Viktor Kronbauer pokračuje v tradici umělecké divadelní fotografie

23-10-2002

Divadelní fotografie je specifická disciplína, jako taková se v českém kulturním kontextu etablovala především díky tvorbě i příkladu Josefa Koudelky a Jaroslava Krejčího. Oni především proměnili do té doby poněkud statické pojetí obrazové informace o divadelním představení o svébytný výtvarný zážitek. Jenom málo divadelníků si uvědomuje důležitost divadelní fotografie, často tohoto jediného svědka o inscenaci pro budoucí časy. Česká divadelní fotografie má ostatně v evropském i světovém kontextu velmi dobrý zvuk. Vilém Faltýnek hovořil s Viktorem Kronbauerem, který letos získal mezinárodní ocenění na Triennale v Novém Sadu v bývalé Jugoslávii.

Viktor Kronbauer je ročník 1949. Absolvoval strojní průmyslovku, ale už v té době se začal zabývat fotografováním. Považuje se za žáka fotografa a grafika Jaroslava Krejčího.

"Já vám řeknu, jak jsem se s panem Krejčím setkal. Přišel jsem do divadla u Neumannů v Libni, přinesl jsem si stativ a asi tři filmy. Bylo to někdy v roce 1983, 1984. Začal jsem fotografovat a zjistil jsem, že jsem blázen, že mám s sebou stativ, ale hlavně že jsem si vzal málo filmů. A tenhle černobílý pán mi najednou hodil přes forbínu film. Pomohl mi představení dofotografovat. Pan Krejčí mi ovšem také později definitivně změnil život. Zjistil jsem, že divadelní fotografie nemusí být jenom dokument, ale i vrcholné výtvarné dílo, obrazy, které se dají případně pověsit do pokoje na zeď."

Říkáte, že vám setkání s Krejčím změnilo uvažování o fotografii. Můžete to upřesnit?

"Naučil mě koukat se. Nejít jen po povrchu, ale dovnitř, jít po obsahu inscenace. Znát divadelní text, divadelní literaturu, a naučil mě v divadle myslet a pohybovat se."

Jak se musí fotograf v divadle pohybovat?

"Tiše jak v kostele, jako myška a v černém tričku, aby nebyl vidět, aby nerušil."

Od roku 1984 Kronbauer pracuje pro Divadelní ústav a jeho snímky publikují mj. pravidelně Divadelní noviny. Spolupracoval například s režiséry Miroslavem Macháčkem, Davidem Radokem, Janem Grossmanem, Lubošem Pistoriem či bratry Formanovými. Mezinárodní porota výstavy Triennale v jugoslávském Novém Sadu ocenila letos stříbrnou medailí jeho kolekci fotografií z inscenace Richarda III. v režii Vladimíra Morávka, která se hraje v divadle Globe na pražském Výstavišti.

"Vážím si jí, je to myslím hodně důležitá cena a ještě dneska ani nevěřím, že jsem ji dostal. Musím říct jedno: V minulosti Česká republika vždycky posílala práce studentů pana Krejčího z FAMU do Nového Sadu na Triennále a nikdy se nestalo, že by nepřivezli nějakou medajli. Sám Krejčí jich tam získal tuším pět za sebou. Letos se mi podařilo získat stříbrnou medajli za soubor fotografií z Richarda III v režii Vladimíra Morávka. Tuto cenu jsem dostal i za celkovou koncepci. Ten soubor obsahoval 12 fotografií a byly rozděleny do tří kapitol Intriky, Vraždy a Království za koně."

Stačí dvanáct snímků na to zachytit inscenaci?

"Cha, stačí jeden! Já si vždycky v divadle dávám za úkol pokusit se jedním obrázkem ilustrovat celou inscenaci. Někdy se to podaří, někdy ne. Ale proč ne. Když je jedna výborná, stačí."

To musíte být velmi dobře dramaturgicky připravený.

"Jo, musím. Musím si tu hru přečíst a musím vědět, co chci, co očekávám. Jsou momenty, kdy si naběhnu přesně tam, kam potřebuju, a zmáčknu to v pravý okamžik. Nic víc."

Taky asi tu inscenaci musíte dopředu vidět.

"Přiznám se vám, že Morávkova Richarda III. jsem nikdy neviděl. Jel jsem rovnou načisto a povedlo se to. Ovšem tu koncepci jsem měl připravenou před fotografováním. Co chci. Protože hru jsem znal a říkal jsem si, že to a to se pokusím udělat... Ovšem tohle mě naučil Jaroslav Krejčí - mít koncepci než jdu fotografovat. Jak pan Krejčí říkal: nefotografujte, co vidíte, ale co o tom víte. A já bych to ještě doplnil: co cítíte a slyšíte."

Před tím než Kronbauer nastoupil do divadelního ústavu, pracoval sedm let pro Českou filharmonii. Tady se učil Kronbauer fotografovat hudbu. Zkušenost vyústila v knížku Setkání, která je věnována dirigentu Václavu Neumannovi. Je to mimochodem jediná cena, kniha, kterou zatím fotograf vydal. Dluh částečně splácí až nyní Divadelní ústav CD-romem Viktor Kronbauer - 100 divadelních fotografií.

Potřebuje divadelní fotografie nějaký úplně specifický talent?

"Ježiši talent... talent... asi jo! Talent jo. Já pocházím z herecké rodiny, moje tetička Jarmila Kronbauerová byla na Národním divadle, ta měla talent určitě, tak možná že jsem po ní nějaký cit, vnímání pro divadlo zdědil po ní. Talent určitě. A potom pracovat, pracovat, dřina. Vy mi to nebudete věřit, ale tuhle jsem dělal inventuru a zjistil jsem strašné číslo, že za rok nafotografuju tisíc filmů, tisíc špulek filmu, tisíc...! To jsou kilometry filmu, které projedou fotoaparátem a spoustu zpocených trik - no a potom pracovat, pracovat... A jak říkám, pro mě bylo důležité to setkání s panem Krejčím, který mi zachránil jedno představení, kdy jsem nebyl vybaven... Mimochodem ten film jsem mu nedávno s poděkováním vrátil..."

23-10-2002