Díky příbuzným ožívá v knize příběh důstojníka Ivana Matouška

Bylo 20. září 1944, při záchraně dvou raněných umírá ve Francii v kulometné palbě důstojník československé a francouzské kavalerie Ivan Matoušek. Jeho spolubojovníci přispěli svými vzpomínkami k vydání knihy s názvem „Co je spravedlivé, kvasí a stává se silou..." s podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška.... Knihu sepsali a pamětníky našli Matouškovi příbuzní i díky Radiu Praha.

Foto: nakladatelství TriádaFoto: nakladatelství Triáda Jak vše začalo, přiblížila Marie Stránská:

"Ivan byl vždy v rodině hrdina. Vždy jsme měli jeho fotografii, ale nás vůbec nenapadlo, že by ještě ve Francii mohlo něco po Ivanovi zbýt. To je zásluha Českého rozhlasu. Sedla jsem si k počítači a četla si zprávy, které dostávám vždy večer. Tam jsem našla zprávu, že Ivan Matoušek byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka. Tak jsem zastříhala ušima, protože ve Francii je Čechů poměrně málo a všichni se znají, zejména tenkrát v devadesátých letech. Velice rychle jsem se dostala k panu profesoru Fischerovi, předsedovi Spolku bývalých československých dobrovolníků ve Francii, který mě k mému údivu uvítal slovy: Ano, Matoušek, to je přece ten, kdo uvedl de Gaulla do Paříže. A tak to začalo. "

"Byl 25. srpen 1944. Tehdy byla Matouškova četa vybrána jako čestná záštita. Dopravila generála de Gaulla bez zranění, i když tam byly útoky, a na konvoj se střílelo ze střech, na nádraží Montparnasse, kde převzal kapitulaci Paříže od německého generála Choltitze," dodal synovec Alexandr Matoušek. Četa se pak zúčastnila bojů o francouzské letiště a parlament.

Společný znak Matouškových spolubojovníků? Silný hlas i v devadesáti letech

K rekonstrukci příběhu Ivana Matouška pomohly i krátké deníkové zápisy, které si psal do malého diáře, který nosil sebou.

"Byl to člen československého jezdectva do roku 1938. Potom v roce 1939 utekl do Polska, kde generál Prchala shromažďoval muže, kteří měli být základem zahraničního československého vojska. Začala druhá světová válka, větší část se dostala do sovětského zajetí, a jenom malá část, v níž byl i Ivan, se zachránila přechodem do Rumunska. Tady byli sice taky internováni, ale obratností Heliodora Píky, který byl vojenským přidělencem pro Rumunsko, se dostali na Blízký východ, a odtud do Francie do Akt, což byl malý vojenský tábor, kde se začaly formovat československé jednotky v zahraničí."

Marie Stránská, foto: Zdeňka KuchyňováMarie Stránská, foto: Zdeňka Kuchyňová Členové jednotky na Ivana Matouška vzpomínali v roce 1997, kdy se vypravili k jeho hrobu. A právě tuto zprávu zachytila v Radiu Praha Marie Stránská a podařilo se jí se členy Matouškovy čety setkat.

"To byli plukovníci Philippe Grard a Fred Moore, kteří byli oba z druhé čety. Pak jsme se setkali s panem Antoninem Serrou, který přímo sloužil v Ivanově jednotce."

To už musí být staří pánové. Kolik jim bylo, a jak na vás zapůsobili?

"Bylo jim všem okolo devadesáti, každý z nich je jiný, ale ze všech čiší energie. Popravdě řečeno, nejvíc mě zaujali všichni tři hlasem. Silný hlas jako zvon. První dva si ho zřejmě vypracovali v armádě. Pan Serra do svých devadesáti let zpíval a dirigoval sbor korsických písní a hrál na kytaru."

Jaké byly vzpomínky na Ivana Matouška?

Alexandr Matoušek, foto: Zdeňka KuchyňováAlexandr Matoušek, foto: Zdeňka Kuchyňová "Byly to menší zážitky, ale právě tím, že jsou osamocené, mají velkou váhu. Pan Grard nám vyprávěl o tom, jak dostal od Ivana vyhubováno, protože si na koni vymknul rameno, když se čekalo vylodění. Mě velice hezky přijal. Pan Moore vyprávěl, jak se za války naučil českou větu, kterou si přečetl na nádraží. Byla to výzva vojákům, aby zbytečně nejezdili vlakem do Londýna, protože bylo málo paliva, a mělo se šetřit energií. Ve svých devadesáti letech ji reprodukoval naprosto věrně „ je vaše česta opravdu nutna?". Tenkrát se ji naučil, aby udělal dojem na Ivana Matouška a v tom se nezklamal, a pamatuje si ji dodnes. A třetí pan Serra byl velice srdečný. V jeho vzpomínkách mě zaujala zejména absence vzpomínky, protože on byl přítomen, když Ivan padl. Byl velmi překvapen, když jsem mu ukázala v dokumentech, že tam skutečně byl a že tu zprávu ohlašoval on sám velení. Řekl mi, rád bych vám o tom něco řekl, ale já si to opravdu nepamatuji. To znamená, že to musel být opravdu strašný zážitek, že se mu to z paměti vymazalo. A druhá věc byl jeho naprostý obdiv k Ivanu Matouškovi. V té jednotce byli kluci, kterým bylo kolem dvaceti let a Ivanovi bylo přes třicet."