Alex Zucker: Nechci překládat knihy, chci překládat autory

31-05-2019

Newyorský překladatel Alex Zucker je jedním z nejlépe hodnocených překladatelů české literatury do angličtiny. Pravidelně spolupracuje s předními českými autory, jako je Jáchym Topol a Petra Hůlová.

Alex Zucker, foto: Ian WilloughbyAlex Zucker, foto: Ian Willoughby „Poprvé jsem se s češtinou seznámil prostřednictvím literatury, díky románům Milana Kundery. Ty mě přivedly k práci pro lidská práva. Jako magisterský obor jsem studoval mezinárodní vztahy tady v New Yorku, na Kolumbijské univerzitě. Studium mě mělo připravit na práci v oboru lidských práv, samozřejmě ještě za komunismu. Můj profesor češtiny byl Petr Kussi, který byl v té době Kunderův překladatel. K překládání jsem se dostal kvůli němu.“

Co konkrétně jste chtěl dělat v oboru mezinárodních práv?

„Hlavní skupina, která se v té době zabývala lidskými právy v Československu, byla Helsinki Watch, což je předchůdce dnešní Human Rights Watch. Její pracovníci se zabývali výzkumem a podávali hlášení. Dělali rozhovory s lidmi v Československu o tom, co se v zemi dělo, a publikovali jejich výpovědi. Takže to jsem asi chtěl dělat, psát zprávy, cestovat a setkávat se s lidmi.“

ČTK, foto: VitVit, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0ČTK, foto: VitVit, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0 Komunismus se samozřejmě rozpadl a vy jste se na několik let přestěhoval do Prahy. Četl jsem, že jste pracoval pro několik médií. Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky z toho brzkého období na východě?

„Dva roky jsem pracoval pro anglickou redakci ČTK. Překládal jsem české a slovenské zprávy do angličtiny, to si dodnes pamatuji velice silně. Byla to taková moje škola překládání. Řekl bych, že tam jsem se naučil překládat, protože jsme tolikrát přepisovali zprávy a příběhy, tolik editovali a přesouvali text. Dalo mi to dva roky práce s Čechy, kteří byli buď dvojjazyční, nebo aspoň natolik ovládali češtinu a angličtinu, aby mohli hovořit o tom, jak dobře překládat. O tom, kdy se doslovně držet českého jazyka a kdy se od něho více odklonit. V tomto ohledu to bylo skvělé.“

Mimo práci pro ČTK a jiná média, jaký byl váš život v Praze v té době?

Jáchym Topol, foto: Jana Přinosilová, archiv ČRoJáchym Topol, foto: Jana Přinosilová, archiv ČRo „Řekl bych, že v některých ohledech to byly nejlepší roky mého života. Bylo mi mezi dvaceti a třiceti a měl jsem plat, který mi bohatě stačil. A také jsem měl skvělou skupinu českých přátel, z nich většina byla nějakým způsobem spojena s kulturním časopisem Revolver Revue. Někteří z nich také pracovali pro investigativní týdeník Respekt. Tihle lidé jsou dnes rozprostřeni na všelijakých různých místech, ale tenkrát mi dali vynikající náhled do české kultury, umění, hudby a literatury, který bych jinak neměl. To bylo také díky tomu, že jsem se s některými z nich seznámil už tady v New Yorku, na jaře roku 1990, na konferenci o české literatuře.“

Patřil k těmto lidem třeba Jáchym Topol, jehož dílo jste později překládal?

„Ano, on byl jedním z nich. Myslím si, že je pořád takový, jaký byl tenkrát. V některých ohledech velice reservovaný a stydlivý, ale zároveň také skvěle umí lidi přibližovat. Vždy chce, nebo alespoň chtěl, lidi představovat jiným lidem. A kvůli tomu se mi zdál výjimečný.“

Foto: nakladatelství MelantrichFoto: nakladatelství Melantrich Co byla vaše první velká překladatelská práce?

„To záleží, co považujete za velké.“

Vaše první významná práce.

„Většinou zmiňuji svůj první delší literární překlad, což byl krátký příběh Jáchyma Topola, který byl původně publikován v Revolver Revue. Byl to Výlet k nádražní hale, A Trip to the Train Station, jak jsem ho nazval anglicky. Původně vyšel v Revolver Revue v roce 1993 a potom jako kniha v roce 1995. Ve dvojjazyčné verzi, která obsahovala můj anglický překlad, vydalo tuto knihu brněnské nakladatelství Petrov, které tenkrát vedl Martin Reiner. Ve Spojených státech jsem poprvé přeložil knihu Miloslavy Holubové, Víc než jeden život. To bylo v roce 1999 pro Northwestern University Press. Petr Kussi mě požádal, abych to pro něho udělal jako jakousi laskavost, protože paní Holubová byla jedna z jeho přátel.“

Přeložil jste několik knih od Topola a od Petry Hůlové. Co to znamená být překladatelem několika knih jednoho autora po dobu několika let?

„Pro mě je docela dojemné mít s autory takový dlouhodobý vztah. Autoři vám projevují dosti důvěry, když vás nechají přeložit svoje dílo. A to i když je autor někdo, kdo anglicky umí a překlad zkoumá velice podrobně, jako například Patrik Ouředník. Když ten autor takový není, tak to samozřejmě vyžaduje ještě více důvěry. V určité fázi jsem si uvědomil, že ti v angličtině nejlépe známí autoři jsou ti, kteří mají přeložených několik knih. Tak to musí být, aby byl autor úspěšný. Přicházejí za mnou četní autoři a jejich agenti, kteří mi nabízejí knihy. Říkají, tahle kniha vyhrála ocenění, nechtěl byste ji přeložit? A moje odpověď je ne, nechci překládat knihy, chci překládat autory.“

Ve starém rozhovoru s vámi jsem se dozvěděl, že je málo překladatelů schopných překládat českou literaturu. Proč?

Ilustrační foto: Pixabay / CC0Ilustrační foto: Pixabay / CC0 „No, ono je především málo lidí, kteří umí česky. Nejsem si teda jistý, který rozhovor máte na mysli a co přesně jsem v něm řekl, ale pravda to je. Podle mě teď vydávají čeští autoři mnoho skvělých knih, ale není dost překladatelů, kteří by je přeložili. Samozřejmě také nejde jenom o překladatele, jde také o to, najít nakladatelství. V tom je ta zákeřnost.“

Jaká máte kritéria, když posuzujete nového autora nebo knihu? Co vyhledáváte? Určitě musíte hodně projektů odmítnout.

„Abych chtěl knihu přeložit, tak se mi na ní musí něco líbit. I když některé knihy jsem vlastně přeložil jen pro peníze, ale i v takovém případě mě musí kniha něčím zaujmout. Letos v létě jsem jednu knihu přeložil pro autora, který sám vydal knihu hororových příběhů. Kontaktoval mě přes moje webové stránky a dohodli jsme se na ceně a na podmínkách. Nevím, jestli pro svou knihu najde nakladatelství, ale práci jsem si užil. Práce v rámci tohoto žánru mě donutila použít fraseologii a slova, která bych normálně nevyužil. Zároveň je svým způsobem těžké pracovat s klišé. Také jsem v poslední době daleko více uvědomělý. Cítím se rozervaný ve dvou směrech. Na jedné straně bych chtěl překládat cokoliv se mi líbí a co považuji za dobrou knihu. Zároveň chci ale také dostat zaplaceno. Vidím také, co českým překladům schází v porovnání s překlady z jiných jazyků. Například je v anglických překladech českých knih disparita mezi autory a autorkami. Ta disparita existuje v každém jazyce, v češtině je ale obzvlášť zřejmá. Takže se teď soustředím na překládání autorek, abych pomohl tuto disparitu zmenšit.“

Foto: nakladatelství Twisted Spoon PressFoto: nakladatelství Twisted Spoon Press Před několika lety jsem v Praze navštívil akci, na které jste ukazoval několik vašich překladů začátku knihy, myslím, že knihy Markéty Lazarové. Tam jste vlastně ukázal, jak si vybíráte mezi různými literárními tóny. Když pracujete na něčem takovém, vyberete si na začátku prostě tón, který použijete až do konce? Jinak by vám překlad musel trvat strašně dlouho.

„Ano. Tu knihu jsem také nedokončil, zčásti, protože to bylo strašně těžké. Hlavně ale protože jsem zjistil, že Carleton Burkin ji už přeložil pro nakladatelství Twisted Spoon Press. Z mých zkušeností, a to říkají i jiní překladatelé, začátek knihy nejvíce předěláte. Protože je doopravdy nemožné, i když jste knihu přečetl víckrát, trefit tón hned od začátku. Vždycky jsem s překladem více spokojený až ke konci. Takže revize, které dělám jsou vždy četnější v prvních kapitolách než na konci knihy.“

Vaše čeština je vynikající. Kdo vám ale pomáhá, když se na něčem zaseknete a prostě nerozumíte? Komu se svěřujete tady v New Yorku?

„Mám dva informátory, jsou to moje kamarádky; Ivana Husáková, která bydlí v Queensu, a Irena Kovářová, která bydlí tady na Manhattanu. Obě jsou dlouhodobé kamarádky a já jim vždy děkuji v knihách. Na ně se s otázkami ohledně češtiny obracím nejčastěji.“

Jak svoji češtinu udržujete?

Alex Zucker v debatním pořadu Náš člověk v New Yorku, který připravila Knihovna Václava Havla, foto: archiv Knihovny Václava HavlaAlex Zucker v debatním pořadu Náš člověk v New Yorku, který připravila Knihovna Václava Havla, foto: archiv Knihovny Václava Havla „Řekl bych, že moje mluvená čeština se zhoršila celkem významně. Protože žiji tady a do České republiky se nevracím tak často, jak bych chtěl. Moje psaná čeština se ale zlepšila díky tomu, že posílám mnoho e-mailů. Jeden z autorů, které překládám, mě nedávno za moji češtinu pochválil.“

Účastnil jste se v Praze akce pořádané Knihovnou Václava Havla, která se jmenovala Náš člověk v New Yorku. Zajímalo by mě, jestli se cítíte, že určitým způsobem reprezentujete českou literaturu v USA? Protože tady pro ni doopravdy mnoho děláte.

„Z toho mám vždy smíšené pocity. Česká literatura není jediná věc, kterou se zabývám. Není to tak, že by to byl můj hlavní zájem v živote. Nejsem akademik, který tráví všechen svůj čas čtením české literatury, článků o ní a o české historii. Nevím o ní tolik jako například Jonathon Bolton, působící na Harvardu, nebo Christopher Harwood, který učí češtinu na Kolumbijské univerzitě. Oba čtou víc než já a mají větší znalost české literatury, všech jejích různých stylů a historie. Já mám jiné znalosti, ty z překladatelské práce. Zároveň si ale myslím, že není špatná věc mít tu zodpovědnost reprezentující osoby. A proto uvažuji nad tím, co bylo přeloženo a co ne. Co já si představuji pod pojmem česká literatura je občas odlišné od toho, co si pod ním představují Češi. Když mě Jáchym Topol na akci v Havlově knihovně požádal, abych okomentoval hlavní rysy české literatury, řekl jsem, trochu žertovně, že hlavní je, že je psaná česky. Tím myslím, že v české literatuře je mnoho různých směrů a mnohé z nich ještě nebyly v angličtině použity. Česká literatura by totiž mohla být v angličtině více reprezentovaná.“

 

Rozhovor přeložil z angličtiny Vojtěch Pohanka

31-05-2019