Sýkora byl náš guru, říká malíř Václav Jíra

06-01-2016

V pražské galerii Nová síň probíhá výstava lounského malíře Václava Jíry nazvaná Chronos. Autor na ní vystavuje své objekty a obrazy tzv. strojků, nacházených na smetištích a v kovošrotech, a také malby podle hudby z posledních let. Celým jeho dílem však prolíná vliv Zdeňka Sýkory, taktéž lounského rodáka. O Sýkorovi i o svých dalších inspiracích vypráví v následujícím rozhovoru.

Václav Jíra: Strojky, foto: Miroslav KrupičkaVáclav Jíra: Strojky, foto: Miroslav Krupička Strojky jsou vaší specialitou, vyrábíte je a malujete od 60. let. Jak se za tu dobu vyvíjely?

„Strojky jsem začal dělat v 60. letech z materiálů, nalezených na skládkách nebo v kovošrotech. Jeden z nich – tzv. Myslící stroj – dokonce hrál ve filmu Případ pro začínajícího kata od Pavla Juráčka v roce 1969. Pak mi ho bohužel na Barrandově vyhodili. Jenže jak se mění technologie, mění se i odpad. Přibývá elektronického odpadu. Strojky z elektrosoučástek, které vystavuju, dělám v posledních asi deseti letech. Jsou menší a lépe se to skladuje. Elektroniku ani nemusím moc hledat. Známí, když něco vyhazují, mi to nosí sami. Někdy dílo pojmenuju po dárci. Strojků jsem měl doma tolik, že jsem některé slisoval a vyvezl na skládku. Vrátily se tam, odkud původně vzešly“.

Václav Jíra, foto: Miroslav KrupičkaVáclav Jíra, foto: Miroslav Krupička „Strojky mě od začátku zásadním způsobem ovlivňují při malování. Postupuju tak, že ze zvoleného objektu nebo součástky si udělám papírovou šablonu, třeba půlkruh z nějaké podložky. Tuto šablonu nebo víc šablon pak hodím na plátno. Po dopadu šablony obkreslím a vymaluju barvou. Tak jako to lidi házejí na smetiště, já to házím na plátno. Mám mechanismus i pro výběr barvy. Udělal jsem si velký barevný rastr s různými odstíny. Pak si hodím kostkou a podle toho, na jakou barvu padne, tou dělám součástku na plátně. Samozřejmě je obtížné malovat čistě podle principu – co tvar, to jiná barva. Vydržel jsem to jen u jednoho obrazu. Většinou stejnou barvou vymaluju několik součástek najednou. Někdy přijde ještě další dilema – to když hodíte šablonou a ona překryje tu původní – již namalovanou. Takhle je běžný postup, ale část malby dotvářím sám a řídím se při tom jen pocity“.

Václav Jíra: Rybí kosti, foto: Miroslav KrupičkaVáclav Jíra: Rybí kosti, foto: Miroslav Krupička Na výstavě Chronos máte také obrazy, malované podle hudby. Divák si může hudbu poslechnout ve sluchátkách. Kdy jste začal takhle tvořit?

„Za to může Český rozhlas. V březnu 2013 jsem na stanici Vltava v pořadu Rondo Wandy Dobrovské slyšel skladbu Rybí kosti od Ondřeje Adámka. Bylo to plné cinkání a zvláštních zvuků jako ty mé strojky z kovošrotu. Natolik mě to to zaujalo, že jsem si hned napnul plátno a začal podle toho malovat. Vyšel jsem z prvků z odpadového železa a začal je vrstvit na sebe. Vypadá to jako linie, čáry, ale nejsou to linie. Tady je čára vyjádřením tónu. Čím je to větší drama a tóny hlubší, tím je barva tmavší – hnědá nebo černá, jemnější tóny jsou vyvedeny veselejšími barvami. Na obraz Rybí kosti se mi vešla jen tříminutová část skladby“.

Václav Jíra: Mini mini, foto: Miroslav KrupičkaVáclav Jíra: Mini mini, foto: Miroslav Krupička „Série Mini mini podle skladby Petra Vajsara vznikala trochu jinak. Na každé ze čtyř pláten jsem nakreslil jeden velký strojek. Ten tvoří základ, který jsem dál omotával hudbou. Trvalo to rok a půl. A u série Chronos podle skladby Zdeňka Šestáka je zase určující rytmika. Na třech plátnech jsou zachyceny tři dynamické věty této skladby. Střídá se tam drama s lehčími pasážemi a na malbě je to vidět. Na plátnech mám poznámky se stopáží, kde byla skladba zvlášť dramatická. Tam navazuje nějaký výrazný tvar a slouží mi to jako orientace. Je to ohromně vzrušující. Natolik jsem tomu propadl, že teď maluju 12 i víc hodin denně. Nic jiného mě nebaví, jsem na tom úplně závislý“.

Obrazy Zdeňka Sýkory, foto: Miroslav KrupičkaObrazy Zdeňka Sýkory, foto: Miroslav Krupička Obrazy podle hudby připomínají liniové obrazy Zdeňka Sýkory, který také pocházel z Loun…

„V roce 1960 – bylo mi 21 let – jsem přišel do výtvarného kroužku Zdeňka Sýkory v Lounech. Bylo nás tam víc zájemců. Sýkora nás obešel, podíval se na naše výtvory a mně povídá: Tak vy můžete příště přijít zas. Neměl jsem žádné výtvarné vzdělání, bylo to pro mne vyznamenání. V kroužku jsme malovali, kreslili podle modelu. Scházeli jsme se v pronajatých prostorách v Lounech, zpravidla dvakrát týdně v úterý a v pátek. Sýkora byl přísný, nic nám neodpustil. Po kreslení a malování mě obvykle poslal pro pivo. Pak jsme seděli a rozjímali o umění. To bylo v první polovině 60. let“.

Zdeněk Sýkora, foto: Gortyna, CC BY-SA 4.0Zdeněk Sýkora, foto: Gortyna, CC BY-SA 4.0 „K tomu pak přibyl plenér. Sýkora se svými studenty z Pedagogické fakulty jezdil na krajinářské kursy do jižních Čech a já jezdil s nimi. Vzpomínám si, když jsem dělal se Zdeňkem Sýkorou první krajinku. Nakreslil jsem na plátno keře, stromy a stráně a vymaloval je barvami. Chtěl jsem to nechat zaschnout a pak do toho namalovat detaily. Přišel ke mně Zdeněk Sýkora a povídá: Člověče, vždyť ty to máš skoro hotový! To byly rady k nezaplacení. Malovali jsme, pak jsme si něco opekli, něco vypili a povídali o umění. Krásná doba. Začínal jsem jako krajinář a vlastně jsem jím zůstal dodnes. Pořád jezdím do míst, kde jsme dřív malovali, např. do jižních Čech, a stále maluju“.

„Se Sýkorou jsme se sblížili a začali si tykat. Jemu se říkalo Sejda, já jsem byl Vajda. Měli jsme i společné zájmy. Hokej jako Sýkora jsem moc nehrál, ale dělali jsme spolu jachting. Za obraz jsem vyměnil jachtu – piráta – a plachtili jsme na Nechranické přehradě. Dokonce jsme byli v širší nominaci na olympiádu. Za Sýkorou tam jezdili další výtvarníci, jako byli Karel Malich nebo Ota Slavík. V Lounech se v okruhu Zdeňka Sýkory zase pohybovali Ladislav Mirvald, Kamil Linhart…“

Václav Jíra: Krásy kovošrotu, foto: Miroslav KrupičkaVáclav Jíra: Krásy kovošrotu, foto: Miroslav Krupička Jaké byly vaše životní osudy dál?

„V 60. a 70. letech jsem pracoval v galerii Benedikta Rejta v Lounech u Jana Sekery. Pořádal tam úžasné výstavy českých konstruktivistů – Hugo Demartini, Jan Kubíček, Karel Malich. Bylo to hezké období. Ale cítil jsem, že potřebuju větší svobodu a tak jsem odešel do svobodného povolání. Nebylo to jednoduché. Občas jsem musel udělat něco na zakázku, aby bylo na živobytí, ale srpy a kladiva jsem nikdy nedělal. Vyráběl jsem své strojky. Jestli mě někdo ovlivnil, tak to byl Zdeněk Sýkora. Potěší mě, když se někdo podívá na mé obrazy a řekne: To je podobné Sýkorovi.“

Václav Jíra: Malba podle hudby, foto: Miroslav KrupičkaVáclav Jíra: Malba podle hudby, foto: Miroslav Krupička Děkuji za rozhovor

Výstava Václava Jíry CHRONOS v galerii Nová síň v Praze trvá do 10. ledna 2016.

06-01-2016