Jiří Anderle k výstavě Batrachomyomachia

05-08-2009

V Domě U kamenného zvonu na Staroměstkém náměstí v Praze probíhá retrospektivní výstava výstava díla malíře a grafika Jiřího Anderleho nazvaná Batrachomyomachie aneb Žabomyší a jiné války - obrazy, grafiky, plastiky 1959 - 2009. Je to bezesporu jedna z nejvýznamnějších kulturních událostí letošního léta. Připravil ji kurátor Richard Drury ve spolupráci s architekty Jarmilem Srpou a Petrem Kostkou.

Dům U Kamenného zvonuDům U Kamenného zvonu "Především nutno říct, že tento přenádherný dům U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí má velikou prestiž. Je na snad nejatraktivnějším místě v srdci Evropy. Kurátoři mi řekli: My ti dáváme k dispozici výstavní síň, ale výstava je naše, kurátorská záležitost. Já jsem řekl: Děkuju, až to bude hotové, tak mně zavolejte..."

A překvapila vás něčím jejich volba? Vzbudily některé momenty vaši reakci souhlasnou nebo třeba odmítavou?

"Mě to překvapilo nesmírně - v kladném slova smyslu. Já jsem tu chybu nenašel. Je to výstava harmonická, dokonale respektuje výstavní sály, tady v téhle gotické kapli například se dlouho nevědělo, co se tady vystaví. Já jsem sem přinesl obrazů mnohonásobně víc, oni vybírali pečlivě, aby se nic neopakovalo, takže celkově to vydalo na necelých 100 exponátů. Protože doba je tak přeplněná vizualizací! To je vizuální smog, který na nás útočí, když jedeme v automobilu, když otevřeme televizi, když otevřeme jakýkoliv časopis. Tento gotický dům potřebuje exponátů co nejmíň, aby vyzněly, aby na sebe soustředily divákovu pozornost. Nesmělo se to přehltit. My tady stojíme v jedné z místností, kde je takzvaný vrchol výstavy, a to je kaple, 10 krát 10 metrů, 8 metrů vysoká, má překrásné staré dlaždice, zbytek prastarých gotických dveří, a přišel sem tématický vrchol. Poslední exponát se jmenuje Lhostejnost, je to 7 plastik, použil jsem takové ty lhostejně se tvářící manekýny, na které v módních obchodech věší šaty, když je chtějí prodat. A k tomu jsem udělal sádrové figury v mírně nadživotní velikosti jako takové podobenství toho, v čem žijeme."

Batrachomyomachie nabízí nejvýznamnější malířské cykly Jiřího Anderleho za půlstoletí jeho činnosti: Vesnické tancovačky, Australský cyklus, Dialogy se starými mistry, Žrouti, Iluze a realita, Apokalyptická genetika, Apassionata humana, Na konci století a další. Kdo zná malířova vyprávění, která vysílá Český rozhlas už 13 let pod názvem Láska za lásku, uvědomí si kontrast mezi harmonizujícím hlasem a krutou a groteskní malířskou výpovědí o současném světě. Anderle odhaluje masky a iluze, morální vyprázdněnost, kult pseudocelebrit, aroganci politické moci...

"To velké téma, ve které jsme se my, naše generace ocitli, je to, že nám bylo souzeno se dotknout tří století. Století devatenácté nám vylíčili ve svých vzpomínkách naše babičky, naši dědové, my jsme prošli stoletím dvacátým, v němž jsme se narodili, já v roce 1936, a přehoupli jsme se do století jednadvacátého. Takže my máme tu dobu přerodu jako na dlani. A to poskytuje bezbřehé inspirativní zdroje.

To je ta dnešní doba, kdy máme všecko, máme i tu svobodu a demokracii, ale najednou zjišťujeme, k našemu velkému zklamání - někteří, možná že mnoha lidem to vyhovuje - že taková ta zvláštní ideologie: jsi tady proto, abys vydělával peníze a ty potom utrácel - to že se s námi nějak nespojuje. Možná že s nejmladší generací ano. To je to požitkářství, na toto téma jsou tu mnohé obrazy...

Ta výstava se jmenuje Batrachomyomachie, což je termín Homérův. Batracho je žába, myo je myš, machia je válka, boj. Žabomyší válka. Žabomyší války sledujeme dnes a denně v televizi a myslím, že stejné pocity má posluchač, který nás poslouchá v Kanadě nebo na Novém Zélandu nebo v Itáli nebo na Kanárských ostrovech. Politici stále mezi sebou vedou ty žabomyší války."

Jiří Anderle v 60. letech pracoval jako kulisák v Černém divadle Jiřího Srnce, záhy se stal členem i hereckého souboru. Cestoval po světě, grafickým dílem pronikl na mezinárodní scénu, v letech 1972 a 1980, 1982 a 1984 vystavoval na Benátském bienále. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách řady českých a světových institucí (např. Národní galerie v Praze, Centre Georges Pompidou, Muzeum moderního umění v New Yorku, Metropolitní muzeum výtvarného umění). V mládí byl venkovským muzikantem, od 60. let hraje se skupinou Grafičanka. Inspirativní dlouholeté přátelství ho pojilo se spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

"Ohlédnu-li se, musím děkovat osudu, že mi umožnil tak mimořádně bohatý život, že někdy si připadám, že jsem žil ty životy tři. Nejdřív studium Akademie výtvarných umění, druhý dar, že jsem mohl sedět za bubnem vesnické kapely a vidět tam to divadlo světa na sále. Osm let jsem byl u kapely, osm let u Jirky Srnce v Černém divadle."

Vy jste se s nimi v roce 1964 dostal do Austrálie a v rámci těch darů, o kterých mluvíte, jste se tam taky setkal s uměním Aboriginců, lépe řečeno původních Australanů. Dostal jste se přímo mezi ně?

"Ne, já jsem to tam viděl v muzeích, protože jsme neměli tolik času, abychom mohli vyjíždět do vnitrozemí mezi kmeny. Ta muzea jsou narvaná skvosty, jednak uměním Aboriginců a jednak uměním Oceánie. Takže tam přišel ten první impuls. Mohli bychom teď přejít do první místnosti... Tady jsou první ranné kresby, ten Trumpetista, lept z roku 1959, Taneční zábavy... když jsem byl v Austrálii a viděl jsem Aborigince, tak jsem utíkal do obchodního domu, kde jsem si koupil kartóny a barvy a přivesl jsem si celý šestidílný cyklus. Dlouho jsem na těch obrazech pracoval, než jsem se dobral té vize, protože jsem si najednou uvědomil, že umění přírodních Australanů vlastně zobrazuje svět bez kůže, jako prorentgenovaný. Oni tam měli ryby, kde byly vidět jejich vnitřnosti, atd. A tady už vidíme grafiky, které vznikaly na základě tohoto prožitku, celý cyklus Hlavy, Bez kůže, Komedie, kde jsem si mohl jako oni přeskupovat anatomii... kterou jsem sice uměl, neboť jsem se výtvarnou anatomii učil během studia na Akademii, ale díky figurativní imaginaci jsem si mohl přeskupovat anatomii, jak to vyžadovalo téma."

Jiří Anderle v závěru naší společné procházky expozicí zdůrazňuje, že stejně jako v rozhlasových úvahách Láska za lásku i v malování je pro něj důležité maximální osobní ponoření do tématu, do představy či do vzpomínky.

"Já můžu malovat jenom to, co jsem prožil. Tím se řídím pořád. Jestliže jsem musel stanout na jevišti a hrát mimické role, tak jsem si uvědomil tu sílu nepatrné změny výrazu tváře, co to udělá s hlediště, nebo nepatrné změny gesta ruky. Tam jsem taky nacházel poučení a inspiraci. A do dneška se toho držím: malovat jenom to, co člověk hluboce prožívá."

05-08-2009