Krejča: Světu je čím dál lhostejnější, že umělecké dílo je prostorem, v němž vystupuje ke zjevnosti pravda

02-06-2002

Čestný titul "doctor honoris causa" Akademie múzických umění převzal v minulých dnech v Praze režisér Otomar Krejča, který loni na podzim oslavil osmdesáté narozeniny. Vysoká umělecká škola tak ocenila více než půlstoletou práci mezinárodně proslulého divadelníka, jeho způsob rozvíjení tradic a mravní a profesionální nároky, které klade na divadlo. Krejča se podle vlastních slov vždy snažil postihnout evropskou divadelní kulturu a upozorňovat na civilizační barbarství a nestoudnost. "Světu je čím dál lhostejnější, že umělecké dílo je prostorem, v němž vystupuje ke zjevnosti pravda," řekl v promočním proslovu. Hybnou silou divadla podle něj není "jak" a "kdo", ale "co". "Divákům a všem z jeviště denně v duchu děkuji, že sobě i nám umožnili dívat se a vidět, naslouchat a do hloubky slyšet," uvedl Krejča, který v polovině 60. let založil a vedl slavné Divadlo za branou. V letech normalizace směl pracovat jen v zahraničí. V roce 1990 se pokoušel své divadlo obnovit, avšak po čtyřech letech jeho pokus ztroskotal.

Čestný doktorát je jakousi satisfakcí za jeho zásluhy. Na otázku, jak se cítí takto poctěn, Radiu Praha odpověděl...

"Jestli jde o pocity psychofyzické, tak jsem unavený, poněvadž jsem dlouho musel mluvit, ale jinak se cítím potěšený, vděčný a spokojený," řekl po slavnostním aktu čestně promovaný doktor honoris causa Akademie múzických umění Otomar Krejča.

 

Pražský hrad zpřístupní od 6. června v Královském letohrádku kolekci afrického umění, kterou České republice daroval německo-český sběratel Rainer Kreissl. Podle kurátora stálé expozice Ladislava Kesnera je téměř osmdesátiletý emigrant Kreissl pro nás jedním z největších mecenášů poslední doby...

"Pan Kreissl daroval u příležitosti svých sedmdesátých narozenin českému státu ve správě Národního Náprstkova muzea svoji sbírku anatolských koberců a kelimů. Tehdy nebyla možnost je v Náprstkově muzeu z důvodů prostorových vystavit, a já jsem jako vedoucí výstavního oddělení Správy Pražského hradu nabídl, že by se ty koberce daly vystavit v Belvederu. Pana Kreissla to neobyčejně potěšilo, a tak se také stalo v trojici výstav v letech 1995, 1998 a 2000. Tím byly navázány dobré vzájemné styky, určitá míra důvěry. A když se pan Kreissl později rozhodl, že věnuje i poslední velkou část svého sběratelského úsilí - africkou plastiku, tak jsme několikrát o tom mluvili, a on se nakonec přiklonil k tomu, že ji daruje Správě Pražského hradu za to, že Správa se pokusí, aby byla vystavena ve stálé expozici."

Aukční hodnotu Kreisslovy africké kolekce Kesner odhaduje přinejmenším na desítky miliónů korun, ale světoví odborníci její cenu zatím neměli příležitost vyčíslit. Dosud nikdy nebyla vystavena ani publikována, proto pro řadu specialistů i pro veřejnost bude objevem. Celkem uvidí 481 plastik a předmětů, které Kreissl daroval, a 189, které zapůjčil. A jaké exponáty z této ojedinělé sbírky patří k nejcennějším..?

"To je neobyčejně těžké z toho celku něco vybrat. Ale zmínil bych snad dvě takové skupiny, které by mohly být z hlediska odborného zájmu afrikanistického mimořádně důležité: Je to skupina tzv. dogonských plastik nebo dogonských památek, kterých je zhruba asi 60, což už samo o sobě je neuvěřitelné, a potom skupina 'fang', kterých je asi 80, což je také svého druhu světová rarita. V Kreisslově sbírce nejsou zastoupeny věci z oblasti jižní a severní Afriky, hlavně se soustřeďují na oblast Gabonu, Republiky Mali, Konga atd. A ještě něco: K výstavě bude vydána slavnostně příležitostná publikace s pozdravem od prezidenta Václava Havla, Kreisslovým textem 'Umění poznat umění' a mým textovým příspěvkem, který je jakýmsi holdem Raineru Kreisslovi. Doplní ji 80 reprodukcí, jež jsou takovým výběrem, průřezem toho nejdůležitějšího z té sbírky," dodal závěrem kurátor stálé expozice afrického umění v pražském Belvederu Ladislav Kesner.

 

Skoro každý z nás má nějakého koníčka, ale rozdílné podmínky, aby se mu mohl věnovat tak, jako zmíněný Reiner Kreissl. Vcelku nenáročné vášni, a to sběratelství ptačích kreseb a vzácných publikací, podlehl před lety doktor Miroslav Khun, který ve své více než půlstoleté tvůrčí činnosti působil jako rozhlasový autor a komentátor, filmový a televizní dokumentarista, režisér a scenárista i jako literární, divadelní, filmový a výtvarný kritik. Z jeho bohaté krátkometrážní filmové tvorby připomenu například "Píseň lásky" - o skladateli Josefu Sukovi, "Zápas o tvar" - o sochaři Vincenci Makovském, "Magistři smíchu" - s posledními životními záběry Jana Wericha, "Proti větru" - o režisérovi Jindřichu Honzlovi a Osvobozeném divadle, "Návraty sochaře" - o díle Bohumila Kafky, koprodukční snímek "Tudy prošel malíř" - o Ludvíku Kubovi na Lužici, "Dirigent" - o Václavu Talichovi, či "S láskou Josef Škvorecký" - o příjezdu spisovatele z kanadského exilu. Za zmínku stojí i jeho spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou na celovečerním hraném filmu "Faunovo pozdní odpoledne". V těchto dnech Miroslav Khun část svého sběratelského "pokladu" vystavuje v Café-Galerii v Praze na Senovážném náměstí - v blízkosti nedávno slavnostně odhalené fontány, která je špičkovým uměleckým dílem české krajanky sochařky Anny Chromy, a jejím skvostným darem našemu hlavnímu městu. Doktora Khuna jsem se na vernisáži expozice nazvané "Hle, ptáci kumštýřů" zeptala, jak se ke svému neobvyklému sběratelskému zájmu dostal..?

"Napadlo mě to někdy v devadesátých letech. Bylo to spojeno s činností jednoho známého sběratele výtvarnických autogramů. Já jsem mu radil, nebo zeptal se ho, proč si k těm podpisům nenechá něco přimalovat. A on říkal: Co, jako? Vzpomněl jsem si, že jsem měl kdysi dávno kresbičku od Jana Wericha. Tak jsem mu navrhl: No, třeba ptáka. On to uvítal, velice ho to potěšilo, ale pak se nějak kvapně vytratil. Já v dobrém úmyslu a domnění, že se s ním zítra nebo pozítří uvidím, jsem mu nechal namalovat ptáčka od jednoho amerického fotografa. Chtěl jsem mu ho dát, abych ho v začátku trošku podpořil. Jenomže jsem ho nepotkal ani zítra ani pozítří, zato jsem potkal další umělce a nechal si od nich namalovat další ptáky. Potkal jsem ho, až když už jich bylo šestatřicet, a předvedl mu je. Ovšem s tím, že teď už bohužel mu ty ptáky nemohu předat, poněvadž mi přirostly k srdci natolik, že si asi bude muset vymyslet jiné téma. Mně zůstalo tohleto, a těch ptáků je dneska několik tisíc. Je to taková hravá kronika kulturního dění, poněvadž se líhnou při nejrůznějších příležitostech - při divadelních premiérách, výtvarnických vernisážích, křtech nějakých artefaktů, a to hejno stále roste. Začalo to výtvarníky, posléze se to rozšířilo i na herce, režiséry, dirigenty, zpěváky, spisovatele, dramatiky, prostě na všechny kumštýře nejrůznějších oborů a ražení," prozradil mi na vernisáži části své sbírky doktor Miroslav Khun.

 

Jak už jste v našem vysílání slyšeli, za dlouholetý přínos české kultuře a její propagaci v zahraničí udělil ministr kultury Pavel Dostál pamětní medaili "Přátelé českého umění" majiteli newyorské restaurace "Zlatá Praha" a organizátorovu krajanského života ve Spojených státech amerických Jiřímu Georgu Suchánkovi.

Prvními nositeli této medaile, která je udělována od roku 2000, se stali scénograf Josef Svoboda, zakladatel Pražského komorního baletu Pavel Šmok a divadelní režisér Otomar Krejča. Letos v únoru bylo nejvyšší resortní vyznamenání v oblasti kultury uděleno zakladateli české pantomimické školy Ladislavu Fialkovi in memoriam. V březnu jej ministr Dostál při své návštěvě USA předal Národnímu českému a slovenskému muzeu v Cedar Rapids ve státě Iowa, v dubnu filmovému architektovi a scénografovi Karlu Černému, a nyní se této pocty dostalo českému emigrantovi, který proslul jako pořadatel koncertů českých hudebních hvězd na americkém kontinentě. Na terasy pražského Mánesa, kde Jiří Suchánek vyznamenání přebíral, ho přišla pozdravit řada jeho přátel, mezi nimi Karel Gott, který z vděčnosti za to, že mohl před dvěma lety spolu s Helenou Vondráčkovou vystoupit v prestižní newyorské Carnegie Hall a sklidit tam velký úspěch, uspořádal pro Suchánka minikoncert, stejně pak i Karel Zich a Sisa Sklowska. Slavnosti byli přítomni i někteří Suchánkovi krajanští souputníci v Americe - například Waldemar Matuška, a také trumpetista Laco Deczi, původem Slovák z Bernolákova, výrazná osobnost na česko-slovenské i americké jazzové scéně, který Radiu Praha pověděl...

"Jirka Suchánek je můj velice dobrý kamarád. Vážím si ho za jeho perfektní organizaci. On umí zorganizovat ohromně věci. Já myslím, že on skutečně pro tuto zemi udělal hodně, i Carnegie Hall. Jirka je skvělý člověk. Navíc je to bývalý muzikant, vždycky hrál na bicí. Taky u něj někdy hrajeme, teď vlastně už každou neděli. Původně jsme začali s tím, že tam chodí Češi a Slováci, kteří budou chtít slyšet nějaké lidovky. To už není tak docela pravda. Hodně tam teď chodí i Američané, většinou mladá generace, a ti chtějí jazz, a to, co my hrajeme. Takže, jak říkám: Jirky si vysoce vážím, je to velice schopný člověk."

Laco Deczi, známý i z působení v Jazzovém orchestru Českého rozhlasu, ale hlavně se svou vlastní kapelou Jazz Celula, kterou založil už v roce 1967, a v níž si vedle spoluhráčů z řad amerických špičkových hudebníků často zahraje i jeho syn bubeník Vajco, nebyl jen hostem slavnostního večera v pražském Mánesu na počest Jiřího Suchánka. Zúčastnil se také premiéry hry Dorothy Laneové, Bertolda Brechta a Kurta Weilla "Happy End" v režii Jiřího Ornesta v Divadle Na Zábradlí, pro kterou připravil hudební aranžmá a hudebně ji spolu s Danielem Čámským, Jimem Haddonem a zpívajícími herci nastudoval. V Praze pokřtil též své nové album nazvané "King", vydané firmou Multisonic, které bude prezentovat během svého tradičního jarního evropského turné, zahrnujícího samozřejmě i Českou republiku...

"Takové naše hlavní štace jsou velká města jako Ostrava, Brno, i na Slovensku jsme měli první turné - deset koncertů. Hráli jsme v Plzni ve velkém divadle - tam to bylo senzační. Samozřejmě tady v Praze v Lucerna Music Baru, kde jsme asi nejznámější. Ale také v menších městech, například v Čerčanech. Co mě tam nejvíc překvapilo? Že na odpolední zkoušku se přišlo podívat jen asi sedm lidí. Koukali, nic neříkali, pak odešli. Myslel jsem, že asi pro vidle, aby nás za naši muziku propíchli. Večer bylo v sále úplně narváno. To mě překvapilo, a bylo to skvělé."

02-06-2002