabývat sám o své vůli nebo zda ho k ní ještě za svého života přiměl jeho tatínek..?
Filmu po herecké stránce skutečně není co vytknout, v tom se shoduje většina kritiků. Obdivuhodný je i výkon Pavla Landovského v roli vraha Prokůpka.

Na závěr ještě doplním, že k letošnímu dvojímu jubileu Ludvíka Aškenazyho - k nedožitým osmdesátinám a k patnáctému výročí úmrtí - připravila Česká televize i hodinový dokument nazvaný "Večer na téma Aškenazy". Režisér Pavel Linhart mu dal ještě podtitul "Spokojeně vypadající pyknik". Vzpomínají v něm na svá setkání s laskavým a šlechetným autorem spisovatel Arnošt Lustig, publicista Karel Hvížďala, dramaturg Zdeněk Hedbávný, generál Karel Borský - jeho kolega z jednotky Ludvíka Svobody v Sovětském svazu, filmový režisér Vojtěch Jasný a Aškenazyho kolegové z Československého rozhlasu - Jiří Horčička a Věra Šťovíčková.