29-09-2002

Zdánlivě je to neuvěřitelné, ale českému granátu je už tisíc sedm set let. Dokládá to výstava v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, nazvaná "Carbunculus Granatus Zrnakoč - sedmnáct století českého granátu", kterou nás provede její autorka, historička umění z Národního muzea, doktorka Dana Stehlíková...

"Všechny, kteří znají český granát jen jako šperk 19. století, který mají někde po babičce, bych ráda vyvedla z omylu, neboť památky z českého granátu začínají už v době stěhování národů, tj. od poloviny pátého století, jako třeba pohřební výbava franského krále Childerika I., který žil v letech 435 až 482, vykopaná v 17. století na území dnešní Belgie ve městě Tournai, ale i nálezy v našich zemích, kde vlastně ta sláva českého granátu začala; především proto, že byl tak trvanlivý a nespalitelný, a kdokoli z něho dělal nějakou práci, nemohl ji zkazit, protože zatímco jiné kameny zešednou, popraskají, granát, když se ochladí, nabývá zase svoji barvu. To je vlastnost, kterou je třeba u něj ocenit. Zde máme vystaveno kolem pěti set padesáti památek. Samozřejmě nejvzácnější jsou ty nejstarší, z doby středověku nebo z archeologických výzkumů. Ale pro širokou veřejnost budou asi nejzajímavější šperky století devatenáctého a dvacátého. V této velké vitríně plné medailonků a rámečků, například vidíte, jak se jednotlivé typy šperků rozšiřovaly. Jsou datovány v době, kdy končily miniatury malované a začínala fotografie, a všichni, kdo chtěli mít malou vizitku svých blízkých, tak si na ni koupili granátový rámeček. Tehdy nastal obrovský zájem o ty rámečky. Takže to jsou brože, z jedné strany s obrázkem - pánové je nosili obrázkem dopředu, dámy šperkem dopředu; to je tedy jedna část výstavy, další jsou náhrdelníky granátové. Aby lépe vynikly, vystavili jsme je na sochách, to je vklad této výstavy, že to není jenom tak jako v klenotnictví, ale měli jsme sochařku a sochaře, kteří nám pomáhali a vytvořili přímo umělecká díla. Šperky z pozůstalosti Ulriky von LevetzowŠperky z pozůstalosti Ulriky von Levetzow Takže my tady máme třeba Ulriku von Levetzow, lásku Johanna Wolfganga Goetha, kterou nikdy nikdo neznal, její socha se nedochovala. Byla známa jenom z miniatury jedné ošklivé retušované fotografie. Sochařka si ji přilepila na rám, vžívala se do ní, četla si ji, nakonec dospěla k tomu, že Ulrika musela být asi trochu povýšená, uštěpačná dívka, a tak i tady na té její bustě v postranním osvětlení vidíme, jak se na nás šklebí. Máme tady také císaře Františka Josefa a císařovnu Sisi (Alžbětu Bavorskou), kteří oba navštívili Jubilejní výstavu v Praze v roce 1891, a kde jim k jejich poctě udělali šperky. Císař František Josef moc neměl rád Čechy, a proběhl tu výstavu tak rychle, že se u šperků ani nezastavil a nevyzvedl si je. My jsme je letos dostali od Národního technického muzea a máme je tedy díky tomu, že si je Veličenstva nevzala, neboť dneska by byly určitě někde ve Vídni v habsburských sbírkách. No a těch památek je tady celá řada, třeba ty věci, týkají se hraběte Františka Josefa Klebelsberga nebo toho Goetha a té Ulriky Šperk ze středověkuŠperk ze středověku von Levetzow. Uchovaly se po smrti Ulriky většinou proto, že je její synovec Adalbert von Rauch, který obchodoval se starožitnostmi, prodal. Jinak by se zcela přirozeně stalo, že by je její příbuzní upoužívali a vyhodili. Ale tím, že už tehdy to byl obchod - na každé z těch věcí bylo napsáno 'To je Ulriky', a ještě si tam přimysleli 'To byl dar Goethův Ulrice' -, dostaly se ty věci do oběhu mezi sběratele. Přestože dodneška přetrvává názor, že je škoda, když nějaký sběratel vykoupí do ciziny nějaké dílo, já si myslím, že když je to dobrý sběratel, tak on ho uchrání, uchová, a zase za jednu, dvě, tři generace se vrátí. Tak to je k té historii naší dosud neznámé kolekce památek z období Ulriky von Levetzow, to byla krásná doba pro granát. No a potom tady máme život obrazů. My jsme zpřístupnili sbírku také dosud neznámou, a protože jsme získali nějaké peníze, dali jsme obrazy reszaurovat. Takže ta výstava má tři roviny - jedna je granátový šperk, pak jsou ti jeho nositelé - sochy, a nakonec atmosféra doby - móda na těch obrazech."

S pozvánkou na výstavu přibližující krásu českého granátu, která potrvá v Lobkovickém paláci na Pražském hradě do 17. listopadu, byla u mikrofonu doktorka Dana Stehlíková.

 

Jednou z nejvíce srpnovými povodněmi postižených pražských scén je Divadlo Archa, kde spodní voda dostoupila až úrovně balkónu. Škody v prostorách, pyšnících se donedávna speciální hydraulickou technikou, mimo jiné i prototypovými polohovacími stoly, které během chvíle dokázaly divadlo přeměnit na baletní sál či rockový klub, se odhadují na sedmdesát miliónů korun. Prakticky celé divadlo se bude muset rozebrat a zrekonstruovat, což znamená získat především peníze, ale také náhradní scénu, protože obnova potrvá nějaký čas. A právě v tom druhém ohledu vyšlo velmi ochotně vstříc Arše Divadlo Ponec, které, jak říká jeho umělecká ředitelka a ředitelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, je jí svým zaměřením velmi blízké a mnohokrát samo, v době přestavby svého kulturního stánku - z objektu bývalého, několik desetiletí nefunkčního žižkovského kina Ponec na dnešní moderní taneční scénu - využilo pohostinství Archy, aby mohlo fungovat. Proto podalo pomocnou ruku...

"Pro mě to bylo naprosto samozřejmé, protože právě Divadlo Archa od svého vzniku poskytuje zázemí festivalu Tanec Praha, a máme i velmi společnou dramaturgii a podobné vnímání divadelního světa. Myslím si, že je naprosto v pořádku, když tato dvě divadla úzce spolupracují. Prioritně jsme si však samozřejmě udrželi naši dramaturgii."

Zahajovacím projektem v Divadle Ponec, jak dále uvedla Yvona Kreuzmannová, byly právě v těchto dnech "Dny mexického tance"...

"Nazvali jsme je 'Mexiko, Mexiko', strašně atraktivní záležitost tanečně divadelní, tanečně akrobatická, plná dynamiky, zajímavého svícení, krásného pohybu, přehlídka toho nejlepšího, co v Latinské Americe dneska vzniká. Chystáme ještě různé profilové menší festivaly, po Mexičanech to budou Holanďané, protože v Holandsku se v této oblasti také děje mnoho zajímavého, takže jsme na druhou polovinu listopadu do Ponce naplánovali 'Dny holandského tance'. Vedle toho naváže na své evropské turné také americký soubor 'Monte Brown', a to hned na začátku října - sedmého a osmého. A samozřejmě, že k těm našim mezinárodním aktivitám patří i někteří naši stálí kolegové, třeba ze severské Evropy 'Clevering and Clevering' z Finska 30. září a 1. října, a někteří další, kteří se sem chtějí vrátit ještě v lednu. Mimo to dáváme prostor premiéře Petra Tyce, který se stal letos držitelem prestižní Ceny Sazky. Pro nás je to projekt číslo jedna, a jeho premiéra bude v Ponci 14. prosince. A ještě k té pomoci - máme zájem nabídnout ji všem kolegům, nejenom z Divadla Archa, pokud jim budou naše prostory vyhovovat. Takže se zde bude například konat také zásadní část festivalu 'Čtyři dny v pohybu', a kromě akcí divadelních sem pustíme i hudbu."

Tolik Yvona Kreuzmannová k vlastnímu programu Ponce. Ale zpět k Arše a k tomu, co ona nabídne mimo svůj domovský prostor. Hovoří její ředitel Ondřej Hrab...

"Divadlo Archa není jenom domem, který hostí představení vzniklá někde jinde, ale v loňské sezóně jsme například sami vyprodukovali pět vlastních projektů. Cítíme zodpovědnost vůči umělcům, kteří s námi spolupracují, i vůči publiku. My máme velmi specifické publikum, velmi věrné, a my ho nechceme ztratit. Proto jsme nabídku Ponce přijali, ale dostali jsme i jiné, například od divadel z Brna, která pravidelně v Arše hostovala, nebo i z polské Wroclavi, která je takovou mekkou avantgardního divadla už od sedmdesátých let, a to nás velmi těší. Jenom namátkou uvedu představení, která se budou hrát v Ponci, a potom v Brně a ve Wroclavi: Nejprve to bude 'Nový začátek' Divadla Vizita, které pravidelně u nás hraje s Jaroslavem Duškem, jenž vymyslel i název inscenace, dále hudební féerie 'Něžné knoflíky' Divadla Tabula Rasa s nevidomou ukrajinskou zpěvačkou a pianistkou Katerynou Kolcovou, a pak 'Dům hluchého', úspěšné pohybové představení pro změnu hluchoněmých tanečníků a herců v režii Zoji Mikotové a s hudbou Zdeňka Kluky, a potom jeden z projektů, které také vznikají v našem divadle, jako třeba multimediální performance výtvarníka Petra Nikla a jeho přátel. Pevně věříme, že se nám také podaří uvést největší loňský hit 'Marné tázání nebes', které se ovšem do Ponce nevejde, ale máme naději, že nám to umožní Státní opera Praha. Radost mám, že se nám podařilo udržet věc, která je pro nás skutečně prestižní, a to světovou premiéru nejnovějšího představení kanadského souboru 'La La La Human Steps', jenž patří k nejlepším tanečním souborům na světě. V produkci Divadla Archa ji uvedeme ve Státní opeře Praha 20. a 21. října."

Všechna představení v popovodňovém "exilu" budou uváděna s podtitulem "Archa pluje", symbolizujícím, že divadlo jako produkční dům a pořadatel kulturních akcí nepřestává po dobu rekonstrukce umělecky fungovat, že sice nepůsobí ve svém domovském přístavu, ale přesto je schopno uvádět podívanou, na kterou je její publikum zvyklé. Stejný název - "Archa pluje" - má i tuto neděli konaný benefiční koncert na Pražském hradě, jehož hlavními lákadly jsou kapely "Tata Bojs", "Už jsme doma", "The Plastic People of the Universe", Filip Topol a "Psí vojáci", zpěvačka pekingské opery Feng-Jün Song, vystupující s českou pěvkyní Terezou Roglovou ve zmíněném nejúspěšnějším představení loňské sezóny barokně-čínské opeře "Marné tázání nebes", a řada dalších skupin i hudebníků, kteří se zřekli svých nároků na honorář. Výtěžek z koncertu bude - podle ředitele Archy Ondřeje Hraba - věnován na znovuobnovení divadla, stejně tak jako všechny už předešlé i případné další finanční dary, získané nejen od domácích příznivců...

"Děkuji těm, kteří přispěli, a kteří přispívají. Musím říci, že ten ohlas i ve světě je obrovský. Dostali jsme spoustu skvělých, nádherných, povzbuzujících dopisů ze Spojených států od umělců, kteří v Arše vystupovali, nebo od partnerských organizací, jako jsou například 'Brooklyn Academia of Music' nebo 'Dance Theatre Workshop' a další, které připravují pro nás benefiční koncert. V New Yorku založili dokonce sdružení 'Friends of Archa Theatre' s kontem, které má nonprofitní statut, takže lze na něj posílat peníze, a odečítat si to z daní, což je pro Američany velmi důležité. Také v Belgii taneční a divadelní soubory, které vystupovaly v Arše, připravují na naši podporu společnou akci. A zmínil jsem se o polské Wroclavi; tam v rámci Evropské divadelní sítě vzniká rovněž solidární akce, která chce pomoci našemu divadlu. Takže myslím, že něco pozitivního přece jen ta potopa přinesla, především poznání, že ta 'rodina' spolupracovníků i příznivců, kterou si Archa během osmi let své existence vytvořila, je skutečně veliká a svým způsobem globální."

Posledním hostem dnešního "kulturního magazínu" byl Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa.

29-09-2002