Debashish Chaudhuri – indický dirigent v Česku

13-01-2020

Láska k evropské klasické hudbě ho přivedla do České republiky. V Kroměříži absolvoval dirigentské kursy a potom jako první Ind nastoupil na Pražskou konzervatoř.

Debashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish ChaudhuriDebashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish Chaudhuri

Jste vůbec první indický dirigent, který vystudoval v ČR. Proč jste se rozhodl pro studium v Praze?

Debashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish ChaudhuriDebashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish Chaudhuri To nebyl nějaký záměr studovat v Praze, ale spíš cesta osudu. Když jsem sem měl přijet, nevěděl jsem, že jsem první Ind. Byla to spíš cesta k dirigentské práci, snaha se ponořit do hudební atmosféry. Dirigentství je zajímavé, dá se to naučit. I když každý dirigent vám řekne, že se ve škole učil dirigování a naučil se asi pět procent toho, co potřebuje. V dirigování jde o daleko víc, než jen pohybovat rukou. I opice může pohybovat rukou, ale nemůže mít hudební nápad. Bez nápadu nebo pocitu, jak nápad tvořit, se to nejde naučit. Podle mě to lze naučit, jen když se naučíte cítit hudbu.

Žijete tu dvacet let. Určitě jste tu po svém příjezdu zažil jinou Českou republiku než dnes?

Určitě. Když se řekne Dvořák – něco jiného je se o něm jen učit na konzervatoři. Potom, když sem viděl českou přírodu, vaše lesy. To my v Indii nemáme, my máme pralesy. Tam lidi nechodí, tam by je zabil tygr. Ale co to znamená, když tady fouká vítr, jak teče Vltava. To vám hned ukáže, co ho inspirovalo. On cítil ty lístky, ne jako kokosové listy, ale lípu, dub, břízu a takové věci. Tak to mě přesměrovalo do Čech. O Praze jsem věděl. Když jsem byl malý, bylo mi asi 11 let – to bylo ještě před rokem 1989, viděl jsem v časopise fotky Prahy. Na Pražském hradě byli vojáci v zelených uniformách, to je jiné, než je teď. Ale pamatuji si to. Takže nějaké povědomí ve mě bylo. Co ale nebyla náhoda, že pražská škola dirigování je velmi slavná, významná a velmi stará. I ruskou školu dirigování založil Čech. Nápravník byl Čech, který tam emigroval. To je taková hodnota, na kterou jsem přišel až tady. Co Češi dělají, dělají velmi, velmi do hloubky. Než se ptát proč jsem sem přišel, mám radost, že jsem tady. Máte tady veliký pramen znalostí.

V současnosti vystupujete s orchestrem ze Zlína. Žijete ve Zlíně natrvalo?

Ne vůbec ne, já bydlím u Prahy. Česká republika má třináct profesionálních orchestrů, já pracuji s víc než deseti z nich. Takže já jsem stále na cestách, ale když jsem potom doma, mám takovou radost. Vypnu mobil.

Máte nějaký sen, nějaké vysněné hudebního těleso, které byste chtěl dirigovat jako stálý dirigent?

Debashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish ChaudhuriDebashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish Chaudhuri To je spíš otázka, který orchestr by chtěl moje znalosti, abych u nich působil natrvalo. Já nevěřím na sny. Já věřím na to, že mám nějakou cestu. Ta občas není taková, jak si člověk představuje, ale musíme se snažit všechno dělat co nejlépe. Jestli přijde nějaká zajímavá nabídka, budu rád, ale jako Ind jsem v tomhle opravdu jiný. Tady existuje slovo dravec, jsem spíš dravec na kvalitu. Se Zlínským orchestrem máme úžasnou spolupráci od prvního dne, to je krásný. Ale taky mám spolupráci s Olomoucí, s Ostravou, s Brnem, s Pražským komorním filharmonickým orchestrem. Já to mám tak, pokud mě budou nadále zvát, je to pro mě čest.

Vystupujete převážně s českými orchestry, dá se tedy říct, že je vašemu srdci blíž česká hudba, čeští skladatelé?

To je pro dirigenta těžká otázka. Pocházím ze školy, že pro mě je nejoblíbenější skladba ta, kterou právě diriguji. Jinak je těžké ostatní přesvědčit a dát víc než to, co je napsáno v notách. Ale samozřejmě čeští autoři jsou mi bližší. Tady jsem studoval, ale studoval jsem taky v Itálii. Jejich skladatelé jsou mi také blízcí, ale myslím, že mimořádným pro mě bude asi Antonín Dvořák. Protože zase úplně náhodným způsobem, jsem tady potkal před devatenácti lety jeho pravnoučata. Jsem ani nevěděl, s kým to jsem, protože to bylo mezi kamarády. A od té doby jsem blíž té rodině a jeho potomkům. Spřátelil jsem se s jeho třetím vnukem, který bohužel nedávno odešel. Ten mi třeba ukazoval pohled, který napsal jeho praděda Antonín Dvořák jeho otci Otakarovi. To jsou věci, které nevidíte v knihách nebo muzeích. Mám obrovské štěstí, že jsem viděl tu soukromou stránku Dvořákovy osobnosti. Díky tomu je mému srdci o hodně blíž, ale nechtěl bych říct, že je můj nejoblíbenějším skladatel. Dvořák sám měl veliký respekt k jiným. Ale je jasné, že díky jeho rodině a odkazu jsem s ním hodně spojený.

Už dvakrát jste absolvoval turné v Indii se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů. Je známo, že česká hudba je velmi pozitivně přijímána v Japonsku, ale jak je tomu v Indii?

Budete se divit, ale v Indii nyní není profesionální filharmonie. To je největší země, která nemá žádný takový orchestr.

Jak se tedy vůbec zrodil nápad na indické turné a jak Indové vnímali vystoupení klasického symfonického orchestru?

Debashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish ChaudhuriDebashish Chaudhuri, foto: oficiální prezentace Debashish Chaudhuri Celé to začalo s mou manželkou. Ona je Češka. My jsme jezdili ke mně domu navštívit rodiče do Kalkaty, kde stále žijí. Z místní hudební školy, se kterou jsem byl ve spojení, dostala manželka nabídku, zda bychom mohli večer zahrát. Tak moje žena Jana tam vystoupila s jejím repertoárem s Janáčkem, Slavickým a Chopinem. Měl jsem strach, jak bude Janáček nebo Slavický přijat. To jsem potom říkal i jiným hudebníkům. Indové nebudou rozumět té hudbě – tu nikdy neslyšeli, ale budou cítit tu energii, ten cit, protože Indové jsou hodně, hodně citliví. Jakmile zjistíte, že ta hudba má cit, tak hudba začne mluvit úplně jinak. To je ten veliký rozdíl mezi Čínou a Indií. V Číně, tam jsme taky dost hráli, lidé vůbec nevnímají ty emoce v hudbě. V Indii vnímají emoce. Jakmile je cítí, hudbě rozumí. Manželka tam měla takový úspěch, že od té doby byla naše dovolená každoročně spojená s vystoupením. Tím se zrodil nápad na koncert českého orchestru v Indii. Orchestry do Indii nejezdí tak často a je to veliká exotika. Ale měli jsme totálně vyprodaný sál, přes tisíc lidí. Musím říct, že jsem měl strach, jak tam budeme přijati. A lidé byli k té hudbě tak vnímaví, že ten orchestr to cítil. Bylo to tak velkolepé, že se hudebníci ani nechtěli vrátit (smích).

Všichni členové orchestru se do Indie zamilovali. Naše houslistka říkala, že přes všechnu tu bídu, špínu, hluk a nedostatky, je vidět, že tam lidé mají radost ze života a ta přeskočí jinou kulturu i náboženství.

13-01-2020