Studio Dům dává Tálské možnost experimentovat

Dnešní rubrikou se volně vrátíme k brněnskému Divadlu Husa na provázku, jemuž jsme po dvakrát už pozornost věnovali. Tentokrát bude řeč o současných aktivitách spoluzakladatelky divadla - Evy Tálské, tvůrkyně výrazných inscenací, které se zapsaly do historie českého divadla. Po roce 1989 se režisérka Tálská začala z Provázku vytrácet a v roce 1992 založila divadelní školu Studio Dům. S divadlem spolupracuje už jen příležitostně. Slovo má Vilém Faltýnek.

V kavárně divadla Husa na provázku jsem se sešel s mladým hercem Tomášem Pavčíkem, který už osm let pracuje ve Studiu Dům Evy Tálské. Jak se k němu dostal, respektive, jak se dostalo studio k němu?

"Začalo to tak, že jsem zaslechl v rádiu reklamu na konkurs do divadla Studia Dům."

Kolik vám bylo?

"Devatenáct."

Proč jste nešel na konzervatoř nebo na JAMU?

"Když jsem se hlásil do Studia Dům, tak jsem v žádném případě nepředpokládal, že se budu někdy snažit o nějakou divadelní školu. Já jsem se tam hlásil z toho důvodu, že jsem chtěl zkusit dělat divadlo, jinou ambici, než zkusit to, jsem neměl. Až paní Tálská mě pak naprogramovala, přivedla k tomu, zabývat se divadlem dál."

Eva Tálská nerada poskytuje rozhovory. Přesto mi popsala na mikrofon práci svého divadelního studia. Všechno začalo před jedenácti lety.

"Já jsem tady v Brně získala jeden dům na Ptačinského ulici. Bylo domluveno, že ten dům můžeme dát dohromady, protože to bylo uvnitř celé rozpadlé, tak jsme se do toho dali, jenže pak došlo k různým restitucím, tak jsme ho ztratili."

Bylo by možné popsat nějak vaši práci? Má to studium nějaký svůj průběh, nějaký řád?

"Každý jeden cyklus trvá zhruba pět let. Každý cyklus je veden jinak, tenhle co zrovna probíhá, je veden hodně směrem k improvizaci."

Jak se dá učit improvizaci?

"O tom se špatně mluví... No tak každý má volnost... každý má volnost ve všem. Tam se musí časem podřídit nějakému rytmu, nebo najít rytmus, a jinak má volnost."

Mají určité zadání? Nebo jak je ta improvizace vymezena? Časem? Prostorem?

"Jistě že mají zadání, při improvizaci to ani jinak nejde."

A necháváte je v tom - podusit!

"No já mám pocit, že se v tom dusím spíš já, oni z toho mají zábavu."

Proč jste se zaměřila na práci s mladými lidmi, kteří teprve hledají svůj výraz?

"Jsou otevření všemu, a to je vždycky důležité."

Máte vy větší volnost při práci s nimi?

"Větší volnost mám hlavně proto, že si můžu termíny a časy řídit sama."

Jaké jsou výsledky vaší školy? Co dělají vaši žáci, kteří už odešli?

"No většinou jsou u divadel - jako výtvarníci nebo herci nebo jako režiséři."

Ze Studia Dům vzešli například velmi disponovaní mladí herci Husy Tomáš Sýkora a Eva Vrbková. Budoucí divadelní vědec Tomáš Pavčík pokračuje:

"Většinou ve Studiu Dům, a tím se taky lišíme od její práce s Provázkem, si tady může dovolit víc experimentální práce. Může si zkusit třeba šest variant, a ví, že má čas, těch šest nefunguje a ona vymyslí další dvě, a teprve ty fungují. Na provázku je samozřejmě tlačená termínem premiéry, tím, že ti profesionální herci jsou trochu blokovaní, mají svoje starosti a nemají ten obrovský náboj, jako mají ti mladí, kteří do toho jdou s tím, že se chtějí bavit."

Zakladatel Husy a bývalý pedagog Tálské Bořivoj Srba říká, že v současné tvorbě divadla jsou mu nejsympatičtější právě režie Evy Tálské. Z nich pak vyzdvihuje inscenaci Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň, která měla premiéru v roce 1999.

"Je to beze slov, je to o člověku, který se rozhodl, že bude pomáhat lidem."

To také hrají ti vaši mladí lidé mezi patnácti a devatenácti?

"Cirkusové představení je uděláno s divadlem Husa na provázku i s mým Studiem Dům. Všechny klaunské věci dělá Studio Dům, současně tam předvádí koně, to ostatní dělá Provázek. Ten příběh je tak propleten s cirkusovými čísly, protože se to odehrává v cirkuse, že je to neodtržitelné od sebe. proto je to Cirkus. Ono se to původně jmenovalo Se mnou smrt a kůň, ale protože se jedná o cirkusová čísla, o manéž, jmenuje se to nakonec Cirkus. Aneb Se mnou smrt a kůň."

Bořivoj Srba:

"To není inscenace, která by rekonstruovala lidovou poezii, ale v duchu lidové poezie, na metafoře o umírání jednoho cirkusu, vyjadřuje svůj nejosobněji cítěný problém života v nepříznivých okolnostech, života, který je veden na samé hranici mezi životem a smrtí, ale který se nevzdává naděje ve vykoupení na základě jakési všeobjímající sympatie."