Nejraději vezmu hlínu a začnu modelovat, říká sochař Richard Štipl

V pražské galerii Miro společně vystavují dva přátelé – figuralisté – Richard Štipl a Josef Zlámal. Richard Štipl patří k nejvýraznějším a nejoriginálnějším současným sochařům, jeho plastiky lidských těl a jejich částí zaujmou na první pohled. O odcizení v emigraci, o zálibě ve voskových figurínách a o nerozlučném přátelství s Josefem Zlámalem hovoří v následujícím rozhovoru.

Tvoříte výhradně figury. Kdy jste se o lidské tělo začal zajímat?

Richard Štipl, foto: Miroslav KrupičkaRichard Štipl, foto: Miroslav Krupička Koncem 70. let mí rodiče emigrovali do Kanady, bylo mi 11 let. Pociťoval jsem určité odloučení, vykořenění, pokoušel jsem se hledat vlastní identitu. Začal jsem si vytvářet takové náhradní bratry, kterými jsem se obklopoval. Oni zase komunikovali se mnou. Každý měl jiný výraz, vyjadřoval jinou emoci. Vznikl z toho takový vizuální deník. Vlastně jsem vedl rozhovor sám se sebou. Po studiích v Torontu jsem se věnoval malbě. Sochy a plastiky dělám posledních 10 let.

Vaše postavy, polopostavy nebo hlavy mají vaši podobu, ale každá má jiný škleb v tváři, jinou emoci…

Ano, dílo je pro mě hodně osobní. Vychází z autoportrétů, ale ne proto, že bych byl středobodem všeho dění. Pro mě je to jen platforma, na které se dá stavět, něco sdělit. Člověk zná nejlépe sebe sama, proto znázorňuji sám sebe. Je to můj odrazový můstek. Pokud člověk je, jaký je, bude se pořád zabývat sám sebou. Pohybuji se na pomezí existenčna. Někomu se to hodně líbí, někomu vůbec ne. Může to mít spojitost s emocemi, které někteří nechtějí vidět. Jiní v tom nacházejí humor, nadsázku, možná i kus sebe. A oceňují odvahu – dělat si legraci sám ze sebe.

Vaše figury jsou téměř dokonalé. Býváte označován za hyperrealistického umělce, považujete se za něj?

Dílo Richarda Štipla, foto: Miroslav KrupičkaDílo Richarda Štipla, foto: Miroslav Krupička Tyto věci si člověk neuvědomuje. V něčem jedete od počátku, aniž byste o tom věděli. To jsou nálepky, které se nabalují později, v průběhu tvorby. Hyperrealismus, s nímž jsem začínal, už se u mne přetavuje do expresivity, už nekladu důraz na otrockou podobu tělu, vyvíjí se to někam dál.

Jak vypadá proces vaší tvorby? Stačí se postavit před zrcadlo a začít modelovat?

Nejradši vezmu kus hlíny a začínám s ní něco dělat. Ta fyzická tvorba je pro mě velice důležitá. Dřív jsem maloval a to bylo dost svazující. Dostal jsem se do nějakého kouta, z něhož jsem nemohl ven. U malby musíte plánovat, vymýšlet kompozici atd., zatímco u sochy jste okamžitě v kontaktu s materiálem. Můžete začít hned. Samo to nabývá na hmotě, pak se to rozmnožuje, rostou tomu končetiny, figur přibývá, vytvářejí se kompozice atd. Tenhle organický způsob tvorby mi vyhovuje.

Když máte sochu hotovou, musí se udělat formy. Následně se to odlévá do vosku, pryskyřice nebo kovu a pracuje se s tím dál. Pak to lze odlít zpět do vosku, zvětšit do dřeva atp. Vytvořit skupinu postav může trvat i rok. Krom toho záleží na další povrchové úpravě. Výsledný výraz je výsledkem procesu, spontánního vývoje. V první fáze je to vření, bublání a zachycení emocí. V další fázi to musíte doladit a vycizelovat do konečné podoby.

V posledních letech své sochy a plastiky kolorujete. Jak jste k tomu došel?

Dílo Richarda Štipla, foto: Miroslav KrupičkaDílo Richarda Štipla, foto: Miroslav Krupička Vzniklo to díky tomu, že jsem dřív maloval. Po malbě se mi stýská, tak jsem chtěl i tuto formu ve svém díle nějak vyjádřit. Tělo jsem pojal jako plátno. Na něm se dá dobře tvořit, kombinovat techniky, symboly atp.

Do širšího povědomí jste vešel v roce 2010 výstavami v Rudolfinu a v pražské galerii DSC. Tam jste vystavil figury z vosku, připomínající postavy z muzea voskových figurín. Proč jste si oblíbil zrovna tento materiál?

Vosk je používán od 18. století – do doby francouzské revoluce. Tehdy se vystavovaly useknuté hlavy a zohavené trupy těl. Někdo chytrý přišel s tím, že to bude jezdit jako cirkus po Francii. Jenže těla dlouho nevydržela a tak se začala odlévat z vosku. Z toho pak vznikla muzea. Vosku se přezdívalo stín života, protože vypadá jako živé tělo.

V roce 1992 jsem navštívil muzeum voskových figurín ve Florencii. Tam jsem viděl anatomické modely, které sloužily jako učební pomůcka ve vojenských nemocnicích v celém Rakousku Uhersku. Vyrábělo se to pomocí odlitků, které se snímaly ze zemřelých. Na výrobu jednoho voskového těla bylo potřeba až 40 těl zemřelých. To na mě hluboce zapůsobilo. Už tehdy jsem si řekl, že pokud se pustím do sochařství, vyzkouším tuto techniku. A později ta doby přišla.

Má vosk takovou nosnost, že udrží pohromadě velkou figuru?

Dílo Richarda Štipla, foto: Miroslav KrupičkaDílo Richarda Štipla, foto: Miroslav Krupička Nosnost vosku není neomezená, takže u větších figur přecházím ke kovu nebo ke dřevu. Vosk je zranitelný materiál. Je jako lidské tělo – je stálý, jen když není vystaven extrémním teplotám. Vosk byl znám už ve starověkém Egyptě. Tam z vosku dělali portréty zesnulých na rakvích a vydržely dodnes.

Na výstavě máte dvě společná díla s Josefem Zlámalem. Jak jste dospěli ke společné tvorbě?

S Josefem Zlámalem se známe 25 let. V roce 2012 jsme spolu poprvé vystavovali. Uvědomili jsme si, že to vnitřní propojení je hlubší, než jsme si mysleli, že se navzájem inspirujeme. Byl to vlastně experiment. Chtěli jsme vyzkoušet, co by se stalo, kdyby do mého třírozměrného díla Josef zasáhl jako malíř. Moje dílo použil jako papír a dotvořil je tuší.

S Josefem žijeme a tvoříme ve Šternberku u Olomouce, kde jsme se také narodili. Ateliéry máme oddělené, ale jsme v každodenním kontaktu. Posíláme si fotky nebo se večer navštěvujeme a probíráme, na čem pracujeme, občas se dohodneme, že něco vyzkoušíme. Já přivezu sochu k němu nebo on navštíví mne. Na malém městě to není problém. Je tam i spojení s přírodou, kterou potřebujeme. Josef běhá, já zase chodím na procházky se psy. Máme tam zázemí.

Kteří umělci vás ovlivnili, pokud se o tom dá mluvit?

Dílo Richarda Štipla, foto: Miroslav KrupičkaDílo Richarda Štipla, foto: Miroslav Krupička Já i Josef Zlámal nejvíc vzhlížíme k pozdní gotice. Odkaz středověku nás oba fascinuje. Samozřejmě nikdo nežije ve vakuu, takže by se u nás našly i nějaké návaznosti na současné umění. Pokud jde o gotiku, na českém a rakouském území působil fantastický řezbář, kterého známe jen pod šifrou I. P. Pak tu byl vynikající německý sochař a řezbář Tilman Riemenschneider. U Josefa Zlámala je to zase Albrecht Dürer.

Jaké jsou vaše další plány?

S Josefem Zlámalem se zabýváme projektem putovní zahraniční výstavy. Hledáme pro ni partnery, a to nejen mezi soukromými galeriemi, ale také mezi galeriemi státního charakteru. Na tomto turné bychom chtěli konfrontovat naší tvorbu s autentickými historickými díly v příhodných výstavních prostorách.

Výstava Richarda Štipla a Josefa Zlámala: Plastika a kresba probíhá v pražské galerii Miro do 28. srpna 2016.

Výstava, která je nyní v galerii Miro, bude v září pokračovat do Švýcarska do galerie Fravi a odtud v říjnu poputuje do Lipska. Začátkem příštího roku se přesune do galerie Enrique Guerrero v Mexiku a potom skončí v pražské Dvorac Sec Contemporary. V průběhu cesty budeme navazovat kontakty s výstavními institucemi, kde bychom pak chtěli realizovat náš výstavní projekt.

Jste úspěšným výtvarníkem, byť více v zahraničí než doma. Co byste poradil začínajícím umělcům?

Dílo Richarda Štipla, foto: Miroslav KrupičkaDílo Richarda Štipla, foto: Miroslav Krupička Nechci opakovat nějaké fráze. Cesta každého výtvarníka je individuální a záleží na tam, na jaké životní cestě se nachází. Jediné, co můžu poradit, je, aby se mladí výtvarníci snažili dostat ven. Tady je malý rybník. Člověk se snadno zacyklí a točí se v kruhu výstav. Školy chrlí nové umělce, všichni potřebují žít. Ta mezinárodní konfrontace je důležitá – hodně jezdit, dívat se, co se děje venku, sledovat, co probíhá v Lipsku, v Berlíně, ve Vídni, rozhlížet se, jaká je úroveň současného umění. A potom taky nenechat se odradit.

Děkuji za rozhovor.