Nové operní dílo Oráč a Smrt od jazzmena Emila Viklického

Jazzman Emil Viklický se v minulých dnech už podruhé představil ve Státní opeře Praha jako skladatel vážné hudby. Jeho nové operní dílo má název "Oráč a Smrt". Je o věčných otázkách života a vychází z šest set let starého díla raně humanistické literatury od Jana z Teplé.

V září 2000 hrálo divadlo jako novinku Viklického operní prvotinu s názvem "Faidra", která situovala antický mýtus na vojenské letiště jednotek na Balkáně. Opus "Oráč a Smrt", není v pravém smyslu operou, ale tématicky neotřelým a inscenačně dobře zvládnutým scénickým oratoriem pro dva pěvce, orchestr, sbor a deset tanečníků. Loni v létě měl koncertní premiéru ve Státní opeře Berlín při prvním ročníku festivalu českého umění a měl velký úspěch. Potvrzuje to dirigent Přemysl Charvát, který "Oráče a Smrt" se sólisty Alešem Brisceinem a Janou Sýkorovou ve spolupráci s exilovým režisérem Dušanem Robertem Pariskem, který je autorem libreta a angažuje se v česko-německých kulturních kontaktech, nastudoval.

"Viklického opera je jedna z těch oper, které když jsem je prvně viděl a zahrál, tak jsem si řekl: tohle bych chtěl dělat. A kupodivu se mi to splnilo. Je naprosto vynikající, má obrovský tah, nakonec se to potvrdilo i při tom koncertním provedení v Berlíně, lidé byli dojatí, mělo to skutečně úspěch, který jsem nečekal: Samozřejmě je to zásluha všech těch interpretů - orchestru, sboru a obou sólistů - Aleše Brisceina i Jany Sýkorové, kteří jsou opravdu vynikající,"

uvedl Přemysl Charvát. O díle, jehož dávná literární předloha je spor - imaginární proces mezi "Smrtí" a vzdělaným mužem, symbolicky nazvaným "Oráč", kterému zemřela mladá ctnostná žena, a on vznáší proti "Smrti" žalobu, jsem si povídala i s libretistou panem Pariskem. Toto téma měl v hlavě již dlouho. Když se mu je nepodařilo uskutečnit v češtině už v osmdesátých letech, pokusil se o německou verzi, kterou inscenoval počátkem devadesátých let ve svém Zámeckém divadle v Ellwangenu.

"Já jsem vlastně byl upozorněn na pana Viklického, znám jeho práci, vím, co umí. V době, kdy jsem uvažoval o tom, komu zadám tuto hudbu, jsem měl velkého přítele, který bohužel už mezi námi není - génius české hudby Jan Novák, poslední žák Bohuslava Martinů, a ten se mnou vlastně do své smrti, velice náhlé, neočekávané, do roku 1984 spolupracoval. My jsme spolu udělali asi deset věcí, jedna byla taky 'In memoriam Paridis' pod jeho dirigentskou taktovkou. On spoustu věcí taky sám dirigoval. A ten 'Oráč a Smrt', to jsme si říkali, že bude další, co uděláme, to byl náš takový plán. Bohužel Jan Novák zemřel, tudíž jsme to odložili, ale ne ad acta."

Zmíněnou německou inscenaci z devadesátých let představil Parisek několikrát v Česku. Ale potom prý si řekl.

"Proč bychom vlastně měli trápit tady mé spoluobčany němčinou. Pokusme se to udělat v češtině, a ten vlastně první, na koho jsem se tehdy obrátil, byl Jiří Pavlica, hlavní role hráli paní Molavcová a pan Strejček. Tahleta věc v Čechách má neobyčejný úspěch. Do dnešního dne se hrálo přes 100 repríz, a průměrná návštěvnost, jak jsem slyšel, se pohybuje okolo 400 až 800 diváků, dokonce někde bylo až 1700 diváků na tomto vlastně melodramu. To je jako činohra se zpěvy a hudbou. No a potom dál on byl velmi zaneprázdněn, a já jsem vpodstatě musel najít někoho, kdo se s tou věcí rychle vypořádá, můj přítel a houslista Petr Růžička, který dlí v Paříži, mi řekl, že s panem Viklickým určitě budu mít štěstí, protože pan Viklický je velmi citlivý, má velkou invenci, dokáže se s takovýmito tématy vypořádat, a píše rychle,"

přiblížil v rozhovoru pro Radio Praha začátek své spolupráce s Emilem Viklickým na nové opeře "Oráč a Smrt", která měla světovou scénickou premiéru 21. ledna ve Státní opeře Praha, autor jejího libreta a režisér Dušan Robert Parisek.