Festival spisovatelů

28-04-2002

Ve čtvrtek skončil v Praze Festival spisovatelů. Letos byl věnován Jeanu Genetovi a jeho motto znělo "Pozor na jednoduché myšlenky". Přijměte také pozvání do divadla - na novinku sezóny, Dostojevského "Běsy" v dramatizaci Alberta Camuse, do pražského Divadla v Dlouhé.

"Každoročně se odehrává v úžasné přátelské atmosféře a ve velkém společenském duchu. To je takové, nikoli nové, staré, ale nádherné. Co se týká divadelních čtení, vystoupení spisovatelů, podařilo se nám, zprofesionalizovat je. Není jednoduché představit autora na scéně, je jednodušší představit hudbu, a že se nám to podařilo zprofesionalizovat, což mne velice těší, je vidět i v odezvě návštěvnosti a v odezvě v tisku. Všechno vždy souvisí s financemi. Když je máte, můžete udělat festival zlatý. U nás je to složité. My jsme nadační fond, a nadační fondy dostávají bohužel velice málo peněz, dokonce z ministerstva kultury je takový úzus, že nadačním fondům se vůbec nedávají peníze. Myslím si, že je to škoda pro tak slavný mezinárodní festival, jakým je Prague Writer´s Festival. Už proto, že z hlediska literárního patří k nejvýznamnějším na světě."

Je téměř neuvěřitelné, že se setkání v české metropoli koná, a že ho dokáže realizovat nepatrná skupina nadšenců, navíc - jak bylo řečeno - s téměř nulovou finanční podporou. K tomu, co festival vlastně udržuje po celá léta nad vodou, Vlasta Brtníková pokračuje...

Elmor Leonard působil léta v Hollywoodu a jedna z jeho posledních filmových adaptací - 'Out of Sight a Rum Punch' v režii Quentina Tarantina má velký úspěch hlavně u mladých lidí. V Praze byl i Jim Naugton, profesor oxfordské univerzity, který představil Danielu Hodrovou, českou autorku, a další z českých autorů, kteří se festivalu zúčastnili. Mimochodem s velkým úspěchem se setkal i večer Jiřího Gruši, básníka, kulturního pracovníka a v současné době i diplomata, velvyslance ve Vídni. Večer byl velice hezký. Alain Robbe-GrilletAlain Robbe-Grillet "Já bych chtěla říct, že je to velká zásluha našich mediálních partnerů, kteří milují festival, literaturu a umění, a spojují to se svým tiskem. Denně na stránkách britského listu 'The Guardian' se píše o festivalu a jeho hostech, 'The Guardian' přináší interview o tom, co je nového v Praze, takže se to mohou dovědět například i v Burundi. Já tam mám kolegyni, s níž jsem studovala. Telefonovala mi a blahopřála k Festivalu spisovatelů Praha, až to bylo dojemné. Je to tedy jednak zahraniční tisk, zahraniční média, ale také domácí média, která věnují velkou pozornost spisovatelům, kteří do Prahy přijíždějí. Já si myslím, že mají hodně myšlenek, protože festival - to jsou především myšlenky; vždyť letos přijel do Prahy Alain Robbe-Grillet, zakladatel nového románu, člověk, který rozbil staré tradice, vytvořil absolutně nové formy v literatuře. Do Prahy přijel prezident Mezinárodního PEN klubu pan Homero Aridjis, muž, který stojí v čele velké organizace bojující za práva spisovatelů a novinářů i v dnešním světě, v němž nabývá opět krutost; je to velice důležitá organizace. Do Prahy přijel také vynikající spisovatel detektivek pan Elmor Leonard ze Spojených států. Přivezl si i svou ženu, která je českého původu, ale doma už česky nehovoří, protože rodina odešla do emigrace před mnoha a mnoha lety a asimilovala se do nového prostředí. Paní Leonardová navštívila Prahu poprvé v životě a byla dojatá až k pláči, že se vrací do země svých předků."

"Další, kdo přijel do Prahy s manželkou jižní Korejkou, byl pan Ko Un. Musím říct, že takový život, jaký prožil, bych nechtěla zažít - pronásledování, persekuce, patnáct let strávených v kobce. Je to úžasný básník, který nebyl ještě přeložen do mnoha světových jazyků. Jeho žena hovoří anglicky, pan Ko Un bohužel nikoli, protože když byl v kobce a strávil tak krušný život, nemohl se vzdělávat. Také jsme zde měli spisovatele z Číny pana Duo Duo, rovněž skvělého básníka, a dále i pana Williama T. Wollmana z Kalifornie, k jehož příjezdu vydalo nakladatelství Pragma jeho knížku 'Atlas'; my jim za to moc děkujeme, protože je to skutečně hezky udělaná knížka. Bohužel nemohla přijet do Prahy paní Arundhati Roy, indická spisovatelka. Velice se omlouváme všem, kteří se toužili s ní setkat, protože Arundhati Royová je nesmírně slavná autorka současného literárního nebe, získala také prestižní cenu 'Booker Prize', která se uděluje opravdu jen těm dobrým autorům. Ona ji získala za svůj román 'Bůh maličkostí', který vydala Mladá Fronta k jejímu velmi očekávanému příjezdu. Kniha má velký úspěch i u českých čtenářů. Takže, pokud bychom měli zhodnotit letošní festival spisovatelů, byl opravdu pěkný. Počasí také sloužilo, což je moc důležité pro Prahu, když nad ní září slunce. Do toho rozkvetly květy. Hodně poezie. Zkrátka mám takový milí pocit, že na týden se bohové snesli v Praze na zem," uvedla viceprezidentka Festivalu spisovatelů Praha Vlasta Brtníková o letošním ročníku.

Její slova potvrdil i přítomný mexický básník, jeden z nejvýznamnějších současných latinskoamerických intelektuálů, ekologický aktivista a především prezident Mezinárodního PEN klubu, kterého rovněž v našem rozhovoru představila, pan Homero Aridjis. Nejenže pochválil vzornou organizaci festivalu, ale také přiznal, že je nesmírně šťasten, že mohl navštívit Prahu, město jeho snů, které se mu zdá, jako by ho už dávno znal. Kdykoli prý prochází pražskými ulicemi, má pocit, že už tady byl, alespoň tedy ve svých snech...

Pan Homero Aridjis se pro Radio Praha také vyjádřil o dobré práci české sekce Mezinárodního PEN klubu. Jako každé národní centrum se těší určité autonomii, vytváří si vlastní cíle a vlastní politiku, což Mezinárodní PEN klub respektuje, neboť hlavním rysem této organizace je určitý stupeň svobody. Hlavní poslání PEN klubu je od počátku jeho existence bránit svobodu projevu a respekt k lidským právům. Tak to zůstává dodnes. "Stále se zasazujeme za pronásledované autory i novináře," řekl pan Aridjis z Mexika, prezident Mezinárodního PEN klubu, jeden z nejvýznamnějších hostů Festivalu spisovatelů, který v Praze pokřtil i svoji nejnovější antologii básní "Eyes to See Otherwise", která sice v češtině nevyšla, ale o její anglické překlady se postarali význační anglicky píšící autoři, mezi nimi příslušník generace beatníků Lawrence Ferlinghetti.

 

A teď přijměte pozvání do divadla - na novinku sezóny, Dostojevského "Běsi" v dramatizaci Alberta Camuse, kterou pro pražské Divadlo v Dlouhé připravila spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem režisérka Hana Burešová...

"Je to dramatizace stará půl století, ale přesto je něčím ještě pořád živá, a to je takovým existenciálním duchem, který Camus z toho Dostojevského vytáhnul nebo který v tom Dostojevském samozřejmě je, ale Camus ho vypíchnul, a my jsme tu dramatizaci jenom upravovali, aby se nám vešla do jednoho večera. My jsme už v našem divadle dělali pár takových velkých 'pláten', kde je ten problém jedinec - společnost vyostřen, jak tedy v Běsech, tak předtím například v Konci masopustu, Kouzelném vrchu, je to i v Don Juanovi a Faustovi ta tématika velice podobná, je to naposledy i v Obrazech z francouzské revoluce, která přímo jakoby vede tématicky k těm Běsům. Jako kdybychom si řekli, že co bylo po francouzské revoluci v jiné části světa. Vlastně tam už je i zaděláno - jak v té francouzské revoluci samozřejmě, tak v těch Běsech - na všechny ty revoluce, které přijdou v tom 20. století nebo které přišly. A Dostojevskij krásně, bohužel až příliš prorocky, tyhlety záležitosti, včetně vítězného komunismu, koncentráků, gulagů, popsal vlastně už v těch Běsech. Takže tady vede taková spojnice, linie dramaturgická, nejen od té francouzské revoluce, ale už v těch hrách předchozích, které jsme jaksi nazvali pracovně 'společenská plátna',"

uvedla režisérka Hana Burešová a k "Běsům" ještě dodala...

"Ono je to docela chmurné chvílemi, ale i v tom utrpení je veliká nějaká katarze. Rozhodně vždycky to setkání s Dostojevským je zážitek. Nemělo by to nechat diváky chladnými. Čím je asi překvapíme, možná takovou troufalou, v našich podmínkách amaterských trošku, kombinací divadla a filmu. Ten film je tam spíš jako druhotný materiál, hlavně je to záležitost divadelní, kde zase používám veškeré dostupné prostředky divadelní, ale tentokrát jsme sáhli jaksi i po určitém podvědomí formou dotáček filmových. Čili tohle možná bude trošku překvapení, a to, že tam hraje celý soubor, už ani překvapení být nemusí. Máme tam například nové hosty, kteří s námi ještě nespolupracovali, jako například Davida Prachaře v roli Stavrogina, Marii Málkovou v roli Varvary, a nového člena souboru Miloše Kopečného jako Štěpána Trofimoviče."

 

Novinkou, dokonce dlouho očekávanou, o níž bude podrobněji řeč v příštím "kulturním magazínu", přinesla také první česká scéna. Méně hranou Janáčkovu operu "Osud" nastudoval v Národním divadle slavný americký režisér Robert Wilson, jevištní mág, o němž je známo, že se věnuje také malířství, architektuře, designu i tanci. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v "Osudu" hrají a zpívají Eva Urbanová, Yveta Jiříková, Štefan Margita, Ivan Kusnjer a další. Jednu z mimických rolí vytvořila i Soňa Červená, pěvkyně, která má za sebou hvězdnou kariéru v zahraničí. S ní si dnes ale budeme povídat o její druhé "parketě", a to je o psaní. Není to tak dávno, co vydala knihu "Stýskání zakázáno" s podtitulem "Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu".V jejím oblíbeném brněnském nakladatelství Opus Musicum vyšla z jejího pera i kniha "Můjváclav", což jsou vzpomínky na pradědečka. V pozůstalosti svého otce, významného kabaretiéra, skladatele, textaře, dramatika, zakladatele proslulé "Červené sedmy" Jiřího Červeného totiž objevila zajímavé rodinné dokumenty a nápad byl na světě...

"Já jsem je našla na půdě domu, kde kdysi můj otec žil. Pak jsem to probírala a viděla jsem, že vlastně je to moje absolutní povinnost napsat o tom svém pradědečkovi, kdo byl Václav František Červený. Byl to vynálezce žesťových nástrojů, továrník potom, z rolnického syna se dopracoval na továrníka, a hlavně to byl velký vlastenec. Jeho věta, kterou si moc dobře pamatuji z té kroniky, byla: 'Německy mluvím, jen když musím, a musím, jen když chci." Čili on všude mluvil jen česky."

A jak si svou češtinu hlavně v německém prostředí minulého a tohoto století, kde nejvíce umělecky působí, udržuje paní Červená...?

"Já jsem si zachovala vědomě svoji češtinu čtením a psaním dopisů. Koncertuji hlavně tedy v Německu, kde jsem angažovaná v Hamburku v Thalia Theater, a teď v Praze," dodala Soňa Červená s tím, že i na divadelních prknech nejraději upřednostňuje český repertoár.

28-04-2002