Kurátor Zdenek Primus: dobrá výstava chce odvahu

Se jménem kurátora moderního umění Zdenka Primuse jsou spojeny tak výjimečné počiny, jako byla například výstava grafika Vladimíra Boudníka v Pražském hradě v r. 2004. V bývalém Československu přitom původně nemohl ani vystudovat. Výtvarnému umění se jako teoretik a kritik začal věnovat až v německém exilu. Tamní zájemce o umění naopak seznamoval s českou avantgardou.

Zdenek PrimusZdenek Primus Jaké byly vaše kurátorské začátky v cizině?

"Já jsem měl rád českou avantgardu, takže první velká kniha, kterou jsem udělal, byla o avantgardě 20. a 30. let. O obálkách, které dělali Teige, Štyrský, Šíma, Toyen atd. Udělal jsem tam o nich velkou výstavu a velkou knihu. Před tím jsem napsal knihu i Vilému Reichmannovi a Miloši Korečkovi. To byli surrealisté ve 40. letech. Takže já jsem začal 20. a 30. léty a pokračoval jsem před 40. a 50. léta až k Boudníkovi. Toho jsem ale už dělal tady, v Čechách."

Jak se vám v Německu dařilo pro tyto výstavy a knihy získávat materiál?

"Když jsem dostal vízum, tak jsem měl možnost jet do Prahy. A tady jsem ten materiál sháněl. A musím říct, že hodně lidí mi pomohlo, když jsem řekl, co mám v úmyslu. Nebo i ti autoři, pokud ještě žili, jako Reichmann, Koreček, Obrtel, mi pomohli, dali mi k dispozici materiál a já jsem si ho odvezl. Tam jsem ho použil a pak jsem ho zase přivezl zpátky, nebo jsem ho měl k dispozici na další výstavy. I když jsem chtěl napsat knihu, použil jsem tento materiál."

Jaký úspěch měly vaše výstavy?

"Já jsem měl velký úspěch. Nedá se říct, že jsem měl štěstí, to je napůl připravená věc. Já jsem se tomu ale věnoval, věřil jsem tomu a mohl jsem vlastně realizovat úplně všechno, co jsem si předsevzal. To bylo i proto, že Německo je velice zvědavé a liberální. Tak jsem ho v té době prožil. Oni v té době z východního umění znali velice málo a byli zvědaví, takže mi umožnili, abych mohl vystavovat. A u nakladatelství jsem zkrátka mohl napsat právě tu knihu, kterou jsem měl v úmyslu napsat."

Nejenom liberální, nejenom zvědavé, ale v té době bylo Německo taky poměrně bohatá země. Takže asi nebyl problém získávat fondy na podobné věci?

"To byla vždycky věc toho muzea nebo nakladatelství. O to jsem se nikdy nemusel starat. Já jsem zkrátka řekl, jak to chci udělat, a oni řekli - ano. Dokonalé!"

To jste měl tedy opravdu velké štěstí! V Čechách to teď funguje trochu jinak...

"Ale i v Německu! I v Německu to teď funguje jinak. To se změnilo v celé Evropě."

A teď se dostáváme právě k těm 50. letům a k velmi slavnému jménu - Vladimíru Boudníkovi. Jak jste se dostal k němu?

"Já mám přítele, antikváře, příležitostného nakladatele a galeristu, jmenuje se Jan Placák. A ten měl velkou sbírku grafik od Boudníka. A zeptal se mne, jestli bych o něm nechtěl napsat knihu, protože si myslí, že jsem jediný, kdo by to napsal nezávisle a dobře. A já jsem mu rok a půl říkal ne, že si netroufám, že je to strašně moc materiálu, že Boudníka samozřejmě znám, ale ne zase tolik, abych si troufnul udělat opravdu velkou knihu. A po roce a půl jsem mu řekl, že tedy ano, ale že si seženu tým spolupracovníků. Ty jsem si vybral z kunsthistoriků této země. Tu knížku jsme udělali, byla velká. Udělali jsme výstavu na Hradě a v několika dalších městech. A ministerstvo zahraničí si pak vzalo tu výstavu na propagaci republiky v zahraničí, takže jsem byl asi na šesti místech. Dokonce v Teheránu! To bylo úžasné."

Co říkali lidé Boudníkovi ve světě?

"Byli nadšení. Byl to pro ně objev. Ale nejdůležitější zastávka se mi zdála právě v Teheránu, kde už to ale bylo úplně hrozné! To jsme se ještě domlouvali, jestli tam máme jet nebo ne, protože to je skoro fašizoidní, co se tam děje. Nakonec jsem tam jel i přišel tam kompletní diplomatický sbor z celého světa. A přišlo tam neskutečné množství studentů. Tam bylo tak narváno, že jsem se vůbec nemohl hýbat! A všichni na mne útočili otázkami: Jak on to ten Boudník dělal? Kde vzal tu svobodu? A co je tohle?! To bylo dojemné."

Myslíte, že právě v Teheránu je oslovil tím, že tady protestoval? Že cítili ten jeho protest?

"Já myslím, že z každé jeho grafiky je cítit svoboda. A odvaha. A to cítí každý člověk, který má nějaký vztah k umění. A oni to tam cítili zrovna tak, jako by to cítili lidé tady. "

To je velmi zajímavé, protože moje velmi laická představa o výtvarné kultuře v Íránu se jaksi míjí s Boudníkem. Já si neumím představit, jak by to tam mohli akceptovat?

"Oni to akceptují, protože je to abstraktní. A oni tam dělají abstrakci. Oni nesmí ukazovat postavu a obličej, takže pro ně to vlastně bylo možné. Když jsem ale začal instalovat, zeptali se, jestli tam náhodou někde není nějaká nahá žena nebo nějaký obličej. Byla tam nahá žena a byly tam obličeje, ale to jsem jim neřekl. Lidé si to tam mohli najít, bylo to ale jen asi na třech pracích. V každém případě to ale byla strašně důležitá věc. Já jsem si vzpomněl, že když se tady v Čechách v době totality ukázala nějaká výstava ze Západu, tak tam všichni chodili. Bylo tam úplně narváno, protože potřebovali vstřebat něco nového. A bylo to strašně důležité. A to samé jsem vlastně já dělal v Teheránu. Oni také měli potřebu vidět něco ze Západu. Já jsem tam zažil situace, kdy ti lidé za mnou přišli a ptali se, jestli jsem turista. A já jsem říkal, že ano, jsem turista. - A hrozí vám tady nějaké nebezpečí? Už jste zažil, že by vás někdo ohrožoval? A já jsem říkal, že ne. Prosili mne, abych to řekl všem lidem v západní Evropě. Že nás potřebují. Jsme pro ně důležitější než ropa, kterou tam mají. - My o nich nevíme spoustu jednoduchých a pravdivých věcí."

Ano, máme ten obraz hodně černobílý, hodně zkreslený, zkratkovitý. To máte úplně pravdu. - Kam jste pak pokročil od Boudníka?

"Já se pohybuji v 50. a 60. letech. Udělal jsem před lety velkou výstavu umění abstrakce. Ta byla taky na Hradě, vyšla k ní velká kniha. Abstrakcí se zabývám stále, tu mám rád, takže jsem napsal několik knih o generaci dnešních osmdesátníků. Pořád se zabývám fotografií. Poslední dva roky ale hodně píšu literaturu. To mne baví. Zjistil jsem, že to jde. Předtím jsem neměl nikdy odvahu. A v tom stále pokračuji."

Zdenek PrimusZdenek Primus Jak se vám po všech zkušenostech z Německa a po vašem příchodu do Čech v 90. letech jeví dnešní galerijní provoz?

"Oficiální galerie a muzea jsou na tom velice špatně, protože nemají dost peněz. Vlastně si nemůžou dovolit výstavy zvenku. Kurátory, jako jsem byl já, kteří by jim nabídli výstavu za určitý obnos a o všechno by se postarali. Takže vlastně pracují jenom s těmi lidmi, kteří jsou v tom muzeu. A to jsou často lidé, kteří dřív dělali podružné práce. To znamená, že ty výstavy nejsou zdaleka tak zajímavé, jako bývaly. Máme tu ale samozřejmě mladou generaci, která má své vlastní představy. A ukazuje především mladé umění, což je velice důležité. A co se týče privátních galerií, k tomu se nechci vůbec vyjadřovat. Tady v republice je jich asi pět, které mají opravdu úroveň. V tom zbytku jde jenom o peníze. Zkrátka prodávají, co se dobře prodává."

Trošku mne to šokuje, protože mám pořád pocit, že galerie by měly především vystavovat něco, co návštěvníky posouvá. A ne jim naopak podstrkovat komerční záležitosti...

"Je to o odvaze a o vidění. To je všude, v každém řemesle je to úplně stejné. U kunsthistoriků je to taky. Někdo vidí, někdo jenom chápe a někdo je zbabělý. Záleží na tom, jaký je ředitel. A když je dobrý ředitel, tak jsou tam třeba i dobří kurátoři a mají odvahu něco udělat. A když je špatný ředitel, tak to nefunguje odshora až dolů. A dnes se do provozu galerií míchají politici, což je úplně směšné, protože tomu většinou vůbec nerozumí. Potom musíme čekat, až přijde řekněme - nová garnitura."