"Bramborový mecenáš" Alexandr Brandejs

Štědří mecenáši, kteří podporovali chudé umělce, sehráli velkou úlohu při vzniku mnoha obrazů, skladeb i knih. A takovým byl i suchdolský statkář Alexandr Brandejs. Říkalo se mu "bramborový mecenáš". Proč, to se dozvíte od Zdeňky Kuchyňové, která navštívila výstavu, která Alexandra Brandejse a jeho zetě malíře Adolfa Wiesnera připomíná.

Výstava představuje dva nejvýznamnější muže jedné rodiny - mecenáše Alexandra Brandejse a jeho zetě malíře Adolfa Wiesnera. Židovské muzeum touto akcí připomíná významnou pražskou rodinu, která v několika generacích zasáhla do dějin českého umění a národního hnutí. Mecenáš Alexandr Brandejs vytvořil na svém suchdolském zámečku v polovině 19. století prostředí, kam se sjížděli umělci, s nimiž ho seznámil jeho spolužák František Ženíšek. Na Suchdol rádi přijížděli malíři Václav Brožík, Mikoláš Aleš, Emanuel Liška, Antonín Chittussi, sochaři Myslbek a Mauder, ale také spisovatelé Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický či lékař Josef Thomayer. Probíhaly tu vášnivé diskuse o umění. Jak uvedl kurátor výstavy Arno Pařík, vznikly tu například i první Alšovy návrhy pro foyer Národního divadla.

"Josef Václav Myslbek tam udělal první skicy k pomníku svatého Václava. Brandejs tam měl stáje a koně Tygra mu posílal do Prahy na Akademii, aby podle něho modeloval. Později, protože byli blízcí přátelé, si ho Myslbek zval jako experta a vybíral s ním koně jménem Ardo, který stál modelem konečné verzi pomníku. Takže ten Brandejsův život s uměním nebyl nic povrchního. Nebyla to snaha vyzdobit si lacino obytné prostory, ale byla to skutečně vášeň."

Majestátní postava Alexandra Brandejse s plnovousem zase posloužila Václavu Brožíkovi jako model pro postavy z jeho historických pláten. Dodnes je Brandejs známý jako "bramborový mecenáš". Vozil totiž na voze do Prahy zásoby, především brambory například rodinám Ženíška či Myslbeka, aby umělci přes zimu nestrádali.

Brandejsův vztah k umění poznamenal i životy některých jeho dětí. Nejstarší dcera Helena, která studovala malířství, se provdala za malíře Adolfa Wiesnera, vyhledávaného portrétistu pražské společnosti, jemuž je také výstava věnována.

"Namaloval stovky portrétů té pražské převážně židovské společnosti. Ale v době války, stejně jako ta společnost, která je objednávala, tak i ty portréty zmizely a dneska jsme jich dali dohromady asi dvacet."

Adolf Wiesner nejčastěji portrétoval svoji ženu Helenu, její sestru, ale i další členy Brandejsovy rodiny. Maloval však i melancholické krajiny. Jako člen spolku Mánes dal rozhodující popud k založení nezávislého časopisu Volné směry, kde mimo jiné požadoval, aby česká moderna mluvila k veřejnosti ve vlastním měsíčníku a měla své výstavní prostory.

Výstavu navštívil i Brandejsův pravnuk Jan White, který žije ve Spojených státech. Je designer, napsal několik knih o svém oboru a také přednáší. Málokdo ví, že určil i podobu tak prestižních titulů, jakými byly National Geographic či Golf Digest. I když z České republiky odešel v deseti letech, jeho čeština je vynikající a rád zavzpomínal na členy své rodiny.

"Brandejs umřel myslím 1901, tak já jsem ho nikdy neznal. Ale znal jsem jeho ženu. Na té výstavě vidíte fotografii malého klučíka, tak to jsem já. A taky si samozřejmě pamatuji na strýčka Wiesnera. Jmenoval se Adolf, ale já jsem neuměl vyslovit Adolf, tak jsem ho pojmenoval Alouf a od té doby byl v naší rodině Alouf Wiesner. Ani jsem nevěděl, jak dobře maloval, protože jsme odtud odešli když mi bylo deset a kumštu jsem nerozumněl."

Právě malíř Adolf Wiesner zemřel v koncentračním táboře. Přestože před vypuknutím války většina rodiny stačila odjet za hranice, Adolf a jeho žena Helena zůstali v Československu. V roce 1942 byli deportováni do Terezína, kde malíř Wiesner za tři měsíce zemřel. Helena pobyt v ghettu přežila a po válce odjela za svým synem do Anglie. A právě jeho díla jsou na výstavě také. Ve třicátých letech totiž udělal v Praze řadu projektů ze sklobetonu - například klenby pražských pasáží, ale málokdo to dnes ví. Jak uvedl Arno Pařík, na výstavě je připomenuta i Brandejsovu vnučka Erika Stránská.

"Její matka odjela v roce 1939 do Anglie a ona měla jet s evakuačním transportem za ní. Transport nakonec neodjel, tak tady zůstala. Starali se o ni Wiesnerovi - ti malíři. Potom byli deportováni společně do Terezína. Wiesner tam zemřel a Erika Stránská byla deportována v květnu 1944 do Osvětimi, kde zahynula. Ona tam kreslila a ty kresby se zachovaly ve sbírce, která je dnes uložena v Židovském muzeu. Takže tady také vystavujeme něco na připomenutí těchto osudů."

Do Anglie se těsně před válkou dostal i Jan White. Jak uvedl, v České republice dnes nežije už žádný přímý potomek mecenáše Alexandra Brandejse. Rodina je roztroušena po Spojených státech, Anglii a Holandsku a o svojí historii příliš neví.

"Ti, kteří něco věděli, buď jsou mrtví a nebo se něco musí najít v novinách. Kupříkladu, když Alexandr Brandejs umřel, tak psali o jeho úmrtí a jeden článek končil: byl to Žid, ale šlechetný muž. To mámu hrozně namíchlo. A já vím o něm jen toto a víc moc ne. Hodně jsem se o něm dozvěděl, když jsem pracoval s doktorem Paříkem. On se mně vyptával a já si nakonec nějak vzpomenul. Takže jsem se o něm naučil víc, než jsem myslel, že je možné. Pamatuju si, že babička vždycky povídala o Suchdole. A já vím přesně ve kterém okně měl malíř Aleš svůj pokoj, ale to mě neříká nic o starým Brandejsovi. Na výstavě jsou dopisy od Brandejsových kamarádů. Když se to čte, tak se vidí, že to byl fajn chlap. Ale já jsem to nevěděl. Jen jsem věděl, že to byl Žid, ale šlechetnej muž a to není dost."

K současné generaci Brandejsových pravnuků patří řada dalších osob, které přispěly k této mimořádné výstavě, díky níž mohou návštěvníci poznat jak mecenáše umělců, tak jeho uměleckou rodinu.