Andy Warhol byl doma úplně normální člověk, říká jeho synovec James Warhola

15-12-2014

V Husově ulici v Praze bylo minulý týden otevřeno Centrum pop-artu. Nabízí stálou expozici děl Andyho Warhola a dalších pop-artových umělců. Na vernisáž přijel i James Warhola, Andyho synovec a ilustrátor, jehož akvarely jsou v centru také vystaveny. V následujícím rozhovoru dává nahlédnout do soukromého života slavného výtvarníka.

James Warhola, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio PrahaJames Warhola, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha Co říkáte tomu, že Andy Warhol má stálou výstavu zde v Praze?

Samozřejmě pociťuji hrdost nad tím, že můj strýc Andy Warhol je zastoupen na této výstavě, protože jeho rodiče z této části světa pocházeli. Historie naší rodiny je trochu složitá: můj dědeček odešel z Rakouska Uherska a moje babička Julie odešla později po 1. světové válce, a to už z Československa. Pak se Česko a Slovensko rozdělily a tak místo jejich rodiště dnes leží na východním Slovensku. Naši předkové byli karpatští Rusíni. Východní Evropa je zvláštní, má své kouzlo, které Andyho ovlivnilo. Dává smysl, že vzniklo muzeum tady v Praze. Tím spíš, že Praha leží v centru dění a na rozdíl od Medzilaborců na východním Slovensku je dobře přístupná. Tady má možnost vidět Andyho dílo více lidí.

Jaké jsou vaše dojmy z Prahy? Už jste tu byl?

Ano, byl jsem tu asi rok dva po sametové revoluci. Bylo to úžasné. Viděl jsem se s mnoha příbuznými, kteří tu žili. Člověk cítil tu fantastickou atmosféru, svobodu… Chtěl jsem se sem přestěhovat, jak to udělalo mnoho Američanů. Praha má starou patinu, historickou, ale ne tak, jako před 20 lety. Tehdy to bylo trochu zašlé. Topilo se uhlím, budovy byly zčernalé. Dnes je to jako v pohádce. Architektura je hezká, tramvaje jsou modernější, ačkoli ty staré se mi líbily. Určitě se nezměnili lidé, stále jsou velmi vřelí. Cítím se tu jako doma. Jazyk mi zní povědomě. Mí rodiče mluvili doma plynnou rusínštinou. Je to taky slovanský jazyk, takže některým českým slovům rozumím. Líbí se mi tady. Znovu mám pocit, že mě to sem táhne.

James Warhola: Uncle Andy paints Soup Can (with Company), foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio PrahaJames Warhola: Uncle Andy paints Soup Can (with Company), foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha Byl jste v Medzilaborcích na Slovensku?

Ano, byl jsem tam několikrát, naposled asi před 6 lety. Tehdy jsem byl na Slovensku, protože vycházela slovenské verze mé knihy Strýček Andy, která pojednává o mých návštěvách u strýce Andyho. Jeli jsme na propagační cestu po Slovensku a skončili jsme v Medzilaborcích. Bylo to hezké. Samozřejmě od začátku 90. let do roku 2008, kdy jsem byl na Slovensku, se to dost změnilo. Všechno bylo čistší a bylo vidět, že země lépe prosperuje. Samotné muzeum v Medzilaborcích je pěkné, je to krásně navržená budova, i když má své problémy – hlavně s rozpočtem a návštěvností.

Věděl jste, že Andy Warhol je v Česku tak populární?

Myslím, že když strýc Andy v roce 1987 zemřel, byl slavný, ale všude na světě nebyl tak znám, hlavně ve východní Evropě. Ale za těch 27 let po jeho smrti jeho sláva obrovsky vzrostla. Soupeří s Picassem o titul nejvýznamnějšího výtvarníka 20. století. Myslím, že lidé tady si uvědomili, že z této části Evropy pochází, takže jeho popularita se zvýšila. Jak říkají umělečtí kritici a historici, dlouhodobě ovlivnil umělce z celé řady oborů a zemí.

Když jsem před dvaceti lety přijel, zjistil jsem, že v Česku a na Slovensku je mnoho výborných umělců, mnoho tvůrčích lidí. A všichni Andyho Warhola uznávají. Dokonce jsem slyšel, že do určité míry otevřel Pandořinu skříňku, z níž může vypadnout všechno možné, to dobré i zlé. Ale celkově ho určitě uznávají. V Praze vidím Andyho Warhola na různých plakátech, propagující výstavy, které tu jsou – jedna je v Muzeu Kampa, tam je vystaven jeho obraz s námětem automobilu. A pak je tu druhá výstava, která se jmenuje I´m OK. To je výborné. Pop Art Centrum, které se nyní otvírá, bude třetím místem, připomínajícím Andyho Warhola v Praze stálou výstavou.

Andy Warhol: Goethe, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio PrahaAndy Warhol: Goethe, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha Na právě otevřené výstavě je přes 20 Warholových děl. Kdo je poskytl?

Díla jsou od různých sběratelů zde v České republice. Jsou to opravdu unikátní díla. Některá z nich jsem dosud neviděl. Jsou tu série Svatý Jiří s drakem, Goethe a potom katedrála v Kolíně nad Rýnem. Tato díla jsem v celých sériích dosud neviděl. Jsou hezky naaranžována. Tato díla reprezentují tvorbu mého strýce v 80. letech. Jeho nejlepším obdobím jsou samozřejmě 60. léta, kdy bořil hranice ve všech ohledech. V 70. letech začal dělat společenské portréty, ale zároveň zpracovával další témata, jako sport, květiny, zátiší apod. A další témata pokračovala v 80. letech.

Málokdo si uvědomuje, že ale strýc byl ohromně pracovitý. Jeden z jeho klíčových rysů bylo to, že byl workoholikem. Byl pracovitý po svých rodičích. Hlavně po otci. Jsem přesvědčen, že kreativitu získal po matce a zápal pro práci od svého otce. Andy zemřel, když mu bylo 58 let a za tu dobu stačil vytvořit obrovské množství děl, daleko víc než Picasso, který žil skoro do devadesáti.

Jak na Andyho vzpomínáte?

Znal jsem Andyho od útlého věku. Pamatuji ho jako ilustrátora. Seděl u stolu, vybíral si boty, prohlížel je a pak kreslil na papír. Dělal reklamu na boty. Jeho kresby se mi hrozně líbily. Měl nás jako děti rád. Jsem z velké rodiny – bylo nás sedm. Žili jsme v Pittsburghu. Andy taky původně žil v Pittsburghu, než se přestěhoval do New Yorku. Naše rodina několikrát ročně jezdila za babičkou do New Yorku, kde bydlel i Andy. Když jsme přijeli, Andy nás vždycky rád viděl, zajímal se o nás. Divím se, jak mohl pracovat, když jsme byli na návštěvě, protože jsme vždycky dělali rotyku. Byl soustředěný, ale přestal pracovat a hrál si s námi.

James Warhola: Cats enjoy the Wig, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio PrahaJames Warhola: Cats enjoy the Wig, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha Měl smysl pro humor, nikdy se nestyděl, bavil se s námi. Ale dovedl nám poručit, třeba když se mu nelíbilo, co jsme dělali. Nebo mě a bratra poslal, abychom mu nosili nahoru časopisy a krabice. Takže jsme pro něj dělali různé práce a dělali jsme to rádi. Přestože jsme byli poměrně malí, napínali jsme mu plátna. Ukázal nám, jak se to dělá, jak se pracuje s plátnem a nastřelovačkou. Já jsem napínal a můj bratr George nastřeloval svorky. Takhle nás zaměstnával. To bylo ještě v době, kdy pracoval doma. V Silver Factory začal pracovat až od roku 1964, ale svá první pop-artová díla – Campbellovy polévky, Marylin Monroe i své první portréty – dělal ještě doma.

Jak Andy Warhol žil později?

Tak v deset v jedenáct odcházel z domu pracovat do studia. V osm v devět se vracel a ještě později šel na nějakou párty. Ráno jsme na něj čekali, až se vzbudí, a ptali jsme se ho, jestli neviděl někoho slavného. Musím říct, že svůj život doma odděloval od Factory. Nikoho ze svého pracovního prostředí domů nevodil. Stejně tak nechtěl, abychom za ním chodili jeho Factory. Říkal, že by se nám tam nelíbilo nebo že se tam nic zajímavého neděje. Tam byste se nudili, říkal. Několikrát jsem ho ve Factory navštívil, a vždycky byl v plné práci. Většinou maloval a kolem něj byli lidé, kteří mu pomáhali. Nikdy jsem nezažil ty bláznivé výjevy, o kterých se psalo – že tam probíhaly divoké večírky, kam chodily spousty lidí, že se tam braly drogy atp. Vždycky, když jsem tam byl, tak se tam pracovalo.

Když jeho matka – naše babička – zestárla, přivezli jsme ji k nám do Pittsburghu, protože Andy denně pracoval, nebyl doma a nemohl se o ni starat. Nedlouho potom babička zemřela – to bylo v 70. letech. Tehdy Andy začal žít sám. Myslím, že vedl dost osamělý život. V soukromí byl tichý. Když jsem v roce 1977 ukončil školu, přestěhoval jsem se do New Yorku a každých pár týdnů jsem ho navštěvoval, buď doma, nebo ve studiu. Zajímal se o mou práci. Chtěl jsem se stát ilustrátorem, dělat to, co on. Přesvědčoval mě, abych raději dělal fotografii nebo film, ale já jsem se ilustrace stejně nevzdal. Když zemřela babička, Andy se trochu změnil. Samozřejmě měl okruh svých blízkých přátel. Jedním z jeho druhů byl Jas Johnson, ale začátkem 80. let se rozešli. Pak už žil víceméně sám.

Andy Warhol: St. George and the Dragon, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio PrahaAndy Warhol: St. George and the Dragon, foto: Miroslav Krupička / Český rozhlas - Radio Praha Andy měl zkrácené rodové příjmení – Warhol. Byl to záměr?

Když Andy přišel do New Yorku, bylo to pro něj jednodušší. Warhol je kratší, jsou to pouze dvě slabiky, zatímco Warhola jsou tři. Možná, že Warhola znělo příliš cizokrajně, zatímco Warhol je trochu víc americké. Ale rozhodně se nechtěl vzdát svého jména. Lidé si neuvědomují, že Andy mluvil se svou matkou rusínsky. Rusínsky mluvili doma jeho rodiče a děti také. Anglicky se naučil až ve škole. Když se bavil s babičkou, nerozuměl jsem jim. Možná pár slov. Myslím, že rusínsky mluvil Andy jen doma a nikde jinde.

Studoval jste stejnou výtvarnou školu v Pittsburghu jako Andy. Bylo to vaše osobní rozhodnutí nebo vás ovlivnil Andy?

Strýc Andy na to měl silný vliv. Viděl jsem, že se stal umělcem a chtěl jsem jím být taky. Můj otec, který sledoval Andyho kariéru, mně v tom hodně podporoval. Když jsem byl přijat na stejnou univerzitu v Pittsburghu jako Andy, byli tam dokonce ještě profesoři, kteří učili Andyho. Samozřejmě o Andym se na škole mluvilo, kolovaly různé historky, protože byl výrazný už jako student. Byl nejlepší ve třídě. Většina dalších studentů byli veteráni, kteří se vrátili z 2. světové války a chtěli se stát umělci a designéry. Byli starší než Andy. Andy byl zezačátku nesmělý, ale na konci čtvrtého ročníku už byl hvězdou. Pamatuju se, že tam byli dva profesoři. Jeden říkal: Andy Warhola nikdy ničeho nedosáhne, je úplně mimo. A druhý říkal: Jedině Andy umí udělat něco, co se prodá. Ukázalo se, že pravdu měl ten druhý.

Věnuje se ve vaší širší rodině ještě někdo umění?

Myslím, že jsem jediný, kdo se tomu věnuje profesionálně, ale zkoušejí to i mé děti. Dcera se snaží dělat umění, chce se tomu věnovat. Já dělám ilustraci, jenže s příchodem počítačů se všechno změnilo: psaní, fotografie i ilustrace. Tak, jak se to dělalo dřív, se to už nedá dělat. To samé se děje v oblasti komunikace – máme internet. Svět se změnil a umění se také změnilo. Výtvarné umění se vyvíjí směrem k instalaci. Klasické umění ustupuje.

Foto: ČTKFoto: ČTK Bylo snadné se prosadit se jménem Warhola?

Než strýc Andy zemřel, nikdo si to nikdy nespojil anebo opravdu jen výjimečně. Ovšem osobně jsem cítil, že jsem jen malý odlesk toho, co byl Andy Warhol. Věděl jsem, že mě s Andym budou srovnávat. Myslím, že si strýc Andy uvědomoval, že musím jít do světa a prosadit se sám. Historie se prostě nedá opakovat. Kdyby někdo dělal pop-art jako Andy, nebude to dávat smysl. Pop-art je záležitost 60. let a ovlivnil spoustu umělců, kteří dělali jiné umění. Nedá se to zopakovat, musí vznikat stále něco nového. Touto filozofií se řídím a dělám věci po svém. Dělám to, jak nejlépe umím a snad to ostatní ocení.

Kolik knih jste ilustroval?

Asi padesát knih. Většinou ilustruji knihy jiných autorů, ale v posledních pár letech jsem několik knih také napsal. A také dělám hodně obálek na knihy. Rád pracuji se sci-fi a fantasy. Ilustroval jsem některé známé autory, např. Roberta Heinleina nebo Williama Gibsona. Dělal jsem obal na první kyberpunkový román Neuromancer od Williama Gibsona, velmi slavnou a oceňovanou knihu.

Na výstavě v Praze jsou také vaše ilustrace, akvarely, z vašich dvou knih. Můžete nám o nich říci něco bližšího?

První kniha, kterou jsem napsal, byla My Uncle Andy. Pojednává o naší návštěvě u babičky a u strýce Andyho. Bylo to v roce 1962, kdy se Andy proslavil svými pop-artovými obrazy. Andy dělal pop-artové obrazy už v letech 1960-1961: byly to Campbellovy polévky, omalovánky a obrazy tanečních kroků. V roce 1962 je vystavil. Způsobilo to rozruch a Andyho se stal známým. Tehdy se stále věnoval ilustraci. To ho živilo, tím získával prostředky, aby mohl dělat pop-artovou tvorbu. V knížce popisuju, jaké to bylo s babičkou a strýcem Andym doma a dokumentuji to akvarelovými ilustracemi. Na obrázcích je hodně detailů, takže divák vidí spoustu věcí. Jsou tam kočky, plechovky od Campbellových polévek, různé starožitnosti. Dům vypadal jako obrovský zábavní park. Byly tam koně z kolotočů a další věci. Andy strašně rád sbíral různé věci. V knize dávám nahlédnout do soukromého života Andyho Warhola.

Je třeba si uvědomit, že Andy také měl rodinu. Na veřejnosti byl představován jako někdo tajemný nebo možná až divný, jenže Andy byl před kamerami plachý, neodhalil celou svou osobnost. Když kniha vyšla, lidé byli překvapeni: Andy Warhol – tento průkopník nového umění – žil se svou matkou?

15-12-2014