Provozovat galerii je proces učení, říká Nina Mainerová

25-02-2016

V Nové galerii na pražských Vinohradech právě probíhá výstava AKT, která vyvolala široký ohlas v médiích. Hnací silou galerie, která funguje o něco víc než rok, je Nina Mainerová. V následujícím rozhovoru hovoří o zákulisí úspěšné výstavy i tom, jakými překážkami musí projít začínající galerista.

Nová galerie vznikla před víc než rokem. Byl to dlouhodobý plán nebo šlo o náhlé rozhodnutí?

Nina Mainerová, foto: archiv Niny MainerovéNina Mainerová, foto: archiv Niny Mainerové Provozuju ateliér Malování a kreslení a při něm jsem asi dva roky měla takovou malou galerii. Chodilo tam čím dál tím víc lidí. Bavilo mě jednat s umělci, připravovat výstavy, vernisáže… A tak jsem v roce 2013 začala hledat prostor pro galerii. V létě 2014 jsem jednou šla do ateliéru a v Balbínově ulici naproti nám z nebytového prostoru vynášeli staré zařízení. Vešla jsem dovnitř a ptala se, co tam bude. Ukázali mi horní prostor, který se mi líbil. Hned jsem si tam představila galerii. Pak mě ještě pustili dolů do sklepních prostor, které byly opravdu rozlehlé. Nádhera! Prostory se mi podařilo pronajmout a dnes je tam už přes rok galerie.

Nová galerie otvírala v říjnu 2014, kolik za sebou máte výstav?

Děláme jednu výstavu za měsíc. To je dost rychlý rytmus. Nastavila jsem to tak, protože jsme nová galerie, všechno je nové a získávám tím zkušenosti. Dává mi to možnost oslovovat hodně umělců a seznamovat se s nimi. Docela se to daří, už mám zaplněný rok 2016 i 2017. Zatím držím rytmus jedna výstava do měsíce, ale do budoucna chci pořádat tak 5-6 výstav ročně a víc se jim věnovat. Splnil se mi sen a s tím snem přišlo plno věcí, s nimiž člověk nepočítá a musí se s nimi nějak srovnat. Je to proces učení. Galerii jsem otevřela proto, abych se v této oblasti něco naučila. Je to dost těžká škola. Galerii může vést člověk, který je do toho zapálený, musí to být životní koníček. Věnuju se tomu od rána do večera a zatím mě to baví.

Jak je galerie úspěšná návštěvnicky a ekonomicky?

Tomáš Císařovský, Poustevník, výstava AKT, foto: Miroslav KrupičkaTomáš Císařovský, Poustevník, výstava AKT, foto: Miroslav Krupička Když jsem začínala, měla jsem představu, že bude chodit hodně návštěvníků. Realita je tak 20-30 lidí denně. Postěžovala jsem si jiným galeristům, ale utěšují mě, že je to dobré. Galerie je vlastně firma, kterou musíte prosadit na trhu. Myslela jsem si, že to bude trvat tak 3-5 let, než si vybuduju důvěru u publika a sběratelů. Chce to čas. V roce 2015 k nám začali chodit sběratelé a na některých výstavách se podařilo něco prodat. To považuju za úspěch. Mimo otvírací dny využívám prostory galerie pro výtvarné kursy a podobně. To mi pomáhá platit nájem a pomocné sily. Časem si na sebe musí galerie vydělat.

Vystavují u vás umělci známí i méně známí. Jaký používáte při jejich výběru klíč?

Pořádáme výstavy samostatné i skupinové, protože ne každý má dost děl na samostatnou výstavu. Baví mě autory kombinovat tak, aby mezi nimi byli i ti méně známí – třeba studenti, kteří se mi líbí a které bych chtěla jednou zastupovat. Do budoucna bych ráda měla tak 4-6 autorů, které bych chtěla výhradně zastupovat a poskytnout jim veškerý servis. Ale tak daleko zatím nejsem. Chce to víc času, aby až někoho oslovím, věděl, jaká sláva ho do konce života čeká!

Akt,  Jakub Špaňhel, výstava AKT, foto:Miroslav Krupička Akt, Jakub Špaňhel, výstava AKT, foto:Miroslav Krupička Jedním z našich cílů je vyvážet české umění ven, protože máme umělce, srovnatelné se zahraničním. Loni jsme se jako galerie zúčastnili veletrhu Berliner Liste. Byla to obrovská zkušenost. Zjistila jsem, jaké náklady musí galerie na takovou týdenní přehlídku vynaložit, navázala jsem tam různé kontakty, sledovala reakce návštěvníků… V tom bych ráda pokračovala. Tady se zúčastňujeme přehlídky Art Prague. Jednou se, doufám, dostaneme na Art Basel…

Chodí k vám stejní lidé, nebo se publikum liší podle výstav?

Každá výstava přitáhne určitý typ lidí, přijdou přátelé umělců… Těší mě, že i na začínající autory přijdou sběratelé, i když sbírají jen informace. Pak je typ sběratelů, kteří přijdou a někoho mladého si koupí, což je výborné. Na výstavy zavedených malířů přicházejí takoví, kteří jdou na jistotu a něco si třeba dokoupí do sbírky. Někteří návštěvníci nás považují za instituci. Jenže my jsme soukromá galerie a musíme se uživit prodejem děl.

Vraťme se k aktuální výstavě AKT, která vzbudila velký ohlas. Jak vznikala?

Už nějakou dobu jsem chtěla oslovit známé autory, jako jsou např. Michael Rittstein nebo Jaroslav Róna, jenže ti už jsou etablovaní a možnost udělat jim větší výstavu tu není. A tak asi před půlrokem vznikla myšlenka uspořádat společnou výstavu, na kterou by mi tito autoři věnovali jeden dva obrazy, aby jim to nenarušilo harmonogram výstav nebo jiných povinností. Byla zima, tak jsem si řekla, že to chce hřejivé téma, které přitáhne publikum. A tak se zrodil nápad uspořádat výstavu AKT. Napsala jsem si seznam autorů, oslovila je a naprostá většina souhlasila. Na výstavě je zastoupeno 26 malířů. Dalo to práci – všechno zkoordinovat, svézt obrazy, nainstalovat. Bylo to na hranici toho, co se dá zvládnout.

Odhaduju, že na zahájení AKTu přišlo tak dva tisíce lidí, což je fantastické. Máme otevřeno v úterý, středu, čtvrtek a sobotu a chodí tak 100-200 lidí denně. Jednáme i o prodeji některých děl. Tím, že ohlas byl tak dobrý, ráda bych na to navázala a pořádala podobné výstavy třeba jednou za rok nebo za dva.

Jaké další výstavy plánujete v roce 2016?

V březnu nás čeká účast na veletrhu Art Prague. Potom bude v galerii výstava čtyř mladých umělců, v květnu výstava Martina Mainera, v létě ještě nevím, v září Vojtěch Horálek, potom krajinář Adam Kašpar. Na konci roku bude první fotografická výstava Tona Stana a v prosinci první samostatná výstava Alfréda Symůnka. K výstavám bych ráda vydávala katalogy, ale tak daleko ještě nejsme.

25-02-2016