J.Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka

19-02-2020

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou pravděpodobně nejúspěšnějším českým románem všech dob. Spousta Čechů se přitom za Švejka stydí. Švejka všichni znají, ale zdaleka ne každý ho četl. Odkud se berou tyto paradoxy? Proč stojí za to přečíst si celý román, a nejenom se bavit filmem s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli?

S motivem Švejka se lze setkat na různých místech i v Praze, foto: Steve Collis, Flickr, CC BY 2.0S motivem Švejka se lze setkat na různých místech i v Praze, foto: Steve Collis, Flickr, CC BY 2.0

Pavel Janoušek, foto: archiv Akademie věd ČRPavel Janoušek, foto: archiv Akademie věd ČR To je první otázka pro profesora Pavla Janouška z Ústavu pro českou literaturu AV.

„Možná bych začal tím, že v českém prostředí, a to mám ověřeno na studentech, je Švejk román, který všichni znají a nikdo ho nečetl. Švejk opustil tu knihu, jmenují se podle něho hospody, je to pojem, který opravdu všichni znají. Všichni vědí, co Švejk řekl, tedy zejména z prvního dílu, takže ví, na co sraly mouchy, ví, jak to bylo nebo aspoň většinou to ví. Bohužel jsem se setkal i s učitelkami české literatury, které netušily, ale většina lidí ví, co je to Švejk. Většina lidí přitom Švejka nečetla. Švejk se stal jakousi ikonou a ta je různým způsobem interpretovatelná. Lze na ni nahlížet z pohledu vzdoru vůči válce, ale současně se může zdát jako postava, která umí snadno a pohodlně prožít a přežít cokoli a má nad tím humorný náhled. V českém myšlení od chvíle, kdy se Švejk objevil, tak se táhne intelektuální souboj mezi tím ‚Jsme národ Švejků‘ a tím, je to dobře, je to špatně? Je Švejk opravdu postava nebo je to nějaká narativní funkce? Co s tím? Jak se vyrovnat? Švejk je z tohoto pohledu součástí české sebereflexe. Skrze Švejka se řeší otázka českého chování, českého humoru, českého vyrovnávání se s dějinami."

Švejka má spousta lidí zapsáno v podvědomí jako humoristický román, jako veselý román, na druhé straně je to román z války. Jak to jde dohromady? Může být válečný román humoristický?

Zdroj: SNKLHUZdroj: SNKLHU „On je Švejk obojí. Švejk je opravdu humoristický román, ale je to román, který prostřednictvím humoru zvládá krutost války, protože z hlediska autora vlastně ta postava Švejka mu umožnila vyrovnat se s těmi prožitky, kterými prošel a z hlediska čtenářů to byl vlastně zvláštní specifický pohled na krutost války a na její absurdnost a nesmyslnost. Takže ono je to vlastně obojí. V té recesi se to často od sebe oddálí. Švejk opravdu opouští román, stává se v českém prostředí jakousi svébytnou figurkou, která se projevila i v českém slovu švejkovat, to je dělat si legraci z čehokoli a vlastně případně nedělat vůbec nic a jenom se tomu smát. Ale v tom románu to vytváří jednotu s tou krutostí té války a ti první adresáti, pro které to bylo psáno, si velmi dobře uvědomovali, s čím se tam autor vyrovnává.“

Švejk přináší naději

Česká intelektuální elita se o Švejkovi pře již dlouhá léta. Jedni mu vyčítají v zásadě nemorální postoj, protože problémy světa neřeší, není to hrdina, je to prý člověk, který laťku nepřeskakuje, ale podlézá a jako takového ho nemůžeme obdivovat. Literární kritik Jindřich Chalupecký měl jiný pohled.

Václav Černý, foto: archiv Univerzity KarlovyVáclav Černý, foto: archiv Univerzity Karlovy „Švejk nenapravuje svět, tady se nedá už nic napravit. Má-li se svět zachránit, nezbývá, než si už nic nepředstírat a začít znova v troskách a z trosek. Švejk také není než troska starého světa, ubožák, který se sám prohlašuje za blba. A přece právě on a jenom on přináší naději. Je nutno zbavit se všech iluzí, je nutno přijmout dokonalou prohru, aby se svět mohl zachránit.“

Mezi nejostřejší kritiky Švejka mezi českými intelektuály patřil Václav Černý.

„Že prý Švejk zachránil svou individuální lidskou důstojnost. Řekněme spíš, že ji neztratil, a to proto, že nemohl ztratit, co nikdy neměl: Švejk na důstojnost kašle, neměl žádnou již ani v okamžiku, kdy do té válečné mely upadl. To jest, nebouří se, neprotestuje, naopak s lišácky dobromyslnou, ba přiboudlou pokorou čte rozkazy přímo z očí svých vrchností, spěchá je plnit, a ne na sto, nýbrž na dvě stě, na tři sta procent, a výsledek je ten, že vám z té zvětšeniny na plná vrata zaduje do tváře blbost, nemravnost, zhovadilost, násilnictví rozkazu i vrchnosti, která jej dala, i společenského řádu, z něhož vyplynul. Švejk je povýtce usvědčovatel. Je geniální sabotér, aniž má v kapse jiný pekelný stroj než svou fajfku. Vskutku: směs marmelády a ekrazitu. Kam stoupne, tráva už pro vrchnost neporoste.“

Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do 58 jazyků. Bylo natočeno 16 různých verzí Švejka pro film a televizi, kromě českých produkcí také v Německu, Rakousku, Británii, Polsku a v Rusku. Existují stovky divadelních adaptací. Americký skladatel českého původu Robert Kurka složil operu Dobrý voják Švejk (premiéra v roce 1958 v New Yorku), muzikálová verze Švejka pod názvem Schweyk it Easy měla premiéru v roce 2001 v Berlíně.

Haškův Švejk byl přeložen i do esperanta, foto: Tereza Brázdová, archiv ČRoHaškův Švejk byl přeložen i do esperanta, foto: Tereza Brázdová, archiv ČRo Podle dostupných údajů byly Osudy dobrého vojáka Švejka přeloženy do 58 jazyků. Zajímavý je také fakt, že v cizině existuje 60 památníků Švejka, v českých zemích jeden. Přesto, jak byste těm cizincům, kteří Švejka ještě neznají, vysvětlil, proč stojí za to si Švejka přečíst? V čem je tak dobrý, proč je to nejúspěšnější český román?

„Švejk se prosadil i v zahraničí jako určitý literární typ, čili jako kniha, která má jistý specifický typ postavy, která umí žít sama bez té knihy dokonce a ji umí opustit. Takže se dostal do stejné roviny jako Don Quijote nebo Don Juan. Z tohoto hlediska může být zajímavé podívat se, jak to opravdu v té knize vypadá a jaká ta postava je ve skutečnosti, nikoli jako ta legenda.“

Ironický génius nebo pitomec?

Jaroslav Hašek, foto: Wikimedia Commons, CC0Jaroslav Hašek, foto: Wikimedia Commons, CC0 Občas je ten román srovnáván s Hlavou XXII jako specifickým válečným románem, ale z anglosaského prostředí a z období 2. světové války. Jsou to příbuzné romány, i když z jiného kulturního prostředí a z jiné doby?

„Upřímně řečeno nevím. Myslím, že mnohdy bývají tato srovnání taková nahodilá. Přístup Haškův je trošku jiný nebo dokonce výrazně odlišný. Na druhou stranu ano, je to o individuu sevřeném ve válce a ta válka je vnímaná jako absurdní. Jako něco, co člověka nutí jednat jinak, než jak by se choval za normálních okolností. Hlava XXII je postavena na velké metafoře, Švejk je spíš taková série drobných Hlav XXII, které se na sebe vrství v tom narativním vyprávění, kdy postava prochází světem a neustále všechno komentuje a vnímá přes jednotlivé historky. S jistým nadhledem, odstupem, který vyplývá, a to nikdo neví, buď z obrovské inteligence, nebo z ohromné pitomosti a blbosti. Pohybuje se na této a dokáže válkou procházet jako ironický pozorovatel.“

Říkal jste, že Švejk tak trochu opustil knihu a žije svým vlastním životem. Jaký je rozdíl mezi tím literárním Švejkem a Švejkem, který žije v českém povědomí? Nakolik románový Švejk obchází životní překážky? Je to v románu nebo je mu to spíš připisováno?

Pařízkova inscenace Kauza Švejk, foto: archiv Studia HrdinůPařízkova inscenace Kauza Švejk, foto: archiv Studia Hrdinů „To je těžké. Taková krajní interpretace literárně-teoretická říká, že Švejk v podstatě není postava. Švejk je jenom Haškův postup, jak zesměšnit válku, jak se s ní vyrovnat, jakým způsobem s ní zacházet. Jak ji komentovat, jak se od ní distancovat, jak ukázat její absurditu. V různých částech, v různých situacích románu Švejk reaguje vždycky spontánně nebo spíše to vyprávění reaguje spontánně na situaci, takže Švejk není psychologická postava. V okamžiku, kdy se vyjme z románu, tak se změní v psychologickou a sociální postavu, v nějakou figuru a pak jaksi řešíme, takhle se chovat, takhle se nechovat, ale to není předmětem románu. Nevytváří psychologický portrét člověka ve válce. Skrze bizarního človíčka pozoruje svět kolem sebe. Svět kolem je daleko důležitější než Švejk. Mimochodem dramatizace se s tím vyrovnávají různým způsobem. Nejzajímavější byla v poslední době inscenace českoněmeckého režiséra Dušana Pařízka, ve které Švejk vůbec není. Řeší se tam problém určitého jednání Švejka a jak ho vnímají různé postavy. Rozdíl je tam zásadní. Švejk je u nás většinou vnímán jako velká idyla, jako harmonie a tak podobně. V tomto duchu je i komerčně využíván. Takže ten rozdíl mezi románem a vnímáním Švejka mimo román je obrovský.“

Rudolf Hrušínský jako Švejk, foto: archiv Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografieRudolf Hrušínský jako Švejk, foto: archiv Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie Lidé, kteří mají Haškův román rádi, na něm cení nejen humor, ale i sílu, kterou Švejk dává do životních situací, kdy je člověk konfrontován s hloupostí a agresivitou. V románu se Švejk potýkal s krutostí války, militarismem nebo rakouskou byrokracií. Rakousko-uherská armáda je už dávno neexistující pojem, ale i dneska se člověk může v životě lehce setkat s kopií s poručíka Duba. Nějakého hloupého, nadutého a zákeřného šéfa nakonec najdete v každé firmě. A ne vždycky je vzpoura reálně možnou reakcí na bezpráví a hloupost. Jeden z nejznámějších „citátů“ ze Švejka říká „to chce klid“. Ve skutečnosti v Haškově románu tato věta vůbec není! Chcete vědět, co ve Švejkovi opravdu je a co je této postavě jen vkládáno do úst? Přečtěte si ho.

Jaroslav Hašek (1883-1923). Český spisovatel a novinář. Napsal více než 1500 povídek. Proslavil se románem Osudy dobrého vojáka Švejka (1921-23). Bojů 1. světové války se osobně účastnil, dobrovolně se vzdal do ruského zajetí. Vstoupil do Československých legií. Ty později opustil, stal se členem ruské komunistické strany. Byl jmenován rudým komisařem a velitelem města Bugulma v Tatarstánu. Do Československa se vrátil v prosinci 1920. Román o Švejkovi psal jako těžce nemocný, dílo nedokončil.

19-02-2020